VYBERTE SI REGION

Dívala jsem se do očí Josefu Mengelemu

Liberec - Od první třídy toužila stát se dětskou lékařkou. Místo toho Marta Kottová učí děti úctě k lidskému tvoru. Aby se už nikdy a nikde nestalo žádnému člověku to, co prožila sama jako dítě. V Osvětimi.

27.1.2011 5
SDÍLEJ:

MARTA KOTTOVÁ. Jako dítě z židovské rodiny poznala Terezín a poté koncentrační tábor v Osvětimi. Přežila ho a nyní své zážitky předává ostatním, aby se jednou provždy z hrůz holocaustu poučili.Foto: Deník/ Jan Škvára

„Ať mi nikdo neříká, že děti nemají zájem! Děti jsou vynikající. Jen se s nimi o tom nikdo nebaví. V učebnicích moc nenajdou a bohužel ani často nevědí, kdy se narodil prezident Masaryk. 7. března 1850. Věděli to i Němci. Proto právě v tento den poslali do plynu největší množství Čechů. Čtyři tisíce. Lidé po půl roce v lágru už bohužel věděli, co je čeká. Šli na smrt a zpívali českou národní hymnu. Bylo to tak strašné, že i takzvané komando smrti je odmítlo do plynu poslat. Esesáci se mohli zbláznit. Pomocí střelby je nahnali do plynových komor i s tím komandem,“ vzpomíná na největší hromadnou popravu českých Židů v Osvětimi Marta Kottová.

Z Terezína do Liberce

V únoru bude paní Martě osmdesát dva. Třináct let žije v Liberci, kam se s manželem přestěhovali kvůli synovi. Těší se, že bude už podruhé prababičkou. Ukazuje mi fotky prvního pravnoučka a hlas se jí poprvé zadrhne. „Jak jsem si takové štěstí zasloužila… Moje maminka mě vyrůstat neviděla.“

Odmlčí se, hlas se jí poprvé zachvěje, přestože jinak jde o ženu ráznou, kurážnou a vitální. Se smyslem pro humor, s kterým vypráví báječné židovské anekdoty ze života. „Moje spolužačka, Hanka Ginzová přiběhla jednou domů s pláčem, prý na ni ostatní děti pokřikovaly, že jsme zabili Ježíška! Jejich maminka jí na to rázně odpověděla: „Příště jim řekni, že my jsme u toho nebyli!“

Den obětí holocaustu

Smějeme se a zároveň nás mrazí. Je 26. ledna 2011. Odpoledne se na židovském hřbitově v Liberci – Ruprechticích koná pietní akt v rámci Dne památky obětí holocaustu. Sejdou se na něm ti, co přežili, a ti, co na ně vzpomínají. Z téměř 1700 libereckých Židů přežilo jen 37.

Sedíme v rozhlasovém studiu, kam si mimořádného hosta u této příležitosti pozvali. Paní Marta se dává do vyprávění. „Nepřemýšleli jste o tom, že byste před Hitlerem odešli do bezpečí?“ ptá se kolega, moderátor rádia Dobrý den, Honza Žíla. „No vzpomínám si, že jsme s maminkou šly na nějaký úřad. Ten den pršelo, protože maminka měla deštník. Vím, to, protože když jí ten pán něco řekl, maminka s ním začala hrozit a křičela: „ Já se měla s českým národem dobře, budu s ním, i když bude trpět,“ noří se do minulosti. „Tehdy jsme nemohli ani náznakem tušit, co strašného nás čeká, dodává žena, která přežila Osvětim.

„Maminka byla veliká vlastenka, dokonce si dopisovala s prezidentem Masarykem. Já byla od pěti ve skautu, byla jsem Sokolka, rodiče nás vedli k lásce k české zemi. Židovskou víru jsme vyznávali jako jiní vyznávali víru katolickou či evangelickou. Nebyli jsme žádnými ortodoxně praktikujícími Židy. Slavili jsme židovské svátky a zároveň jsme doma měli stromeček. Prostě jsem měla obyčejné krásné dětství,“ vypráví tato neobyčejná žena, která stála tváří v tvář Mengelemu.

Terezín? To byly lázně!

Nejdřív ale přišel Terezín. Jako první do něj odjel o šest let starší bratr Viktor, pak jedenáctiletá Marta s rodiči. „To bylo ještě nic. Vzpomínám si, jak jsme se smáli Holanďanům, kterým namluvili, že jedou do lázní. Když jsem pak ale poznala Osvětim, zpětně jsem si uvědomila, že to proti koncentráku lázně opravdu byly,“ osvěžuje paměť sobě i těm, kteří holocaust popírají i přesto, co se o tomto tragickém období dějin zveřejnilo.

Zachraňovaly nás učitelky

V Terezíně měla židovská holčička totiž ještě maminku a tatínka. „ Později rada starších ze samosprávy rozhodla, že nás všechny děti přestěhují do jednoho bloku. Takzvaného dětského domu. Brečela jsem, že nebudu s maminkou, ale zpětně si uvědomuji, že pro nás nic lepšího nemohli udělat. Víte, dospělí přeci jen nedokázali skrýt úzkost z toho, co nás v dalších dnech čeká. Kdežto děti, ty dokáží vyvádět skoro za každé okolnosti, a tak to pro nás bylo snesitelnější,“ vysvětluje.

„Navíc, a to bylo strašně důležité, za námi přicházely učitelky a profesorky, aby nás tam vyučovaly. Vždyť já skončila v páté obecné a dál jsem do školy chodit nesměla, přitom jsem od první třídy tvrdila, že budu dětskou doktorkou. Nikdy jim nedokážu dost poděkovat! Vždyť riskovaly vlastní životy. Kdyby se to esesáci domákli, na místě by je zastřelili,“ zvyšuje paní Marta hlas. A o poznání vroucnějším tónem dodává: „To, že dnes objíždím školy a učím děti lidskosti, je moje poděkování i jim. Snažím se jim to vrátit, a navíc to považuji za svou povinnost.“

Bratr pohřbíval lidické muže

Pak ale přišel atentát na Heydricha a nastal teror včetně vyhlazení Lidic. „Můj bratr patřil k šestatřiceti, které esesáci vybrali, aby jeli pohřbít mrtvé muže, co byli na místě zastřeleni. Bylo mu osmnáct let. Když se vrátil, řekl nám jen: „Nikdy v životě se mě neptejte na Lidice.“ Muselo to být něco strašlivého, co tam uviděl… Přišel rok 1944 a s ním i transport do Birkenau. Nejprve muži, údajně aby tábor připravili. Proto se tam následně hlásilo mnoho žen s dětmi, aby mohly za svými muži. Nikdo netušil, že Birkenau je ve skutečnosti Osvětim a že je tam čekají plynové komory…

V dobytčích vagónech strávila Marta s rodiči a dalšími lidmi tři dny. S jedním nočníkem, s jedním kýblem vody. „Tatínek, který jako obchodní cestující i bez oken, snad podle výhybek, poznal, kudy jedeme, mi cestou řekl: Martičko, to je dobře, že jedeme do Birkenau. Kdybychom zůstali v Německu, tak nás tam Hitlerjugend utlučou…“

Nálada ve vlaku se na chvíli uvolnila. Po třech dnech vlak zastavil. „Rozrazily se dveře a my uviděli něco strašného.“ Paní Marta se opět na chvíli odmlčí. Před očima jí běží obraz příšer, které nic netušící lidi, mladé i staré doslova vykopali z vagónů. „Hned nás rozdělili. Ženy a děti na jednu stranu, muži na druhou. Bylo to naposled, co jsem viděla tatínka…“

Tváří v tvář Mengelemu

„My ostatní jsme se museli seřadit do pětic vedle sebe. Maminka stála na jedné straně, vedle ní naše známé holky Roubíčkovy, teta a na samém konci já. Maminka uviděla esesáka, který ukazoval palcem vlevo a vpravo. „Martičko,“ zašeptala mi maminka, „pojď honem ke mně, jdeme spolu,“ a chytla mě za ruku těsně před očima Josefa Mengeleho. Ten jak to uviděl, poznal, že jsem ještě dítě a odhodil mě stranou. Tehdy mi podruhé darovala život. Z rampy šla rovnou do plynu… Často jsem si říkala, že alespoň s tatínkem netušili, co je místo sprchy čeká. Ten den přijely asi dva tisíce lidí. Naživu nás zůstalo z celého transportu padesát.

Nevěděla jsem, jak jsem tam dlouho, ale po celou dobu jsem vůbec rozumem nedokázala pojmout, že ten nasládlý dým, co se denně valí z komína, jsou mí rodiče… Jak může dneska vůbec někdo říct, že tohle neexistovalo, když dodnes žijí očití svědci těch hrůz? Když dodnes stojí v Osvětimi ty komíny?“

Osvobození a útěk

Ještě před Vánocemi roku 1944 odešla Marta přes Gross-Rosen do Mährensdorfu, kde pracovala v továrně na zpracování lnu. Bylo jí patnáct a mezi její úkoly patřilo i otevírání zamrzlých vagonů krumpáčem.

Po osvobození v květnu 1945 se dobrodružnou cestou vrátila do Prahy. „Utíkalo nás šest, spolu se mnou i obě holky Roubíčkovy. Měly jsme strašný hlad, a když jsme narazily na ruské vojáky, prosily jsme je o chleba. Chleba neměli, ale místo toho nám velkoryse darovali celou krávu! I s vojákem, aby nám ji zabil. To jsme ale odmítly. A dodnes tvrdím, že kdyby na tom západní vojska byly jako ruská armáda, Hitler válku vyhrál. Byli to hrozní chudáci. Co si neukradli, neměli.“ Když dívky dorazily domů, do domu na pražském Žižkově, bály se jít nahoru.

Setkání s bratrem

Holky se děsily toho, že až je maminka uvidí, trefí ji radostí šlak. Myslela jsem na tu svou a hrozně jim záviděla. Sousedi nás nepoznali. Když jsme se v těch hadrech, s oholenými hlavami ptaly, jestli vědí, kdo jsme, nevěděli. Ale pak jim vše došlo. A řekli nám, že uvnitř je už nějaký muž. Byl to můj bratr Viktor, který přežil. Podařilo se mu utéct už v dubnu a paní Roubíčková ho do konce války schovávala.

Jenže se nakazil skvrnitým tyfem, a tak jsem ho hned vezla do nemocnice. Chodila jsem za ním a přespávala v parku. Do našeho bytu jsem se vrátit nechtěla a o nový jsem zažádat nemohla. Byla jsem v šestnácti úřady brána za dítě a neměla jsem tedy nárok. Někdy jsem chodila k našim známým, kteří nám i do Terezína posílali jídlo a pomáhali, jak to šlo. Když jsem šla jednou od nich, všimla jsem si prázdného bytu. Měl jen pokoj a kuchyň. Špehýrkou jsem ale uviděla do spíže a tam švestkový kompot. A já ho tak strašně chtěla!“

Jménem bratra se jí podařilo o byt zažádat. Mysleli si, že že až se bratr vrátí z nemocnice, najdeme větší. Ale všechny už byly rozebrány. „Nám zůstal ten maličký. I poté, co se bratr oženil a já vdala. Ale ten kompot jsem měla! V Den památky obětí holocaustu, který připadá na datum, kdy byla osvobozena Osvětim, symbol genocidy židovského národa, tedy 27. ledna roku 1953, se paní Martě narodil syn Daniel. „Celý život si říkám, že jsem ho dostala za všechny ty děti, které skončily v Osvětimi v plynu.“

Kde motýli nelétali

V roce 2008 převzala Marta Kottová za svou celoživotní osvětovou činnost z rukou prezidenta republiky státní vyznamenání, medaili Za zásluhy o stát v oblasti výchovy. Na sobě ji neměla. Místo toho zdobila tuhle úžasnou dámu krásná brož v podobě motýla. „Motýly nosíme v nějaké podobě všichni, co jsme přežili Terezín. Bylo to místo, kde motýli nelétali.“

Nečas varoval před zpochybňováním holokaustu a překroucením dějin

Premiér Petr Nečas varoval ve čtvrtek v Praze před zpochybňováním holokaustu. Uvedl to na setkání, které se konalo v Senátu u příležitosti Dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti. Podle premiéra je překrucování dějin nebezpečné a svádí zapomenout to, což již lidé pochopili.

„Popírání holokaustu se stalo opravdovým průmyslem dnešní doby syceným současnými politickými konflikty v některých částech světa. To je dnešní zlo, které je přímým pokračováním zla včerejšího,“ řekl premiér před účastníky setkání. Nechyběli na něm zástupci Federace židovských obcí, lidé přeživší holokaust, zástupci Romů či politici.

Den památky obětí holokaustu připomíná den osvobození nacistického koncentračního tábora Osvětim na jihu Polska. Ve čtvrtek od této události uplynulo 66 let. Mezi lety 1940 a 1945 v Osvětimi zahynulo 1,1 milionu lidí, většinou Židů. K vězňům osvětimského tábora patřilo rovněž na 50.000 českos­lovenských občanů, z nichž přežilo asi šest tisíc.(čtk)

Autor: Jana Švecová

27.1.2011 VSTUP DO DISKUSE 5
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Prosinec bude teplotně průměrný, nejchladněji bude mezi svátky

Praha - Následující čtyři týdny budou teplotně průměrné, nejchladnější by mělo být období mezi svátky. Nejvíce srážek má spadnout už příští týden, celkový prosincový úhrn by ale neměl vybočit z dlouhodobého průměru. Vyplývá to z předpovědi Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ).

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies