Případem se zabývali policisté, jelikož deset maminek podalo na tehdejšího primáře dětského oddělení v klatovské nemocnici trestní oznámení. Na přelomu roku 2012 a 2013 měl totiž Jiří Havránek pacientům ubližovat a působit bolestivá zranění například při zavádění kanyl. Policie případ odložila, a to na základě posudku, podle kterého není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a tedy nemohl podle znalce posoudit škodlivost svého jednání.
Jiří Havránek, který se po odchodu z klatovské nemocnice stal primářem dětského oddělení v rakovnické nemocnici (nyní je v pracovní neschopnosti) nařčení odmítá. „Chyboval jsem, to přiznávám. Ale stojím si za tím, že chyby nevedly k poškození pacienta," řekl Jiří Havránek. Ten se chce proti veškerým nařčením a i pomluvám bránit. „Musím zpochybnit psychiatrické a pediatrické posudky, abych byl obviněný a následně se mohl čestně hájit," nastínil další kroky Jiří Havránek.
V Rakovníku na podporu primáře dětského oddělení vznikla dokonce petice. Spokojení pacienti mu vyjadřují podporu. „A to dokonce i ti, od kterých bych to nečekal. Moc všem děkuji," vzkázal primář.
Co byste k celé kauze, která se nyní kolem vás točí, ještě řekl?
Vše podstatné už jsem téměř řekl. Na svoji obhajobu ale musím říci, že se jedná o účelovou záležitost a mám proto také i důkazy.
Můžete říci které?
Zjistil jsem například, že na mne bylo podáno deset trestních oznámení v jeden den. Jednalo se o případy, které byly staré deset měsíců, a ti lidé si přesně pamatovali, kam se zaváděla kanyla, což si myslím, že je dost nereálné si to tak dlouhou dobu pamatovat.
Máte ještě nějaké?
Další věcí, která si myslím, že jde proti selskému rozumu, je, že na mne byla podána v době, kdy už jsem byl s duševní nemocí na pracovní neschopnosti, pouze jedna oficiální stížnost na ředitelství. Ale na policii dorazilo deset trestních oznámení. Kdybych přeci tak škodil a ještě tak dramaticky, tak by přeci dorazilo daleko více stížností na ředitelství. Ptám se, kde jsou ty třicítky či čtyřicítky postižených?
Byl jste někdy trestán nebo upozorněn na vaše chování?
I přesto, že se léčím s maniodepresí, pracuji v nemocnici osmnáct let. Nikdy nedorazila žádná stížnost na mé chování, všude byla se mnou spokojenost. Samozřejmě tomu někdo může či nemusí věřit. Jedná se ale o věci snadno dohledatelné.
Podle některých maminek měly jejich děti rozpíchané části těla?
Určitě v některých případech se stalo, že s tím byl veliký problém a nevylučuji, že v několika málo případech jsme se mohli dostat k patnácti či dvaceti vpichům. Ale proti tomu zase stojí diagnóza, kdy máte podezření na zánět mozkových blan, a nelze jiným způsobem podat antibiotika. Je tedy menší zlo dělat vpichy, nikdo totiž to nedělá s cílem ublížit dítěti a pomoci. I řada dospělých lidí bude mít určitě zkušenost, že se mu odběr krve nabíral až na pátý pokus. A to je dospělý, má tlustší žíly oproti novorozenci. Vše je v souladu s vědeckým postupem.
Mnozí vás za to, že jste píchal děti do hlavičky, označili za sadistu?
Dosti mne to pobuřuje a dost mne mrzí, že se k tomuto vyjádřilo hrozně málo lékařů. Novorozenecký a kojenecký věk je charakteristický tím, že žíly na hlavičce jsou mnohdy lépe dostupné. A řeknu to, a teď myslím nejen za sebe, ale také za většinu lékařů, když budu mít pocit, že ta žíla na hlavičce je nejlepší, tak raději píchnu do hlavičky, bude to sice vypadat traumaticky, ale pouze na pohled, ale je to lepší varianta, než zavádět kanylu na pět vpichů někde jinde. Dělali jsme to těm dětem, abychom jim pomohli. Nikdo jim neubližoval. Hodně záleží také na diagnóze. Pokud by dítě mělo zánět mozkových blan či bylo něčím těžce intoxikované, tak se, bohužel, někdy stane, že se musí napíchat i patnáctkrát. Ale to bylo zcela ojedinělé. Ani těch deset stěžovatelů si nestěžuje na to, že by byly děti rozpíchané.
Na co si tedy stěžují?
Například na to, že se děti nebudily nebo že jim vznikl zánět. Všudy se řeší pouze vpichy. V některých případech to ale jinak nešlo. Maminkám to bylo i špatně interpretováno.
Myslíte?
Svoji roli v tom mohly sehrát také sestřičky. Říkám mohly, nikoho rozhodně neobviňuji. Rodiče si pak mysleli, že jsme jejich dítě píchali zbytečně, když neviděli kanylu. Nikdo jim ale třeba nevysvětlil, že se to stává. Jsme lékaři, léčíme děti, tedy nejkřehčí část populace. To není jako vyměnit u auta karburátor či svíčky. Záleží totiž na mnoha faktorech jestli je dítě po průjmu dehydrované a podobně. Zde je předpoklad většího praskání žil než u dětí, které nejsou tak nemocné. Neznám kolegu, který by se nedostal do podobné situace alespoň jednou za měsíc.
Některé maminky si stěžovaly, že jim vrátilo dítě se zkrvavenými vlásky?
To ale je zase chyba sestřiček, že dítě neotřou. Mají vracet děcko, které je umyté, má zalepené rány. Tvrzení, že to jde na můj vrub, odmítám. Stejně tak jako tvrzení, že jsem děti týral a mučil někde osamocen na sále.
Jak to tedy bylo? Byl jste u těch zákroků sám?
Ze všech článků navíc vyplývá, že vše jsem dělal pouze já. Lékařky nic nedělaly, vše jsem dělal jen já, bral jsem si děti někam do ústraní, píchal jsem je. Abych si vzal dítě, odnesl jej někam do sálku, tam jej mučil a pak jej zkrvavené vrátil, to popírám. Je to lež. To by se muselo diagnostikovat jako sadismus, a to by nesouviselo ani s mojí diagnózou. Člověk, který má maniodeprese, se neprojevuje jako sadista.
Jak se nemoc maniodeprese u vás projevila?
Byl jsem až extrémně unavený. Nejdříve jsem to přikládal workoholismu, ale potom jsem začal mít poruchy paměti, vypadávaly mi věci, jestli jsem napsal mail, vizitu, byl jsem roztržitý. Na základě toho, že mi zvýšili dávku jednoho léku, který zvyšuje třes rukou, tak sestry zaznamenaly, že něco není v pořádku. Začal jsem také chybovat.
Jak moc?
Chyboval jsem, to přiznávám. Ale stojím si za tím, že chyby nevedly k poškození pacienta nebo by byly rozporu s pravidly postupu vědy.
Jak jste celou věc řešil?
V situaci, kdy mne na to upozorňovaly sestry, které mne například nemohly vzbudit, jelikož jsem byl přes noc aktivní a v noci pasivní, a kdy kolegyně říkala, že to není dobré, tak jsem si ubral služby, další týden zase a poté odešel s touto diagnózou na neschopenku.
Proč jste ať už vedení klatovské nemocnice či rakovnické nepřiznal svoji duševní nemoc?
Bál jsem se, částečně i styděl. Ale více jsem se bál. Když se hlásíte na pozici dětského lékaře a uvedete, že trpíte maniodepresí, tak na základě toho už lékaře asi nikdo nezaměstná. Dávám k tomu takový příměr. V dnešní době lidé naprosto akceptují, že má někdo rakovinu a jsou k němu maximálně vstřícní, zatímco stále přetrvává názor, že kdo se léčí s psychiatrickým onemocněním je prostě blázen.
Ale ve vyhlášce se píše, že člověk s tímto druhem onemocnění nemůže vykonávat profesi lékaře.
Ta vyhláška je sama o sobě zajímavá. Nevěděl o ní můj psychiatr, jinak by mi přeci nemohl napsat, že mohu léčit. O té vyhlášce ale nevěděl ani soudní znalec z oboru psychiatrie. Takže mi nemohli ani zakázat činnost. Vyhláška se dá totiž vykládat dvěma způsoby tedy že smíte i nesmíte vykonávat profesi lékaře. Důkazem je i názor právníků z vedení rakovnické nemocnice. I protistrana se shodla, že výklad je velmi složitý. Nicméně tlak médií způsobí, že si všichni budou vyhlášky vykládat přísnější cestou. Podle mých informací by měl být tento problém řešen také na půdě psychiatrické společnosti. Pokud by se postupovalo podle té přísnější verze, tak se s touto nemocí léčí deset procent populace. Dokonce se udává, že v prostředí psychicky náročnějšího povolání, což u lékařů je, je pacientů daleko více.
Znáte někoho, kdo se s podobným či stejným onemocnění léčí?
Znám, a to i několik lékařů ze svého okolí, kteří se s tímto onemocněním léčí, a jsou to lékaři naprosto erodovaní. Jak po lidské, tak i odborné stránce. Nemají jediný problém, jsou svědomití a vykonávají svoji práci velmi zodpovědně. Jmenovat je ale samozřejmě nebudu.
Podle některých informací by se měla rozdat mezi lékaře čestná prohlášení, kde by měli napsat, jestli trpí nějakou duševní nemocí?
Myslíte si, že se k tomu někdo přizná? Já myslím, že nikdo. Pokud by se tak stalo, byl by to pro zdravotnictví daleko větší exodus, než Děkujeme, odcházíme. Je tam několik nemocí, a kdyby se to vše sloučilo, tak patnáct až dvacet procent lékařů by muselo ukončit svoji praxi. To mi přijde naprosto bezprecedentní. Proti tomuto strašně protestuji. Nyní se bavím o kolezích, kteří nějakou takovou nemocí také trpí. Svoji kauzu a obhajobu si musím ale vyřešit sám. Myslím si, že je to nespravedlivé a pobuřující. Stejně jako další věci.
Které další to jsou?
Je to způsob medializace. Vadí mi, kdy bylo něco zveřejněno ze spisu, a to naprosto likvidační formou. Vůbec se nikde nepřipouští můj názor. Navíc informace byly vytržené z kontextu. Stejně mne pobuřuje, že jsem někoho mučil. Definice slova mučit je když někdo ubližuje schválně. Což my, lékaři, neděláme. Zatímco každý gauner je zmiňovaný jako J. P., kryje si tvář či je jinak znemožněna jeho identifikace, tak u mne bylo uvedeno celé jméno, fotografie, pracoviště. Ještě chyběla adresa.
Chystáte se nějakým způsobem bránit?
Už vše řeším se svým právním zástupcem a něco připravujeme, více k tomu ale říkat zatím nechci. Určitě z naší strany padnou také trestní oznámení. Musím se bránit. Je to mediální vražda.
Dokážete si představit život bez medicíny?
Věřím, že se vrátím. Nedovedu si představit, že bych byl bez medicíny, myslím tím tu dětskou. Těžko se ve dvaačtyřiceti letech začnu věnovat jinému oboru. Je vůbec otázkou, jestli budu smět pracovat s pacienty. Poté bych musel být třeba mikrobiolog neb být někde na posudkových. Když jsem pracoval na klinice, tak jsem vyučoval studenty, psal jsem do pediatrických časopisů, přednášel jsem. Nedovedu si představit, že nyní nebude nic. Medicína mne zajímá, vzdělávám se neustále. Medicínou prostě žiji. Na veškeré koníčky jsem rezignoval z důvodu nedostatku času.
Jak dopadla jednání s vedením rakovnické nemocnice? Ta byla naprosto korektní. Vedení se ke mne neotočilo v této těžké době zády. Naopak. S velkou účastí se budou právníci snažit nejlepší řešení. Zatím jsme se však nedohodli, že bych ukončil pracovní poměrem. Ze strany pana ředitele se však jednalo o velmi korektní jednání.
Několikrát jste se nechal slyšet, že je rakovnická nemocnice pro vás srdeční záležitost.
V Rakovníku jsem začínal, působil jsem tu devět let, udělal jsem si zde dvě atestace. Až poté jsem vyrazil na jiná pracoviště. V roce 2013 jsem se vrátil. Mám tu příbuzné, narodila se mi zde maminka, mám to město rád, mám hrozně rád i dětské oddělení. To je sice malé, ale tak fantastické sestřičky, které zde pracují, a lékařky, které jsou naprostými profesionálky. Spíše jsme dostávali kladné ohlasy. Chování k rodičům, dětem je zde na vysoké úrovni a zatím si stojím. Když to srovnám s ostatními pracovišti, takový kolektiv byl skvělý ale i v Mělníku.
Takže si na vás nikdo v Rakovníku nestěžoval?
Mám informaci, že se ozval dědeček jednoho pacienta. Jenže to nebyla stížnost na mne, ale na náš postup. Paradoxem však bylo, že rodiče nám děkovali a při odchodu se za dědečka omluvili. Vše ještě poslali mailem. Mám mail od rodičů.