„Ve středisku nedaleko Vídně, které je podobně jako Telnice nízko položené, jsme dostali jedno dělo a ve spolupráci s profesorem Vladimírem Chlumským ze strojní fakulty ČVUT jsme ho přizpůsobili místním podmínkám. Postupně jsme vyrobili další čtyři děla," vzpomíná Jindřich Holinger, dlouholetý správce lyžařského areálu v Zadní Telnici.

Docent Pavel Novák, jeden z lidí působících na bývalé katedře kompresorů, chladících zařízení a vodních strojů FS ČVUT, již byl Vladimír Chlumský zakladatelem a vedoucím, vysvětluje princip tehdy použité technologie: „Kapičky vody bylo potřeba rozprášit, aby byly co nejjemnější a dobře zmrzly. Protože oborem profesora Chlumského byly kompresory, používal k tvorbě kapiček vody stlačený vzduch, což je z energetického hlediska velmi drahé pracovní médium, proto se později pro tyto účely začaly převážně používat ventilátory."

U sjezdovky bylo tehdy nataženo 500 metrů potrubí a areál byl vybaven kompresorovou strojovnou, nádrží na vodu s čerpadly a chladicím zařízením. Podle Jindřicha Holingera vyšlo jedno sněhové dělo asi na dva a půl tisíce korun, což tenkrát nebylo málo. Zasněžit celou sjezdovku patnácti centimetry sněhu navíc trvalo čtyři dny.

Vysněný vzor

Poprvé byla děla spuštěna 17. listopadu 1965, nikoliv 12. listopadu, jak se uvádí. Premiéru ovšem trochu pokazilo počasí. Pár hodin před spuštěním děl totiž začalo sněžit. Nicméně ve východním bloku se Telnice stala vysněným vzorem. V Ústí se střídaly zahraniční delegace, aby si prohlédly zázrak – technický sníh.

„Doslechl se o něm i národní mančaft a přijel na Telnici trénovat. Jenže jsme ještě nebyli hotoví, takže se museli také zapojit do práce. Když jsme osazovali rozvaděč, slovenský reprezentant ve sjezdovém lyžování Gregor Sinay přišel o prst," vzpomíná Jindřich Holinger.

První sněhová děla byla příliš hlučná a nákladná kvůli vysoké spotřebě energie i vody (obavy o zasněžování mají kvůli suchu například letos v Jeseníkách), a tak si v následujících dekádách řada vynálezců nechala patentovat vylepšené verze sněhového děla či zasněžovacích stožárů. K výrobě sněhu také začaly sloužit přídavné látky, které zajistí, aby se co nejvíce vody přeměnilo na sníh.

A co se změnilo v Telnici od doby, kdy se tu začalo uměle zasněžovat? „Děla jsme vyměnili několikrát. Jsou modernější, výkonnější a spolehlivější. Potrubí, původně natažené na zemi, jsme zakopali. Letos byl pořízen šroubový kompresor a chladící věž, která zajistí větší účinnost zasněžování," uzavírá Jindřich Holinger.

Sněhové dělo

FILIP LUKEŠ, KAREL ROUČ