VYBERTE SI REGION

Jakub Dvořáček: Dvouhodinové čekání u doktora? Jinde čekají týdny

Praha /ROZHOVOR/ - Jakub Dvořáček působí milým dojmem a jakmile se dostane ke slovu, je těžké ho přerušit. Za svůj život už procestoval půl světa a pomáhal na mnoha místech v Africe a Asii. Pohled člověka, který má zkušenosti s pomáháním lidem v zemích třetího světa je pro českou společnost rozhodně přínosem.

24.6.2015 11
SDÍLEJ:

Ředitel Asociace inovativního farmaceutického průmyslu Jakub Dvořáček.Foto: archiv Jakuba Dvořáčka

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Chtěl jsem být diplomat, protože to máme v rodině. Strýček byl dlouhá léta velvyslanec v Pákistánu a Indii, zemích, které pro Českou republiku hrály klíčovou roli. Československo byla úžasná značka a byli jsme pro ně vzor, jak dobrá ekonomika může být. Kamarádi chtěli být kosmonauti a mě lákalo toto.

Když jste viděl vzor u strýce, bylo vám to bližší, ne?

V té době se cestovalo minimálně a byla v tom exotika. Když jsem si prohlížel obrázky z Indie z osmdesátých let, byla to jiná planeta. Už se to přibližuje díky tomu, jak je všechno provázané a propojené, když lidé cestují. Málokdo si ale tenkrát dokázal představit, jak to tam funguje. Do Pákistánu jsem se dostal v době, kdy bylo zemětřesení a s charitou jsme tam dělali projekty, nemocnice a školy. Sever Pákistánu a Kašmír si udržel odlišnou kulturní odlišnost.

Na vysoké škole jste potom měl střízlivější pohled, co dělat?

Ke konci školy běžely hodně medializované projekty od Člověka v tísni a Adry. Už to nebylo Kosovo, ale větší projekty. Jeden z mých blízkých přátel nastoupil v Afghánistánu, takže mi ukázal, že je to dostupné. Mě to začalo táhnout k neziskovému a rozvojovému sektoru. Člověk v tísni dělal nejen humanitární projekt se základními funkcemi pro lidi, ale také HIV/AIDS Afrika. Do toho jsem pak skočil.

Jak vzpomínáte na první cestu mimo?

Vylezl jsem na letišti ve Windhoeku v Namibii s ledvinkou kolem pasu. Měl jsem tam asi deset tisíc dolarů, protože tenkrát před jedenácti lety se všechny procesy stavěly. Dneska se to dělá jinak a je to mnohem lépe naplánované. Říkal jsem si, co tam budu dělat. Namibie je krásná, ale na první pohled je to tam suché a prázdné. Bydlel jsem v hlavním městě jižní Namibie, ale je tam poušť, obrovský slum a centrální nemocnice pro region, který je velký jak Morava a žije tam sto tisíc obyvatel. Chvíli vám trvá, než si k tomu najdete cestu, že tam budete žít dva roky.

AIDS

Neměl jste někdy zaječí úmysly?

To víte, že ano. Dneska už diplomacie pomáhá, ale tenkrát jsme teprve tam vyřizovali formality a podepisovali smlouvy. Člověk na to není připravený, že lidé třeba čekají na úplatek. My jim chtěli pomoct, ale oni na to, abychom jim tam nechali peníze a jeli domů. Jenže my nad tím chtěli mít kontrolu, že je využijí efektivně. Trvalo to čtvrt roku, než jsme pořádně mohli začít. A s kolegyní jsme psali knížku, jak efektivně pracovat v regionech zasažených HIV a jejich komunitách. Pokud ale pomoc nejde spolu se socioekonomickou změnou, dotyčnému nepomůžeme. Lék ho posune do stabilizovaného stavu, ale pak se stav stejně zhorší.

Překvapilo vás ještě něco?

Je to jako přistát na jiné planetě. Člověk má vystudovanou sociální práci a psychosociální pomoc. Tenkrát jsme začali ve spolupráci s tamním ministerstvem zdravotnictví a pomáhali jsme, aby lidé neodpadávali z léčby. Bylo potřeba udržet i další služby. Vůči tomu je lék levná záležitost. Je složité překonat první momenty. U HIV když s léčbou začnete, je vám hůř. Přidají se i vedlejší účinky a člověk to musí překonat. Jenže tam žijí lidé, kteří sotva píšou. Jsem rád, že po těch letech daný projekt stále šlape. Moje kolegyně tam zůstala a podporuje to stále. Když dohled nad prostředky není, velmi často se to rozpustí.

Takhle zkušenost vás nakopla k dalším projektům?

Je to těžké takhle říct. Nemáte tam nic jiného na starosti než práci, takže se to nedá dělat dlouho intenzivně, protože kolem vás umírají lidé, hlavně děti. Pak je složité to dlouhodobě zpracovat. Když jsem po roce a půl odjížděl, z těch prvních dětí už nebylo naživu skoro žádné. Dokážete s tím pracovat nějaký čas, ale já jsem byl pak poměrně i rád. Lidí, kteří vyhořeli, bylo strašně moc.

Čím namibijská společnost trpí?

Je tam před dvacet procent lidí pozitivních, takže je to něco, co společnost prostupuje ve všem. Když vyškolíte učitele, třetina vám nezačne pracovat, protože jsou nemocní. Stát investuje spoustu energie a návratnost je poměrně malá. Společnost je tím hluboce zasažená i mentálně. Bavil jsem se o tom s dětmi na univerzitě v Namibii, odkud jsme si brali i stážisty. V dospělé populaci bylo kolem 23 procent lidí pozitivních a na té univerzitě kolem 35 procent. Říkal jsem si, jak je to možné, pak se svěřili, že došlo k tomu, že se komunikačně přesytili. Všude na ně vykukuje upozornění na HIV, v televizi, v autobuse, na billboardech, v novinách píšou, kolik lidí zase umřelo. Večer sedíte v baru a lidé se tam baví, kdo komu z okolí umřel. Když už toho je moc, začnou to ignorovat.

Jak to vnímáte jako Čech?

My jsme generace, kdy se o tom dost mluvilo. Ale dneska je toto onemocnění téměř chronického charakteru. Když se chováte trošku zodpovědně a berete léky, můžete žít 25 i 30 let. Možná vás spíše přejede tramvaj. Pak se stává to, že se toho lidé přestávají bát. Je v tom paralela s očkováním. Proč spousta lidí jde proti těmto věcem? Lidé si neuvědomují, jaká rizika tu byla. To nemůžeme ignorovat. Vedl jsem tu uprchlický tábor. Bylo to před Schengenským prostorem a bylo tam asi 11 tisíc žadatelů o azyl. Dnes se bavíme o tom, jestli přijmeme pět set uprchlíků. To je směšné. Česká republika v té době, když jsme nebyli chránění zeměmi okolo, přijímala tisíce lidí. Kapacita bylo kolem osmnácti tisíc lidí. Byly to pobytové tábory a přijímače.

Zařízení pro uprchlíky

Tam jste pracoval po návratu z Afriky?

Když se z mise vrátíte, zjistíte, že o vás úplně nestojí. Nezisková organizace je zaměřená ven, lidi potřebujete v poli, protože všechny v kanceláři nezaměstnáte. Dostal jsem příležitost v uprchlických zařízeních a jsem rád za tuto zkušenost. Pracovali jsme s lidmi, kteří nevědí, co bude. Jestli se vrátí zpátky, kde mohou být ohrožení. Nesou si s sebou problémy, ze kterých vyšli. To pak něco provede s psychikou a s chováním k okolí. Měl jsem na starosti pobytové zařízení, takže to byli lidé, kteří tam strávili třeba tři roky, protože čekali na rozhodnutí soudů.

Jaký to mělo dopad pro republiku?

Okolní obce si stěžovaly, co by mohli uprchlíci udělat. Po vzniku Schengenského prostoru jediný, kdo u nás může žádat o azyl, je ten, kdo přistane na Ruzyni. Pak obec, která uprchlíky nechtěla, křičela na mé kolegy, proč to ruší. Měli totiž za každého uprchlíka desetikorunu denně, jezdilo tam o tři spoje navíc, protože lidé se tam museli dostat. Tábory zaměstnávali uklízečky, pracovníky, údržbáře. Najednou sbohem. Češi jsou hodně uzavření hodně do sebe a bylo to pro ně zase setkání s jiným světem.

Srí Lanka

Co jste dělal potom?

Využil jsem příležitosti od charity po tsunami a odjel jsem na Srí Lanku. Předtím jsem byl párkrát v Čečensku, kde jsme dělali projekty na HIV a AIDS. Pak jsem se vrátil k neziskovému sektoru. Na Srí Lance jsme dělali sanitu i psychosociální práci, stavěli školy, rekonstruovali nemocnice. Pak už jsem dělal většinu humanitárních projektů z Prahy. Podporovali jsme nemocnici v Súdánu, v Senegalu, v Mali. Krásné místo, ale je tam pořád malárie.

Když jste byl v místě ohrožené nemoci, jakou jste měl prevenci?

Když jedete do určité oblasti, nastudujete si, co je potřeba. Ale ne všechno očkování existuje a je tu ta možnost. Občas jsem měl horečky, pravděpodobně jsem prodělal dengue, ale měl jsem vždycky bezproblémové příznaky. Měl jsem kolegyni na Srí Lance, která měla závažný projev dengue.

O které konkrétní projekty šlo?

Dělali jsme tam nemocnice a komunitní centra mimo hlavní města. Byla tam permanentně sestra a lékař putoval po nemocnicích, kde byl malý vyšetřovací sál a lednice s léky. Dělali se tam i preventivní věci. Celé to bylo už podporované z evropských peněz.

V čem to bylo jiné než v Namibii?

V Namibii to bylo koncentrované a všechno na jednom místě. Tohle byly projekty, které se dělají regionálně, třeba jsme stavěli osm nemocnic. Je to mnohem komplexnější, věci se koordinují na všech místech zároveň, zohledňují se evropské požadavky. Byla tam velká výhoda, že tam byli kolegové z Rakouska, kteří už s tím měli zkušenost a naučili nás to.

Jak tamní lidi přijímají poskytované služby?

Váží si toho mnohem více, než lidé v Česku. Některé věci bereme jako standard a službu. Spíš se zlobíme, když čekáme u doktora dvě hodiny. U nich je to třeba týdny. Stojí na očkování ve frontách a doufají, že se na ně dostane. Je to jiná perspektiva a máme na to právo. Žijeme tady v bezpečí a v pohodě. Tři generace neví, co přinese katastrofa nebo válka.

Ale v souvislosti s událostmi na východě?

Pro nás je Ukrajina aspoň trochu probuzení, že toto je samozřejmost a může se to změnit velmi rychle. Když se podíváte, kolik lidí je v pohybu a snaží se dostat do Evropy, protože svět kolem hoří. Nikdo by netipoval, že to v Sýrii bude takhle vypadat. Před deseti lety se tam dalo projíždět a největší zlo, které vás mohlo potkat, bylo, že se vám zlomí kolo. Byly tam excesy, ze kterých se teď stává pravidelnost. To se promítne i u nás.

Nebyl jste po návratu ze zahraničí v deziluzi, že si lidé stěžují na maličkosti?

To víte, že jo. Ale to je normální. Chvíli máte pocit i rozhořčenosti, čím se to zabývají. Ale ono to tak není. Jsou to dvě různé perspektivy. Lidem z humanitární oblasti to hrozí, že se propadnou a nedokážou ostatním vysvětlit, proč podporovat ostatní.

Proč jste se rozhodl zůstat v Čechách?

U nás se humanitární zkušenosti tolik neoceňují jako v západní Evropě. Co takový člověk může nabídnout? Ale tento typ práce se dá přenést do českého prostředí. To zafungovalo. Dostal jsem pak nabídku do Asociace inovativního farmaceutického průmyslu, kde jsem mohl uplatnit své zkušenosti. A pro mě jako pro nefarmaceuta je snazší vysvětlit problematiku politikovi či odborníkům z jiných oblastí. Mluvíte o tom tak, aby to všem bylo jasné.

Můžete přiblížit vaši práci v asociaci?

Začal bych s pacientskými organizacemi. Nejsou na tom špatně, ale před čtyřmi lety mě překvapilo, jak neziskový sektor, který jsem dobře znal, nebyl na rozdíl od mnoha jiných zemí opravdu profesionální. Využili jsme toho, že jsme je zprofesionalizovali a udělali z nich partnery i pro ministerstvo. Když nebudou závislí na farmaprůmyslu, budou je brát vážněji. Podpořili jsme jejich nezávislost, protože kolem pacientům se všechno točí.

Jakub DvořáčekNarodil se 1. března 1976 v Praze. Vystudoval psychologii a sociální vědy a religionistiku na Univerzitě karlově v Praze.

Pracoval jako poradce ministra školství, mládeže a tělovýchovy a podílel se na řízení mezinárodních projektů zaměřených na zdravotnictví a sociální oblasti a zastupování organizací na řídících mezinárodních fórech.

Působil také jako projektový manažer organizace Člověk v tísni, výkonný ředitel uprchlického tábora, ředitel divize investic ve společnosti CzechInvest a programový manažer společnosti Caritas Czech Republic

Aktuálně je výkonným ředitelem Asociace inovativního farmaceutického průmyslu.

Autor: Pavla Janoušková Mgr.

24.6.2015 VSTUP DO DISKUSE 11
SDÍLEJ:

Klaus odsoudil vynucený odchod Forejta a jeho diskreditaci

Praha - Bývalý prezident Václav Klaus rezolutně odsoudil podle něj vynucený odchod Jindřicha Forejta z funkce šéfa protokolu Pražského hradu. Zacházení s ním ho lidsky velmi zasáhlo, uvedl v prohlášení, které redakci poskytl Petr Macinka z Institutu Václava Klause. Forejt na svou funkci rezignoval v úterý, zdůvodnil to osobními a zdravotními důvody.

Antiislamista Konvička opustil Alternativu pro ČR

Praha - Antiislamista Martin Konvička k dnešnímu datu vystoupil z politické strany Alternativa pro Českou republiku, za kterou neúspěšně kandidoval v říjnových senátních volbách na Táborsku. Na facebooku uvedl, že k projektu přestal mít důvěru. Důvodem je i to, že strana nebyla schopná odstranit nedostatky, kvůli kterým vláda v pondělí rozhodla, že navrhne soudu pozastavit její činnost.

Nejnovější kasino v Las Vegas „hlídá“ obří drak od českých sklářů

Las Vegas /FOTOGALERIE/- Čeští skláři z Kamenického Šenova se výrazně podíleli na podobě prvního kasina v čínském stylu, které vzniklo v americkém Las Vegas. Herně s desítkami stolů a stovkami automatů totiž vévodí tunový skleněný lustr ve tvaru čínského draka od tuzemské firmy Preciosa Lighting. Kasino oficiálně otevřelo své brány minulý víkend.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies