VYBERTE SI REGION

Dětský psycholog Václav Mertin: Škola není izolovaný ostrov ve společnosti

Praha – Napsal desítky knih a studií o dětech, kantorech, různých podobách vzdělávacího procesu. Václav Mertin stál také u zrodu projektu smluv škol s rodiči, které vycházejí z nedílné odpovědnosti obou stran za to, jak se žák chová, vyvíjí, plní své povinnosti.

31.8.2013 13
SDÍLEJ:

Václav MertinFoto: Deník/Martin Divíšek

Víte, kde mají nejlepší studenty matematiky?
Možná se mýlím, ale v Singapuru.

To asi ano. Pokud ale zůstaneme doma, tak podle právě zveřejněných výsledků loňských maturit na osmiletém Gymnáziu Konice, kde žáci dosáhli percentilu 95, přičemž matematiku si tam vybralo 59 procent maturantů. Tušíte, čím to je?
Za nejpravděpodobnější pokládám, že tam mají dobré učitele matematiky, vyloučit ovšem nelze ani cílený výběr vynikajících žáků-matematiků nebo velikou pozornost, kterou škola výuce matematiky věnuje.

Začala jsem matematikou proto, že poslední dobou slyšíme ze všech stran, jak jsou na tom čeští žáci špatně právě v této disciplíně, že ji učitelé neumějí poutavě vykládat a děti nebaví. Co o tom soudíte?
Kdyby je nebavila jen matematika, tak by svým způsobem bylo hej. Jenže české děti v průměru nemají příliš dobrý vztah ke škole a ke školnímu učení. Je to škoda, protože obecná nevzdělanost s nedostatečnou mravností je zdrojem podstatné části našich osobních i společenských problémů. Důležité je, aby výuka měla pro děti nějaký smysl a současně aby mohly docílit úspěchů. To se českému školství pořád příliš nedaří.

Vyplývá z toho, že za vším je osobnost kantora?
Čas od času jsou vkládány obrovské naděje do moderní techniky, objevují se stále nové a nové metody výuky 
v jednotlivých předmětech. Jenže pak se setkáte s rodiči bez pedagogického vzdělání, s učiteli, kteří dále pracují 
s křídou a tabulí, jen mají rádi děti i obor a jsou dobrými odborníky, učení je baví a jejich žáci mají vynikající výsledky a do školy by klidně chodili i o prázdninách. Osobnost dospělého vychovatele je klíčová pro rozvoj dítěte, což vůbec neznamená, že by nutně musel zůstávat výlučně u tradičních pomůcek.

Václav Mertin

Často připomínáte, že bez spolupráce rodiny a školy se výsledky nedostaví. Platí to 
i o látce samé?
Rodiče připravují dítě všeobecně a to je jejich nezpochybnitelná zodpovědnost, nicméně za to, co se děje ve škole, odpovídají učitelé. Asi jako když jdeme do divadla, tak je naší povinností koupit si lístek, slušně se obléct, něco se o hře dovědět, během představení netelefonovat ani nejíst krekry apod., ale 
o kvalitě hry i provedení nás už musejí přesvědčit herci. Jestli školní děti patlají, mají minimální slovní zásobu, nejsou vychované, mají minimální pracovní návyky, měli bychom volat k zodpovědnosti rodiče. Jestliže je ve školní den bolí břicho, hlava, neumějí konkrétní látku, tak uděláme dobře, když budeme hledat zdroj ve škole.

Možná to souvisí i s extrémními nároky některých pedagogů, včetně domácí přípravy. Na druhou stranu se vyskytují názory, že děti by doma neměly ani psát úkoly, protože vše, co je třeba, by měly načerpat ve škole. Jaká je správná míra jejich zátěže?
Tak jako dítě není zmenšený dospělý, škola není dětská verze práce, byť to tak někdy říkáme. Školní vzdělání má jiné cíle než práce. Dítě se má mimo jiné připravit na to, že na vyšším stupni už mu nebude stačit jen to, co pochytí a zvládne ve škole. Mělo by mít zažité, že je zcela samozřejmé učit se i doma, a mělo by vědět, jak to efektivně dělat. Kolik dětí kolabuje na vyšším stupni jen proto, že se nenaučily učit a nebyly na to zvyklé. Rovněž celoživotní vzdělávání se už neodehrává většinou ve škole. Navíc učení je „stereotyp" v nejlepším slova smyslu – měl by proto patřit k našemu životu jako jeho integrální součást. Nicméně domácí úkoly nemají dohánět chybějící výklad ve škole, ani zatěžovat rodiče větší zodpovědností než tím, že vytvoří dítěti podmínky pro práci.

Jisté je, že tytam jsou doby, kdy děti přišly domů, hodily aktovku do kouta a šly ven na hřiště. Většina jich okamžitě zasedne k počítačům a věnuje se sociálním sítím či hrám. Co udělal internet s duší školáků?
Dnes všeobecně připisujeme vzdělání větší význam, než tomu bylo před čtyřiceti, padesáti roky. My jsme si také nehráli na hřištích, protože moc nebyla, ale na ulici, na posekaném poli, v sadu 
a v dalším veřejném prostoru. Dnes tam jezdí a stojí auta a veřejný prostor je stále víc, kromě vesnice, kultivován, takže pro dětské hry je zapovězen a koneckonců i nevhodný. Počítače umožňují dětem mnohem víc, než co mohou zažívat v realitě. Jsou snadno dostupné, uživatelsky přátelské, dovolují mnohé pokusnictví, které je v běžném životě zakázáno. Dítě může být v bezpečí domova, opatřené veškerými zdroji, a přitom být ve spojení se spolužáky s možností odpojení na základě vlastního rozhodnutí. Internet umožňuje rychlý, velmi komplexní, 
i když současně obtížně kontrolovatelný přístup dítěte ke všem aspektům života dospělého. To s sebou nese řadu předností, ale i možnou předčasnou zátěž.

Václav Mertin

Odráží se počítačový věk na soustředěnosti a kázni ve třídách?
Nepochybně. Děti mají 
k dispozici úžasné podněty, takže pak nudný učitel nemá šanci a děti víc zlobí. Ovšem internet, to může být i prohledávání, rychlé přecházení 
z jednoho zajímavého podnětu na druhý. Navíc média vycházejí také nesoustředěnosti vstříc a nabízejí krátké přitažlivé vizuální podněty, takže pak děti nedokážou poslouchat a vydržet u jedné látky delší dobu. Na druhé straně řada her vyžaduje velkou trpělivost, sicflajš i soustředění. Takže děti neztrácejí soustředění absolutně, pouze v činnostech, které je nezajímají a nebaví.

Jedním z vašich témat jsou smlouvy s rodiči. Byl tento ministerský experiment úspěšný? Mám pocit, že nějak vyšuměl do ztracena.
Musím oponovat, pokusné ověřování se možná trošku protahuje – sám jsem si myslel, že jeden rok stačí, ale ministerstvo je důkladné – nicméně docela úspěšně pokračuje dál. Zapojených škol je zhruba dvojnásobek oproti prvnímu roku a reakce jsou stále dost příznivé. Pokud se v horních patrech ministerstva nevymění posádka, je velká pravděpodobnost, že bude individualizace přístupu k výchově ve škole, a o nic jiného ve smlouvách s rodiči nejde, zavedena do celorepublikové praxe.

Myslíte si, že podobná dohoda školy, rodičů a dítěte může reálně k něčemu vést, třeba k trvalé změně žákova chování?
Jestliže jsou dobře nastavené parametry domluvy 
a obě dvě strany, tedy učitelé i rodiče (nepochybně i dítě – to ale až na posledním místě), vyvíjejí dostatečné a vytrvalé úsilí, je veliká pravděpodobnost, že se jim podaří cíle naplnit. Přiznávám, že jsem měl větší očekávání, že tento projekt narovná vztahy mezi školou a rodinou. Věřil jsem, že se podaří zakotvit povinné vzdělávání a současně dovolit škole, aby se mohla rozloučit s rodiči, kteří absolutně neplní své povinnosti 
a nespolupracují, a tak jim reálně ukázat, že mají zodpovědnost skutečně za vše.

Svět kolem nás se mění, knihy nahrazují čtečky, soustředěné studium klikání na cokoliv. Nemáte dojem, že česká škola na tohle všechno reaguje hrozně pomalu?
Škola je velmi stabilní a konzervativní instituce. Někdy se to může jevit jako nevýhoda, ale zkuste si představit, kdyby v roce 1949 nebo 1969 došlo k okamžité a požadované radikální proměně všech škol i učitelů. To by byla devastace společnosti ještě větší. Existuje řada „úžasných" metod, postupů, pomůcek, které zazáří, a za pár let o nich nikdo ani neví. Je proto dobře, že škola vyčkává. Pokusy na milionu českých školou povinných dětí nechci, zažili jsme je 
a nepřinesly nic dobrého.

Václav Mertin

Víte, nejde mi o počet počítačů 
v lavicích, interaktivní tabule nebo tablety místo učebnic. Mám na mysli pojetí výuky, komunikaci s žáky, proměnu učitelské role z nositele informací 
v moderátora znalostí. Zaznamenaly pedagogické fakulty tento trend?
Osobně spatřuji zdroj problému v nedostatečném vzdělávání učitelů. Existuje množství faktů i dovedností, které by mohli začlenit do své praxe, kdyby je znali. Určitě by se mezi řádky dověděli, že podstatné je naučit, ne jen učit. Přidání předpony znamená podstatnou změnu 
v přístupech. Učitel pak musí u každého dítěte hledat jedinečný přístup. Nepřeceňujme význam pregraduálního vzdělávání a pedagogických fakult, učitel by se měl vzdělávat i sám a celý život. Beru díl odpovědnosti i na obor psychologie. Spolu se svými kolegy se proto snažíme nabídnout učitelům podněty 
k moderní pedagogické diagnostice, intervenci, sepsali jsme a vydali podklady k realizaci individuálního výchovného plánu, já jsem pro rodiče i učitele publikoval Výchovu bez trestů. Obecně platí, že o úspěšnosti školního vzdělávání rozhodují vedle oborových i psychologické 
a didaktické dovednosti. U malých dětí jsou klíčové právě ty psychologické, na vysoké škole snad nad pochybeními některých uznávaných odborníků můžeme přimhouřit oči. A neměli bychom zapomínat na podstatnou okolnost ovlivňující fungování dětí – společenské klima. Škola není izolovaný ostrov ve společnosti.

Stínový ministr školství ČSSD Marcel Chládek je známý propagátor finského modelu školství. Tam je ale učitel na škole neomezeným pánem, který se věnuje jen výuce, šije programy dětem na míru, má k ruce asistenty, psychology, pomocné pedagogy. Je v síle českého školství se k podobnému vzoru aspoň přiblížit? Připomínám, že malí Finové dosahují vynikajících výsledků ve všech mezinárodních testech znalostí.
Možná byste ještě mohla dodat výši finančních prostředků investovaných ze státního rozpočtu do finského školství, do vzdělání učitelů. Za zmínku stojí i tzv. parentokracie, která je podle některých autorů v posledních letech typická pro severské školství. Jde o zvýšení angažovanosti – pravomocí i odpovědnosti – rodičů při rozhodování o školství. Ovšem úžasné prvky najdeme v řadě jiných úspěšných školských systémů, například v jihovýchodní Asii. Při vší úctě 
k panu Chládkovi, možná by měl mít větší ambice než jen přicházet s dílčími opatřeními, která jsou obvykle zcela vytržená z kontextu českého školství a nejsou víc než mediálně přitažlivá. Jestli jeho strana vyhraje volby a on se stane ministrem školství, bude mít reálnou příležitost přiblížit podmínky českého školství právě těm finským.

Dr. Václav Mertin

* Narodil se 21. září 1951.
* Působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde na katedře psychologie vede Oddělení pedagogické psychologie a psychologie pro učitele.
* Je autorem řady knih, například Pedagogická a psychologická diagnostika pro učitele na ZŠ, Výchovné maličkosti: průvodce výchovou dítěte do 12 let či Výchova bez trestů.

Autor: Kateřina Perknerová

31.8.2013 VSTUP DO DISKUSE 13
SDÍLEJ:

Bída přišla na pálenice. Ovoce na jaře pomrzlo

Tradice je znát. Zatímco na Uherskohradišťsku je 38 palíren, v Praze není ani jedna.

Pamlsková vyhláška? Nesmysl, shodují se ředitelé škol na Mělnicku

Mělnicko - Takzvaná pamlsková vyhláška, která od 1. ledna 2017 zakazuje v základních školách prodávat výrobky s příliš vysokým obsahem soli, cukrů a tuků, možná zruší mnohé školní bufety a kiosky. Ředitelé škol na Mělnicku se shodují na tom, že vyhláška je příliš přísná, a pro provozovatele bufetů tak nebude finančně zajímavé dále je ve školách provozovat.

Hra s ohněm skončila. Rakousko to zvládlo

Berlín – Němečtí komentátoři vesměs pozitivně hodnotí výsledek rakouských voleb, kdy v nedělních volbách vyhrál kandidát Zelených Alexander Van der Bellen nad Norbertem Hoferem ze Svobodné strany Rakouska (FPÖ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies