VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Do Česka se chci vrátit, říká mladý Syřan i přes zkušenost s detencí

Praha - Na nádraží na něj čeká menší žena v šátku. V tu chvíli je šťastný, jak už hodně dlouho nebyl. Jakoby se najednou zastavil svět. Oči obou se při setkání rozzáří. „Jak myslíte, že jsem se cítil?" rozesměje se při mé otázce Wahed. „Matku jsem neviděl půl roku. Deset dní by bylo hodně, ale půl roku? Byl jsem naprosto šťastný!"

8.11.2015 13
SDÍLEJ:

Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová.Foto: čtk

Wahedovi Sherbaje je osmnáct let. Letos dokončil střední školu. Jeho matka je elektroinženýrka. On by rád studoval informační technologie. Jednalo by se o obyčejný příběh, kdyby ho nezkomplikovala politika a válka. Univerzitu by v současné situaci mohl sotva studovat. Místo skript a přednášek na něj doma čeká téměř jistá smrt.

Hlavní město Damašek leží na jihozápadě Syrské arabské republiky. Údajně nejstarší trvale osídlené město na světě opustil v polovině letošního září. Jeho matka už tou dobou pobývala v Německu, získala zde dočasný azyl.

Rodinný plán byl jednoduchý: matka získá azyl v Německu a zbytek rodiny bude moci za ní. Jenže získat povolení k trvalému pobytu se Wahedově matce před jeho osmnáctinami nepodařilo. O azyl si tak musí zažádat sám. Plnoletost situaci značně zkomplikovala, v Sýrii mu vznikla povinnost vstoupit do armády.

„Nevěděl jsem, kam by mě poslali, musel bych jít bojovat. A ani bych neznal svého nepřítele. Možná bych bojoval proti vlastním lidem," popsal nepřehlednou situaci v syrské občanské válce, která zemi sužuje už pátý rok. „Mé kamarády posílali rabovat, tak Asadova armáda vydělává. Vykrádají staré opuštěné domy," pokračoval.

Nebezpečí ve škole

Jeho rodina pochází z bezpečné zóny v Damašku. Situace se může kdykoliv změnit. Všude je armáda, v ulicích se pohybují vojáci. „Člověk si zvykne," vysvětlil Wahed. Když válka začala, bylo mu 13 let.

Ačkoliv je sám teprve náctiletý, je mu jasné, že pro mladé Evropany, kteří válku nezažili, je to nepředstavitelné. „Před dvěma lety se má škola nacházela ve velmi nebezpečné oblasti. Pamatuji si pocit, že v každém okamžiku můžu být mrtvý," popsal těžkou vzpomínku.

Nebezpečí nepředstavují pouze nepřátelští vojáci a další členové jednotlivých bojujících skupin. V šest hodin večer se ve městě vypíná elektřina. Z domu se za tmy nevychází. Waheda v době před odjezdem dvakrát přepadli a okradli o vše cenné, co měl u sebe. „Žít momentálně v Sýrii je velmi nebezpečné," vyprávěl s tím, že každý den kontaktuje svou rodinu v Damašku. Jeho otec, bratři a sestra se na cestu do Německa teprve chystají.

Nejhorší? Moře a česká policie

Cesta ze Sýrie do Turecka mu trvala tři dny. Tam už na něj čekal doprovod. Dostat se až do Německa sám by bylo složité. Dál proto pokračoval s dalšími syrskými rodinami. Najít pašeráka, který jim zajistí loď do Řecka, nebylo snadné. Třikrát je chytili a na den zavřeli.

Nakonec se jim přece jenom podařilo dostat na moře. V menším nafukovacím člunu se tísnilo 40 lidí. V rodinách, se kterými Wahed cestoval, byly kromě čtyř dospělých také čtyři děti do deseti let a jedno nemluvně. Za převoz dali každý tisíc dolarů. Větší loď by je stála pětkrát tolik.

Loď vyrazila z Turecka v noci za úplné tmy. „Viděli jsme pouze světlo z řeckého pobřeží," vzpomíná Wahed. Měli štěstí, moře bylo klidné a asi po hodině plavby přistáli bezpečně na ostrově Chia. Okamžitě se jich ujala řecká policie. Přes Atény se dostali dál do Evropy. Celkem bez problémů se jim podařilo dojet až do Vídně, odkud Wahed cestoval sám. Matka mu zařídila lístek z Rakouska do Německa. A zde nastal další problém.

Cesta přes moře a zatčení

„Nejhorší okamžiky cesty? Plavba po moři a zatčení českou policií," věděl okamžitě. Česká republika má mezi uprchlíky obecně špatnou pověst. „Kdybych věděl, že autobus jede přes Českou republiku, nikdy bych jím nejel. Věděl jsem, že všechny chytají," vyprávěl.

Následovalo zatčení, svlékání do naha, prohlídka, noc na policejní stanici, osmihodinové čekání na tlumočníka, snímání otisků, se kterým nesouhlasil a nakonec umístění do detenčního zařízení v Bělé-Jezové.

Policisté s ním odmítali mluvit anglicky. Pouze jeden pracovník mu poradil, aby kontaktoval matku v Německu. Žádost o synovo propuštění musela zaslat v češtině. Překlad se nakonec podařilo získat až otci v Damašku. Ačkoliv se v posledních dnech situace v zařízení v Bělé zlepšila, Wahedovi vzpomínky z počátku září nejsou příjemné.

„Říkali tomu ubytování pro uprchlíky, bylo to ale spíše vězení," popsal. Tři hodiny denně měl přístup na zahradu kolem budov, místnost zapáchala a hygienické podmínky nebyly dobré. Jídlo bylo podle Waheda dobré, i když ochutnal víceméně pouze rýži a zeleninu. Jako muslim nemohl jíst maso, které nebylo připraveno halal způsobem. Navíc ho zadržení stálo 120 euro.

Život ve svodě

Na Českou republiku přesto nezanevřel. Dokonce by se chtěl příští prázdniny vrátit. „Česká republika má úplně jinou atmosféru než Sýrie, je to krásná zelená země. Nic mi neudělala, špatně se ke mně chovali lidé, ne země," vysvětlil. V Praze by se rád přidal k dobrovolníkům z Iniciativy Hlavák, kteří se o něj po propuštění z Bělé postarali. „Nikdy jsem nepotkal tak milé lidi, stále se usmívali, se vším mi pomohli," uvedl s vděkem.

Po setkání s matkou cestoval poslední měsíc z jednoho detenčního zařízení do druhého. Žádné prý nebylo tak špatné jako zařízení v Česku. V současnosti čeká na vyřízení azylové žádosti v Německu a jako dobrovolník pracuje pro Červený kříž.

Jeho největším snem je žít ve svobodné zemi, kde mají muži i ženy stejná práva a člověk se může svobodně vyjadřovat. „Chtěl bych mít rodinu a najít si místo ve společnosti, kde se k vám lidé chovají jako k člověku," uzavřel.

Autor: Václava Burdová

8.11.2015 VSTUP DO DISKUSE 13
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto
2

Ze soboty na neděli se mění čas. Na posun jsou citliví lidé i zvířata

Předseda hnutí STAN Petr Gazdík (vlevo) a první místopředseda Vít Rakušan.
AKTUALIZOVÁNO
4 5

Jeden program, jedno logo! Hnutí STAN půjde do voleb v koalici s lidovci

Ceny Thálie pro Vránovou či Kňažka. V muzikálu uspěl Vojtek

Herečka Alena Vránová převzala dnes večer v Praze za dlouhotrvajícího potlesku zaplněného hlediště české první scény prestižní Cenu Thálie za celoživotní činoherní mistrovství. Na jevišti historické budovy Národního divadla v Praze stála už před devíti lety, kdy přebírala prestižní pohár za výkon v inscenaci Bouřlivé jaro v Divadle Ungelt, které je už téměř 20 let jejím druhým domovem.

Dominik Feri: Lajknutí neznamená hlas v urně. A to je výzva i pro mě

/ROZHOVOR/ Sešli jsme se v restauraci, která podle Dominika Feriho (TOP 09) změnila prostředí v Praze. Ráno tu lidé snídají, odpoledne studenti píší seminární práce a v létě se tady sedí na okenních parapetech a pije pivo. Přesně to vystihuje atmosféru, kterou má nejmladší radní nejen v Teplicích, ale v celé české historii, rád – uvolněnou, plnou života, diskusí a plánů. Ty má Dominik Feri velké. 

Sivok před San Marinem: Vpředu máme hladové kluky, věřím jim

/ROZHOVOR od zvláštního zpravodaje Deníku/ Od českého národního týmu se zítra v San Marinu očekává čisté konto. Podle kapitána Tomáše Sivoka však právě první pohled klame, svěřence Karla Jarolíma, a speciálně obránce, nečeká jednoduchá práce. 

Návštěva interiéru: petrolejová modř

Vydejme se do bytu mladého muže, úspěšného muže, fanouška dobrého umění, fotografie a modré barvy ve všech jejích odstínech. Pojďme se podívat do bytu s petrolejovou modří.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies