Ředitelku nadace Naše dítě Zuzanu Baudyšovou ta čísla šokovala. „Já to odhadovala na 25 procent,“ říká.

Jedenapadesát procent, o nichž analýza hovoří, je přitom jenom počet dětí z ústavů, u nichž se trestná činnost prokáže. Ty, které policie při páchání trestné činnosti nechytí, ve statistikách nejsou.

Podle ředitelky odboru prevence kriminality ministerstva vnitra Jitky Gjuričové je na vině především to, že dítě úderem osmnáctého roku musí opustit dětský domov a není vůbec připraveno na život ve společnosti. Většinou nemá ani střechu nad hlavou. „Mnohokrát jsme na to upozorňovali, ale nikdo to neřešil,“ říká Gjuričová, podle níž jde o alarmující stav.

S tím souhlasí i Baudyšová. „Stále slyšíme, že na to nejsou peníze. Jenže řešit to zpětně je nakonec mnohem dražší,“ stěžuje si.

„Bohužel je tak nastavená společenská podpora. Z dětí jsou potenciální bezdomovci,“ říká ředitel Diagnostického ústavu v Praze Jan Toman, který však protestuje proti interpretaci, že ústavy vychovávají kriminálníky. „Kdyby to byla pravda, tak už jsou jejich pracovníci povražděni,“ dodává.

Problém je podle něj v tom, že v ústavech se nejčastěji ocitnou problémové děti. A když ústavy opustí, většinou nemají kam jít. Formálně mají bydliště na obecním úřadě, ten však není povinen se o ně starat, a ani na to nemá podmínky. „Tady role státu selhává. Je špatná meziresortní spolupráce, chybí koordinace a stát se příliš spoléhá na neziskový sektor. Ten ovšem nemůže vše řešit,“ dodává Toman.

Analýzou, kterou vypracovalo ministerstvo vnitra, se dnes zabývala vláda. Ta uložila ministru práce a sociálních věcí Petru Nečasovi, aby do konce roku řekl, jak tuto situaci zlepšit.

 

Stát selhal, vyrábí zbytečně bezdomovce

Stát selhal v péči o děti, které opouštějí brány dětských domovů a diagnostických ústa〜vů. A i přes upozorňování s tím nic nedělá, říká ředitelka odboru prevence ministerstva vnitra Jitka Gjuričová.
 
To, že polovina dětí z ústavů končí na šikmé ploše, je hrozivé číslo.
Je ale z výzkumu je vidět, že se ty děti snaží, aby na šikmé ploše neskončily. Většina se začne dopouštět trestné činnosti až po delší době, co opustí ústavní péči. Zhruba rok to jakžtakž vydrží a pak to teprve bouchne.
 
Proč to tak je?
Protože neexistuje žádná systematická následná pomoc. Děti, když odejdou z ústavů, tedy z péče ministerstva školství, tak je ministerstvo práce a sociálních věcí úplně opomíjí. Ony přitom po odchodu z ústavu nejsou připraveny na život na svobodě, neumí s tím volným životem vůbec zacházet. Nemají kam jít a často končí jako bezdomovci.
 
Ale to není nové zjištění…
Toto je už čtvrtý materiál, který jsme k té problematice dělali. A v každém jsme to konstatovali. Vždy to skončilo formálními úkoly, které se plnily–neplnily. Ale jelikož je to tak alarmující zjištění, tak to snad konečně politiky donutí, aby něco udělali. Protože z těchto lidí, kteří se dopouštějí trestné činnosti, se rodí další recidivisti.
 
Jak výzkum probíhal?
Dělali jsme to dva lidi na koleně. Všechna data dětí z ústavů jsme ručně zadali do počítače a pak to projeli kriminálními statistikami.
 
Jaká by měla být ta pomoc?
To je úkol pro ministra Nečase. Ale například by měli být nějací sociální pracovníci, kteří by viděli, že dítě opouští tu instituci a pomohli by mu přijít přes nejrizikovější situaci. Samozřejmě by pomohlo, kdyby každý okres měl jeden dům na půli cesty či nějaké azylové bydlení.