VYBERTE SI REGION

Erazim Kohák: V sázce je, jestli budeme Češi nebo bezbarví spotřebitelé

Praha - Profesor filozofie, spisovatel a zapálený masarykovec Erazim Kohák v exkluzivním rozhovoru pro Deník

6.2.2010 37
SDÍLEJ:

Erazim KohákFoto: Deník/Šimánek Vít

S rodiči jste ve čtrnácti uprchl v roce 1948 do zahraničí, žil jste pak v USA a vrátil jste se sem po 41 letech: co vás to napadlo?

Nic mně nenapadlo. Věděl jsem to od začátku. Bylo mi asi šestnáct, když jsem se té otázce postavil tváří v tvář: jsem ochoten se stát Čechoameričanem? Nebo Američanem? Moje sestra se stala Američankou. A já jsem si řekl ne, chci zůstat Čechem.

Ale proč? Co vás k tomu vedlo?

To je na dlouhé povídání. Mám silný pocit, že člověk myšlenky a slova, -nemám rád to slovo intelektuál-, prostě spisovatel, člověk, který něco vytváří a čerpá z tradice svého národa, je mu něco dlužen.

Jenže tenkrát jste byl spíš puberťák než spisovatel.

Neměl jsem čas být puberťák. Tehdy jsem byl zemědělský dělník, protože jinak jsme se do Ameriky dostat nemohli. Věděl jsem ale, že chci studovat. Doma jsem chodil na gymnasium. Byl jsem v kvartě, když jsme odešli. Dluh k rodné zemi byl takový čestný dluh. Ale zůstal jsem dlužník.

Jak se to projevovalo navenek?

Vůbec se to neprojevovalo. Až na to, že jsem si uchovával vždycky spojení ne na krajany, ale na lidi doma.

Proč ne na krajany?

Protože to jsou Američané, kteří mluví česky a myslí americky. A mně vždycky šlo o to zůstat ve styku s tím, jak tento národ žije. To víte, v 50 letech to bylo nemožné, tehdy jsem čerpal z rezerv. A jediná kniha, kterou jsem měl, abych nezapomněl česky, byla Bible kralická. V té jsem si čítal každý den, a proto dodnes mám trochu zastaralý slovník.

Snažil jste se dostat se zpátky?

Tehdy jsem měl americký pas, teď už mám český, a každý rok v únoru jsem ho posílal na československé velvyslanectví do Washingtonu s dvacetidolarovým poplatkem a s žádostí o vstupní vízum. Za dva měsíce jsem pas vždycky dostal zpátky bez dvacetidolarové bankovky, ale zato s takovým cyklostylovaným proužkem,“vaše návštěva není v zájmu pracujícího lidu Československé socialistické republiky“. No a já jsem si říkal, to mají celkem pravdu. O mně mají zájem intelektuálové a fízlové. Těm dělňáskům můžu být ukradený.

Ovšem těmi pravidelnými dodávkami dvaceti dolarů jste ten režim celá ta léta docela podporoval.

Ano. A kdo ho nepodporoval? Každý, kdo tady platil daně, ho podporoval.

To vás to nepřestalo bavit?

Ne. A v roce 1969 mi vízum dali. Na tři neděle. Okamžitě jsem se přijel podívat.

Co jste tomu tady říkal?

Byl jsem úplně nadšen. Tady se v lidech probouzela naděje a objevovalo se všechno to, co jsem považoval za dobré za první republiky. Nejde o to, co tady dělala KSČ. Ti měli svoje hádky atd. Ale prostě tím, že uvolnili prostor, tak se vynořil ten národ, ke kterému se hlásím. Ten národ, který se hlásil k Masarykovi, k určitým ideálům demokracie a slušnosti. Samozřejmě, tehdy ještě žili předúnoroví lidé. Když jsem se vrátil v roce 89, tak už většinou byli po smrti.

A po roce 89? S jakým přijetím jste se tady setkal?

S dvojznačným. Na jedné straně velice vlídným. Ale když zjistili, že také potřebuji byt a plat a nějaké zaměstnání, jestli tu mám žít, tak to už bylo takové to: „aha, přišel nám ujídat chleba“. Ale to jsem překonal.

Čekal jste to?

Nečekal jsem nic. Ale věděl jsem, že chci žít v této zemi, s tímto národem. A samozřejmě kriticky, od toho jsem filozof.

Nelitujete toho?

Nikdy.

Takže myslíte, že kdybychom se byli zbavili komunistického režimu v roce 68, že by to dopadlo jinak?

Nešlo o to zbavit se komunistického režimu, ale Sovětského svazu. Pak už bychom si s naším domácím režimem poradili. Ten naprostý bankrot komunistické politiky v 50. letech byl zjevný. Ekonomický, sociální, prostě už tehdy jsme jasně viděli, že tudy cesta nevede.

Vy jste za sebou v Americe v roce 89 nechal celý svůj tehdejší život. Děti..

Nejmladší je 53 let, to už nejsou tak docela děti

Dobře, dneska je jí 53. Ale měl jste tam také manželku, se kterou jste se rozvedl.

Já jsem se nerozvedl. Ona ode mě odešla. A hodně dlouho to bolelo. Ale pak jsem se čirou náhodou seznámil s Dorothy. Poprvé jsem jí viděl v kostele. Byl jsem na konferenci v Coloradu, která byla dost nudná, tak jsem šel do místního kostela. A vedle mě vtancovala taková usměvavá paní, s očičkama jako trnky a s velikánským úsměvem. A já jsem si řek: Holka, ty se mi líbíš. Nic by z toho bývalo nevzešlo, ale ona mně přijela navštívit na pár dní a spadla tři metry ze schodů na betonovou podlahu a zlomila si každou kost v levé paži. Doktor mi řekl, já ji to spravím, ale musíš ji tady nechat. Samozřejmě jsem nemohl platit nemocnici tak dlouho při těch nehorázných cenách, tak zůstala u mě. Jedenáct týdnů. Ze začátku musela spát vsedě ve velkém křesle a dělali jsme to tak, že k loktu jsem jí dal kastrol a na podlahu plech a vedle toho karimatku, na které jsem spal. A když se sesunula, ona spí jako dřevo, tak shodila kastrol, ten spadl na plech, to mně probudilo a já jsem jí posadil, jako posazovali Brežněva k řečnickému pultu. Ona spala dál, ale paži měla rovně. Časem se uzdravila. A pak jsme si řekli, že když už jsme spolu tak dlouho, že nemá cenu to rozbíjet.

Jak se dostala sem?

Přišel listopad, tak jsem jí políbil na čelíčko , protože jsme nebyli svoji a řekl jsem jí holka, bylo to fajn, nic ve zlým, ale já jedu domu. To bylo v lednu. A v březnu mi volala z Ruzyně, abych si pro ni přijel. To už jsem měl tramvajenku, tak jsem jí koupil jízdenku a jel jsem na Ruzyň. A od té doby tady žije.

Taky nelituje?

Nelituje.

Protože tady má vás?

Ano, ona je člověk psovitý, ne kočkovitý. Ten přilne k místu. Kočkovitá žena by zůstala v tom domečku, který jsem si tam v lese postavil z dřevěných fošen, a našla by si jiného manžela. Pes přilne k člověku, takže psovitá žena tam ten domeček nechala a přijela za mnou.

A vy jste jaký člověk?

Kočkovitý. Přilnul jsem tam k tomu místu a velmi těžko se mi odcházelo. A teď jsem přilnul k tomuto místu. V tomhle domě už bydlíme od roku 1990. Byli jsme tu první nájemníci. Jsme tady doma.

Co sousedi?

Máme výborné sousedy. Taková paneláková směs všech různých národností a temperamentů. Fajn lidi.

Když jste sem po těch letech přijel, na jaké praktické potíže jste narazil?

První problém byl, že jsem potřeboval tramvajenku. Tu jsem ale nemohl dostat bez průkazu totožnosti. Ten zase bez rodného listu. Jenže jediné co jsem měl, byl prošlý československý pas z roku 1948. To byl můj jediný dokument. Postupně jsem to všechno získal, ale hlavně mi dali rodné číslo. Bez něj nešlo dělat nic. Tím jsem nastartoval svou existenci

Co vás nejvíc překvapilo ve styku s lidmi?

Zásadní změna mentality. Já sem byl zvyklý na Československo jako na zemi, kde lidé měli jisté cítění vůči své vlasti. Dám vám konkrétní příklad: běžel film Tmavomodrý svět. A tak jsem svým studentům položil otázku, proč lidé v tom filmu vlastně do té Anglie odcházeli. A oni na to nemohli přijít. Jeden z nich říkal: asi to byla jediná možnost, aby směli lítat. A jiný říkal, ba ne, v RAF byla daleko lepší gáže než u československého letectva. Prostě nebyli si schopni představit, že by člověk mohl mít motivaci jinou než individuální. A to mně hodně překvapilo, protože to bych v této zemi nečekal.

Tady se také nerozlišuje mezi emigrací a exilem.

To je dědictví 50. let. Protože v této zemi měla emigrace vždycky hanlivý nádech. Emigranti to byli ti, kteří zradili, tak z nás všech nadělali emigranty. Exulanti, to byli lidé, kteří z věrnosti k této zemi začali bojovat nebo pracovat někde jinde. Komenský byl klasický exulant. Tomu nešlo o to najít lepší bydlení. Tomu šlo o to být této zemi něco platný. A byl. Kdyby tady zůstal, tak by mu usekli hlavu.

Vy často zdůrazňujete, že vaši rodiče byli masarykovci, a že i vy sám jste masarykovec. Co to ale dneska konkrétně ještě znamená?

Je to jenom vizitka, kterou se snažím říct, že mám určité názory. Že pro mě je důležitý ideál humanitní, ideál sociální spravedlnosti, ideál demokracie. Že nevěřím, že o peníze jde až na prvním místě.

Ale takové ideály údajně zastává i řada politiků.

Tak to mám dobrou společnost.

Počkejte, vy jim to věříte?

Některým ano. Za ty, které znám, bych do ohně ruku dal. Podívejte se, po 50 letech totality je tento národ nutně poznamenán. Jsme jako taková pizza. Jsou na ní rajčata, sýr, bazalka. Ať vyříznu jakýkoli výřez, vždy na ní tahle směs bude. Je tady určité procento lidí naprosto čestných. Pak veliké procento lidí, kteří nejsou příliš nečestní ale ani čestní, kteří tak proplouvají. A máme určité procento naprostých grázlů. Jak můžete očekávat, že ta směs v politické straně bude jiná? Proto, když lidé říkají, nemohu volit tu a tu stranu, protože jsou tam špatní lidé, tak jim říkám, zamyslete se nad tím, jaký tito lidé prosazují program. V tom je rozdíl. Ale v té lidské směsi? Já znám slušné lidi ve všech těch hlavních stranách. Včetně té, kterou nemám ani trochu rád.

Vy jste byl po listopadu v čestných radách snad všech zdejších ekologických organizací…

Už dávno ne, to bylo, když jsem se vrátil, protože jsem se snažil dát mladým lidem k dispozici to, co znám. A oni mi dávali své nadšení, To byli vizionáři, lidé mého ražení.

Proč jste se tedy neangažoval ve straně Zelených?

Jsem celoživotní sociální demokrat. Jsem naprosto přesvědčen, že jestliže demokracie má přežit, a to je pro mě velice důležité, tak musí mít sociální a kulturní rozměr. A to nemám iluze o složení svých přátel v sociální demokracii.

Vy jste si jako předmět svého studia v Americe vybral filozofii a teologii. Proč?

Původně jsem chtěl být vodní inženýr, Stavět hráze a kanály, to by mě děsně bavilo. Ale kladl jsem si otázku: až se jednou vrátím, čeho bude nejvíc potřeba? Komunisté si vychovají inženýry. To musí. Ale nevychovají si lidi z humanistických oborů. Tak jsem se rozhodl, že musím studovat něco, co tahle země bude nejvíc potřebovat. Filozofii. A potvrdilo se to.

Jak to víte? Myslíte, že vás někdo slyší?

Mnoho lidí mně slyší. Ale hlavně já také mohu mnoha lidem naslouchat. Obojí je důležité. Jsem stále s lidmi v rozhovoru. Dostávám dopisy a lidé kupují moje knihy.

Vy v těch knihách ovšem hlásáte také dobrovolnou skromnost. Tady ale spíš lidé teď dohánějí konzum. Je možné jim to zazlívat?

Já jim to nechci zazlívat. Ale snažím se ukázat, že jestli si lidé kladou otázku, jak dobře žít, pak stále něco získávat nepřináší štěstí. V těch vyšších příjmových skupinách nejsou lidé o nic šťastnější než v jiných. Lidé dnes nejsou o nic šťastnější, než byli za 1. republiky, spíš naopak. Zřejmě to lidské štěstí je v něčem jiném než v hromadění, A na to se snažím se poukázat. Že lidské štěstí je daleko víc v tom, co mohu dát, než co mohu vzít.

Nevadí vám ani závist?

Nemohu si dovolit, aby mi něco vadilo. Vím, že to existuje a že je to v téhle zemi velice zlá věc. Vím například, že za války gestapo nikdy nedopadlo žádného odbojáře samo o sobě. Lidé ze závisti udávali i souseda, že má prase načerno. Jediná možnost je toto naprosto odmítnout. Je tady celá řada negativních rysů, které považuji za dědictví naší minulosti.

Ve své poslední knize „Domov a dálava“ kladete otázku, kdo jsou Češi. Myslíte, že to tady někoho zajímá?

Ta kniha se dobře prodává. To je jediný způsob, jak mohu odhadnout zájem. A když jsem přednášel o tom, co je idea českého národa, k čemu se hlásím, když o sobě řeknu, že jsem Čech, posluchárny byly nabité. Tam, kde jsem žil, nebyly knedlíky ani pivo. A když jsem řekl, že jsem Čech, tak jsem si musel položit otázku, k čemu se vlastně hlásím. Tady všichni čekali, že jim na to dám jeden možný pohled.

Jenže to jste neudělal.

Nikdy se nesnažím lidem říkat, jak to je, ale dovést je k přemýšlení o tom, jak uvažovat o češství. To znamená vzít v úvahu celu tu širokou škálu, protože my jsme národ velice rozporuplný. Evangelický a katolický, komunistický a demokratický. Tohle všechno je třeba vzít v potaz a položit si otázku, jak se to rýmuje.

A jak se to rýmuje?

Že naším úkolem je učit se žít v různosti. To je dneska celosvětově nejdůležitější úkol. Protože svět se zmenšuje, lidé různých tradic se mísí, a největší problém je v tom, jak žít s někým, kdo je odlišný. My s tím sice máme dlouhou zkušenost, ale moc dobře jsme to nedokázali.

Co je to vlastně dneska národ?

Většina historiků by řekla, že národ označuje skupinu lidí, které drží dohromady pocit sounáležení, ne rasa. Ani ne nutně jazyk, podívejte se na Švýcary. Ale ten pocit, že patříme k sobě. Že sdílíme určité společné vzpomínky a dějinné milníky, i když je vykládáme možná jinak. A že máme společné znaky, jazyk, zemi. A určité společně sdílené naděje, Takže když se chce někdo zamyslet, co znamená být Čech, tak se musí zamyslet, co můžeme z naší minulost čerpat, z čeho můžeme složit ideu národa českého.

Jak vidíte problémy většinového obyvatelstva s romskou menšinou. Jsme schopni vést dialog?

Že toho schopni jsme, to jsem naprosto přesvědčen. Že je romská menšina problémem, to bych neřekl. Jsme si problém navzájem. My jsme problém pro menšinu a ona pro nás. To je problém, na kterém je nutné pracovat. Žil jsem v USA v době, kdy se tam aktualizovala otázka zrovnoprávnění černochů a tam byla diskriminace ještě daleko tvrdší než Romů u nás a uváděly se stejné důvody. Moje zkušenost je jiného druhu. Oni jsou zrovna tak součást té naší pizzy.

Co tedy je národ?

To jsem se učil od Masaryka. Pro mě národ není otázka původu, rasy, v některých případech ani jazyka. To všechno je teprve surovina, ze které národ vzniká určitou ideou.

Jakou ideu můžeme jako národ v době globalizace mít?

Ideu svobody. Vytvořit soužití ve svobodě, kdy se nevraždíme, protože jsme odlišní. Ideu sociální spravedlnosti, kde nezačneme říkat, že musíme starým snižovat penze, protože oni stejně brzo umřou a já chci nové auto. A také bych řekl solidarity, soudržnosti. Že jsou zájmy, které jsou vyšší, než ten můj. A zase konkrétní příklad: řekněme, že bych byl vlastníkem kusu lesa. Pro mě by krátkodobě bylo nejvýhodnější les vykácet, prodat kulatinu do Bavor, vybagrovat štěrk, zeminu prodat na kultivaci skládek, vybetonovat to, udělat tam parkoviště, které pronajmu stánkařům. Ale toto společenství lidí také potřebuje určité procento zelených ploch, které zadržují vláhu, patří k ekosystému. A já potřebuji vzít v potaz nejen svůj zájem, ale také dlouhodobý zájem celku. Svůj kus lesa, který jsem vlastnil v Americe, jsem daroval národnímu parku. Protože představa, že by člověk, který je na tomto světě jen hrstku let, „vlastnil“ les, který je tu po staletí, mi připadá absurdní.

Kdo je prof. Erazim Kohák:

- narodil se v roce 1933 v Praze
- rodiče se angažovali v protinacistickém odboji, byli vězněni Gestapem a v roce 1948 uprchli s dětmi před komunisty na západ
- vystudoval v USA filosofii a religionistiku a stal se profesorem na universitě v Bostonu
- angažoval se v exilové sociální demokracii a po návratu do vlasti kandidoval v roce 2004 za ČSSD neúspěšně do senátu
- po listopadu 1989 učil na Karlově universitě a je členem akademie věd
- se svou druhou manželkou Dorothy bydlí v panelákovém bytě na okraji Prahy
- poslední z jeho četných děl vydalo loni nakladatelství Filosofia pod názvem: „Domov a dálava“. Autor v ní zkoumá kulturní totožnost v českém myšlení.

Památník Jana Žizky z Trocnova se rozpadá a nikdo ho nechce- a to si říkáme husitský národ.

Jak 1. republika, tak komunisti nebrali husity vážně. Udělali z nich ikonu. Nikdo se neptal, kdo vlastně byl Hus, o čem byla reformace. Komunisti z toho udělali husitskou revoluci. Samozřejmě lidé dneska nemají trpělivost položit si otázku, co to opravdu znamenalo. Pro mě to pořád ještě hodně znamená. Rád bych zachoval Žižkův pomník a jsem velice rád, že díky lidem jako je František Šmahel, jeden z našich nejlepších historiků, přežilo muzeum husitského hnutí v Táboře. Je to část naší minulosti. Nemůžeme začít gumovat, musíme být ochotni žít se skutečností, že je to část naší minulosti. Stejně jako katolické baroko. I to jsme my. Stejně jako 1. republika. Jako protektorát a komunisté. To všechno je část našeho národního dědictví. Teď si musíme položit otázku, co to znamená, roztřídit, co si z toho chceme ponechat. A co z toho necháme minulosti.

Vstupem do EU přestala být hranice dělící čárou. Co to znamená?

Uvědomte si, že my jsme ve většině svých dějin tyhle hranice neměli. Za Rakouska byly hranice otevřené. My jsme svůj novodobý národ vybudovali v mnohonárodním prostředí. Tento národ vždycky rozkvétal v dialogu se svým okolím. Kdykoli jsme se uzavřeli ostnatým drátem, začaly problémy. A ten ostnatý drát nemusí být fyzický, může to být myšlenka svrchovanosti, ostře střežených hranic. Svrchovanost, to je nesmysl. V tomto světě nikdo není svrchovaný. To, že jsme ztratili ostnatý drát, je veliké osvobození. Ale znamená to, že už nemůžeme brát otázku své totožnosti jako samozřejmou. Už nás nehlídá ostnatý drát. Teď my si musíme položit otázku, co uděláme pro to, abychom byli Češi, A možná, že si většina tohoto národa řekne „nic“. A rozplyneme se do takových bezbarvých spotřebitelů bez kulturního dědictví. Je to možné.

Vidíte tohle nebezpečí jako reálné?

Ano. Podívejte se, jakou češtinou dneska mluví velké procento našich spoluobčanů. Vždyť to je jak za starého Rakouska, kdy jsme říkali „hausmajstr pucuje“. Teď je to samá angličtina: „manažér finišuje“. Nemůžeme se však bránit tím, že zavřeme hranice, ale jenom tím, že budeme sami silnější. Že naše kultura bude natolik silná, že tyto vlivy vstřebá.

Některé země to řeší jazykovými zákony. Třeba Slovensko nebo Francie. Je to cesta?

Není. To je uznání slabosti. Kdybych to měl na starosti, tak ve Francii bych spíš prosazoval dotace do francouzské kultury. Protože nezápasíme jen s kulturními vlivy, ale s naprostými grázly, kterým jde jen o maximalizaci zisku. To, jak se rozhoduje o tom, jaké filmy poběží v televizi, to není otázka, které jsou lepší, ale na kterých se dá víc vydělat.

Jako vysokoškolský pedagog máte zkušenosti se vzděláváním v Americe a tady. Jak to vidíte?

Za komunistů se dál vzdělávalo daleko menší procento, jen asi 8 procent středoškoláků.
Průměr ve světě je 50-60 procent. K tomu směřujeme. A to těžce pokulhává. Ne ze zlé vůle. Když to z těch původních 8 procent stoupne na dnešních 60 procent, tak je jasné, že musí být zoufalý nedostatek kvalifikovaných učitelů, prostor, všeho. Vzdělání se nedá nafouknout. Investovali jsme do zbohatnutí úzké vrstvy. Ale ne do vzdělání.

Ale na druhé straně tu existuje kolem stovky vysokých škol a univerzit nejrůznějších úrovní. Není to trochu moc?

Nejrůznějších úrovní, podfinancovaných a také bez dozoru. Znám jeden případ takové akreditované vysoké školy, která sestává z jednoho mého bývalého doktoranda z USA a jeho manželky. Prohlásili se za institut a inkasují školné od studentů. Moje manželka vždycky říká, kde je zob, tam se slétnou ptáci. My máme několik velmi dobrých škol. Pak je tu spousta škol regionálních, které se snaží získat učitele a pomalu se jim to daří. Jenže je tu problém financování. Přežívá iluze polistopadových vlád, že se všechno dá zprivatizovat. To není pravda. Soukromý sektor je ochoten financovat jen to, co je důležité pro zisk. To znamená, je ochoten financovat technickou výchovu, ale ne humanistickou, tedy dějiny, literaturu. A není ochoten financovat čistý výzkum. Zaplať pánbůh, že máme Akademii věd, protože jinak bychom se stali školstvím, soustředěným na výchovu středního managementu pro německé firmy. A to bych nechtěl.

A co byste chtěl vy sám?

Jsem velice vděčný, že jsem se mohl podílet na tomto období českých dějin. Že jsem neskončil jako Komenský, který zemřel, obrazně řečeno, týden před listopadem.

Autor: Ludmila Rakušanová

6.2.2010 VSTUP DO DISKUSE 37
SDÍLEJ:

Veslařský svět v černém. V Mařaticích pohřbili nadějného veslaře Michala Plocka

Uherské Hradiště – S juniorským mistrem Evropy i mistrem světa dvaadvacetiletým Michalem Plockem se přišly v pondělí 5. prosince rozloučil na jeho poslední cestě zhruba dvě stovky známých, přátel a rodinných příslušníků do obřadní síně hřbitovu v Uherském Hradišti, Mařaticích. Talentovaný veslař a nástupce Ondřeje Synka byl 28. listopadu nalezen mrtvý v loděnici pražské Dukly, za níž vesloval.

Vědci zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní

Klecany (u Prahy) - Vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) v Klecanech u Prahy zkoumají léčbu nočních můr a běsů i pomocí vůní. Pracoviště je unikátní spektrem nabídky metod řešení poruch spánku, a to nejen v rámci ČR. Řada problémů se léčí nejen podáváním léků, ale zásadní jsou i psychoterapeutické postupy, říká vedoucí oddělení spánkové medicíny Jitka Bušková.

Technik z letounu s fotbalisty: Pád jsme nečekali, nikdo nekřičel

La Paz - Bolivijská vláda začala vyšetřovat podezření na nepravosti při udělení licence místní letecké společnosti LaMia, jejíž letoun minulý týden havaroval v Kolumbii s brazilskými fotbalisty. Příčinou neštěstí, při němž zemřelo 71 lidí, byl zřejmě nedostatek paliva. Informaci, že letadlo mělo udělat mezipřistání na dotankování, potvrdil dnes brazilské televizi Globo i přeživší technik Erwin Tumiri.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies