Europoslanec Ransdorf (KSČM): Putin je novodobý Haremheb. Obnovil stabilitu

Patří mezi nejvzdělanější české politiky, je autorem řady odborných publikací, hovoří osmi jazyky, dalšími pěti až sedmi se dorozumí. Například ukrajinštinou. Tu teď využívá pravidelně, neboť na Ukrajině pobývá často. 
O svých zkušenostech z těžce zkoušené země právě chystá knihu. Za pozornost stojí i jeho pohled na Řecko, kde vládne radikálně levicová Syriza.

Evropská unie musí řešit několik až existenčních problémů naráz. Jak se to odráží v Evropském parlamentu, ovládá ho nervozita?
Nervozita panuje všeobecně. Finanční krize, která vypukla v roce 2008, stále není překonána. Plynule na ni navázala krize eurozóny, která odčerpává spoustu energie. Přitom Řecko, o němž se nejvíc mluví, představuje jen 1,3 procenta hrubého domácího produktu (HDP) celé unie. Problém je do značné míry daný tím, že nikdo neřeší jeho podstatu, a tou je struktura národního hospodářství. Třeba ve Španělsku dva po sobě jdoucí ministerští předsedové, pravicový Aznar a socialistický Zapatero, tvrdili, že nová španělská ekonomika bude postavena na třech pilířích, turismu, službách a stavebnictví. Všechny se ale v době krize zhroutily. Řecko je na tom samozřejmě ještě hůř, protože kromě oliv nemá co vyvážet. Ani vystoupení z eurozóny a zavedení drachmy by mu nepomohlo, neboť levná národní měna nebude mít proexportní účinky.

Je tedy řešením to, co nabídl Alexis Tsipras věřitelům v podobě balíčku reforem, obsahujícím zvyšování daní, omezení administrativy, restrukturalizaci státní správy, pozdější odchod do důchodu a také podporu investorů?
Řecko se po mém soudu neobejde bez obnovení určité národní suverenity. Bude to velmi složité a bude to bolet. Žádná řecká vláda neinvestovala do změny struktury národního hospodářství, kvality pracovní síly a infrastruktury. Řecko má celoroční exportní výkon rovnající se devíti pracovním dnům České republiky. Má menší vazbu na euro než my, ačkoli nejsme členy eurozóny.

Proto se znovu ptám, jestli může Tsiprasův plán, o němž nyní postupně hlasuje řecký parlament a šest zastupitelských sborů zemí eurozóny, přinést zásadní změny?
Škrty situaci nevyřeší. Finanční instituce Goldman Sachs, jedna z mála, která na krizi Wall Streetu vydělala, 
v analýze řecké krize došla 
k závěru, že když škrty přesahují dvě procenta HDP, vedou nikoli ke snížení, ale 
k narůstání dluhu. To se 
v případě Řecka stalo. Když začala finanční krize, mělo Řecko 120 procent dluhu vůči HDP, dnes je na 180. Mělo by vracet 320 miliard eur a nejtrapnější na celé záležitosti je, že peníze, které Řecko dostávalo, šly většinově do rukou soukromých věřitelů. Veřejné prostředky se tak použily na sanaci potřeb soukromých subjektů a ke zlepšení kondice řecké ekonomiky to nepřineslo nic. Hrubý domácí produkt Řecka se za posledních pět let snížil o 25 procent. Od roku 2009 do 2012 tu objem podnikatelských aktivit klesl o třetinu.

Co byste tedy jako levicový politik šéfovi levicové Syrizy poradil?
Alexis Tsipras není člověk, u kterého bych předpokládal ekonomickou kompetenci. Je vynikající rétor, dobrý komunikátor, ale podle mě – jak říkával pan Načeradec z Mužů v ofsajdu – je efektivně mrtvý muž.

Čili kdo po něm?
To nevím.

Nebude to náhodou fašizující Zlatý úsvit, což je jedna ze skrytých obav EU?
Její obavy se logicky týkají možného posunu doprava. Buď Zlatý úsvit, nebo nové vydání černých plukovníků. Tsipras se nyní snaží manévrovat a nejraději by ustavil nějakou vládu národní jednoty. Proč by ovšem Samarasova Nea Demokratia tento krok na Tsiprasovu záchranu dělala, když si myslí, že jí moc brzy spadne sama do klína? Posun k fašistům ale možný je.

Je tohle důvod, proč se François Hollande a Angela Merkelová snaží udržet Řecko v eurozóně? Nebo jím je spíš tlak Washingtonu, který se obává tektonických geopolitických změn?
Američané si pochopitelně nepřejí oslabení jižního křídla NATO. Víme, že Řecko se ocitlo v EU hlavně z politických důvodů. Celá ta záležitost, jak ji rozpoutali Schäuble a další hráči v EU, není až tak věcí peněz jako spíš moci a politické kontroly. V tom směru o tom psal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz
v listu The Guardian, a má pravdu. Američané budou chtít dosáhnout kompromisu a zároveň využívat Řecko jako faktor štěpení EU.

Filozof Václav Bělohradský míní, že řecká krize je hlavně o Německu, neboť euro je nastavené na výkon německé ekonomiky. Dnes se podle něj hraje především o posílení již tak dominantního postavení této země 
v Evropě. Co si o tom myslíte?
Základ dnešní situace vytvořil reformami Hartz IV Gerhard Schröder. On zahájil politiku mzdové deflace a posunul Německo do role země s dlouhodobě největšími rozpočtovými přebytky, většími než má Čína. Tuto pozici chce Německo držet. Do toho zapadá i snaha kontrolovat Řecko. Proto hovořím – a nejsem sám – o protektorátu Griencheland. Řecko v podstatě už žádnou ekonomickou samostatnost nemá.

Když teď řecký parlament schválil první část reforem, je horká část krize za námi?
Ne, krize se bude vracet, protože zůstává její příčina. Teď se jen flikují následky. Špatná struktura národního hospodářství se nezměnila.

Takže musíme čekat, až v delším časovém horizontu investoři Řecko zgruntu promění?
Pokud se takoví investoři najdou a vláda nebude muset sáhnout k mobilizační ekonomice. Nevidím ovšem 
v Aténách politickou sílu, která by byla schopná takový krok udělat.

Eurozóna řeší Řecko, ale na východě možná bublá daleko větší třaskavá směs.
To máte pravdu.

Ačkoli je Ukrajina daleko bohatší než Řecko a má co vyvážet, ekonomicky je na tom možná hůř.
Řeknu pár informací, 
o kterých stojí za to přemýšlet. Národní banka Ukrajiny je ve stavu technického defaultu. To znamená, že kdyby třeba Rusko žádalo zpátky tři miliardy dolarů, které půjčilo Ukrajině za Janukovyče, nastal by bankrot. Ukrajina, jak přiznal i premiér Jaceňuk, není momentálně schopná obsluhovat svůj vlastní dluh. Ten je zhruba stejně tak velký jako hrubý domácí produkt země. Přitom oligarchové vyvezli z Ukrajiny 167 miliard dolarů, takže mají venku víc peněz, než je celý státní dluh Ukrajiny. Ta trpí obrovskou nerovností, stovka nejbohatších Ukrajinců vlastní 38 procent národního majetku, na druhé straně měsíční mzda mnoha zaměstnanců činí 40 eur. To odpovídá poměrům v Kosovu, kde je denní příjem na obyvatele 1,1 eura.

Má to nějaké přijatelné řešení, nebo je očekávatelným vyvrcholením takové situace občanská válka?
Mí ukrajinští přátelé říkají, že přijde sociální výbuch. Osobně se toho bojím, protože Ukrajina má 45 milionů obyvatel a její průmysl je na lopatkách. Jsou závody, kde zaměstnanci vůbec nedostávají mzdy. Kupříkladu v Južmaši, což byla pýcha sovětského obranného průmyslu, marně čekají na plat devět měsíců. V závodě na zpracování ropy v Oděse pět měsíců nedostali ani hřivnu.

Čeká Vladimir Putin na to, až Ukrajina ještě víc ekonomicky klekne, aby ji pak zachránil a tím si ji zcela podmanil?
Ne. Myslím, že Vladimir Putin se drží zpátky a střeží se, aby se do tohoto konfliktu nenechal zatáhnout.

Lituje snad, že před patnácti měsíci do toho šel a zabral Krym?
Krym byl v podstatě vynucená agenda. Kdyby tehdy kyjevská vláda kývla na decentralizaci moci a přistoupila na federalizaci Ukrajiny, Krym by zůstal ukrajinský.

Chcete říct, že to nebyl dlouhodobě připravovaný plán Moskvy?
Ne. Nedávno jsem na Krymu byl a řada lidí z vedení krymské administrativy mi říkala, že vůbec neexistoval záměr odejít z Ukrajiny, jakkoliv tam byli nespokojeni. Velkou roli sehrál postoj Američanů, kteří chtěli získat Sevastopol. Dokonce už měli od kyjevské vlády smlouvu na rekonstrukci námořní akademie v Sevastopolu. Tato záležitost do jisté míry děsila ruské vedení. Pochopitelně napětí vyostřila 
i celá agenda kolem chystaného zákazu ruštiny jako úředního jazyka. Původně ale nebylo v plánu, aby Krym přešel pod ruskou správu.

Jisté je, že pod ní dnes je a Vladimir Putin tento fakt oslavuje jako vítězství. Bohužel ani toto flagrantní porušení mezinárodního práva situaci na Ukrajině nezklidnilo. Na východě se válčilo celý rok, mír nepřinesly ani minské dohody. A aby toho nebylo málo, rušno je také na západě země. Nedávno celý svět zaznamenal střelbu v Mukačevu, kdy stoupenci Pravého sektoru dělali tzv. pořádek v pašeráckém byznysu. Svědčí to o tom, že centrální moc nemá bezpečnostní situaci pod kontrolou?
Ukrajinská armáda není příliš bojeschopná, má asi šest tisíc mužů. Dobrovolnické prapory byly používány spíš na terorizování obyvatelstva než k reálnému boji. Je to ale účinný mocenský nástroj, i když někteří bojovníci mohou skončit špatně, jak ukázal příklad pravicového radikála Muzyčka, jenž byl zapleten do byznysu s radioaktivním odpadem a zabit. Nedávnou událost na Zakarpatské Ukrajině jsem nazval afghánizací Ukrajiny. Jeden 
z možných scénářů vývoje Ukrajiny totiž je, že bude jen zdánlivě existovat jako jednotný stát, ale fakticky dojde k jejímu rozkladu, kdy jednotlivé oblasti budou ovládat tzv. war lords jako v Afghánistánu. Už dnes má nejeden místní oligarcha vlastní vojenské jednotky, třeba klan Balogů ovládá Podkarpatskou Rus. Nedávno ustavili dobrovolnický prapor Síč, který vede Pavel Baloga, jehož bratr Viktor je vlastně neomezený vládce oblasti už od éry prezidentů Juščenka 
a Janukovyče. A je jím i za Porošenka.

Vše, o čem jsme mluvili, neskýtá příliš důvodů k optimismu. Na zdolání všech aktuálních výzev, ať jsou to důsledky finanční krize, rozklad Ukrajiny, příliv uprchlíků či sílící extremistické a nacionalistické strany, nestačí jen dobří účetní, úředníci či straníci. Vidíte v Evropě charismatického státníka, který přesahuje hranice svého státu a je schopen tyto tlaky zdolat a dodat EU nový impuls?
Nevidím lídra, který by měl nějakou koncepci, vizi, tah na branku. Hollande je slabý politik, bundestante Merkelová se řídí průzkumy veřejného mínění, Cameron také není žádný velký formát. Osobnosti typu Churchilla nebo de Gaulla, lidé do nepohody a krize, kteří by ukázali, kudy jít, tu nejsou. Mimochodem je to dané tím, že celé pojetí politiky se v minulých deseti letech změnilo. Známý korupčník Craxi kdysi řekl, že už nemáme žádné ideály, pouze manažujeme zájmy. Čí zájmy? Velkých kapitálových skupin. Politici jsou pouze jejich výkonní úředníci. To nejsou lidi, kteří by měli koncepci v zájmu celé společnosti.

Vědci jako profesor Miroslav Bárta nebo Václav Cílek nabízejí teorii zániku civilizací. Podle nich jsou hluboké krize pravidelné a jejich příchod má charakteristické znaky, například enormní růst byrokracie či odtržení politických elit od lidu. Tak mě napadá, jestli Evropa neprochází podobnou zkouškou, zda naše civilizace nedošla na okraj propasti, kterou buď překoná, nebo do ní spadne, aby se na jejích troskách časem zrodila jiná společnost? Pokus o záchranu by možná mohl začít tím, že politici zase začnou manažovat zájmy lidí, kteří je zvolili, nikoli těch, kdo si je platí bokem.
Loni v srpnu jsem publikoval zkrácenou verzi své studie o Agustovi. Gaius Octavianus, císař Augustus, byl muž, který ne vždy vybíravými prostředky obnovil jednotu Římské říše, vytvořil občanský mír a dal zemi jistoty. Měl jasnou vizi, co dělat. Kdysi jsem se setkal s Michailem Gorbačovem, mluvil jsem s ním dvakrát. Hodně lidí se mě ptalo, jaký na mě udělal dojem. Odpověděl jsem, že mi připomínal faraona Achnatona z Waltariho románu Egypťan Sinuhet. Achnaton byl přesvědčen, že když on odzbrojí, všichni odzbrojí taky a když on odhalí přátelsky hruď, automaticky to udělají i ostatní. Výsledkem byl chaos. Pak musel přijít generál Haremheb, který poněkud despotickými prostředky obnovil stabilitu. Po Gorbačovovi je možná takovým ruským Haremhebem Putin. Člověk autoritářského ladění, ale pořád představitel největší demokracie, kterou kdy Rusové měli. V Evropě ovšem nevidím osobnost, která by vytýčila perspektivu a řekla: Přátelé, tudy půjdeme, abychom překonali krizi, jež tady je.