Evropský parlament ovlivňuje život všech Čechů

Spolurozhoduje o zákonech, které se nás dotýkají

Na rozdíl od národních parlamentů samotný EP nemůže navrhovat zákony, to zatím přísluší jen Evropské komisi (Lisabonská smlouva by to naopak umožnit měla). Nicméně legislativní funkce je klíčovou pravomocí bruselského parlamentu: EP totiž spolurozhoduje o zákonech týkajících se například vnitřního trhu, volného pohybu, životního prostředí, ochrany spotřebitelů, vědy a výzkumu či zdravotnictví a v případě, že se k návrhu vyjádří odmítavě, legislativu zcela pohřbí.

Lisabonská smlouva navíc počítá s tím, že by europarlament musel souhlasit s každým navrhovaným zákonem, který má vstoupit v platnost. Jak upozorňuje Amie Kreppelová, šéfka evropských studií na Floridské univerzitě, navzdory tomu, že EP nemůže vytvářet novou legislativu, je europarlament mnohem úspěšnější než řada národních sněmů. Podle ní procedura spolurozhodování umožňuje do legislativy promítnout více než 80 procent pozměňovacích návrhů – ty naopak na půdě národních parlamentů většinou zapadnou, jelikož je navrhuje opozice, která nemá dostatečný počet poslanců, aby změny realizovala. To znamená, že i „obyčejný“ český europoslanec může mít svými pozměňovacími návrhy zásadní vliv na vznikající zákony.

Euroskeptické mlžení

Jedním z častých argumentů euroskeptiků na adresu europarlamentu a EU vůbec bývá, že více než 80 procent legislativy pochází z Bruselu. Přestože národní právo musí být v souladu s evropským, neznamená to, že všechny zákony vymýšlejí úředníci v Belgii. Naopak. Britský publicista J. Clive Matthews na portálu liberalconspi­racy.org minulý týden vypočítal, že ve skutečnosti jde průměrně jen o 10 až 20 procent zákonů – tento počet představují tzv. nařízení, která přímo platí pro členské státy.

Zmatek vzniká, když se do výpočtů kromě těchto nařízení zahrnou ještě směrnice, jichž je mnohonásobně víc – ty sice musejí odpovídat evropskému právu, konkrétní realizace však většinou už závisí na každé členské zemi EU.

Dalším extrémně důležitým argumentem, který však euroskeptici opomíjejí, je, že europarlament a unijní zákony mají především regulační pravomoci, nikoli rozpočtové. V praxi to znamená, že záležitosti týkající se výdajů a daní (náklady na školství, zdravotnictví, důchody aj.) zůstávají pevně v rukou členských států – ostatně zákon o státním rozpočtu schvaluje český, nikoli bruselský parlament.

Kontrola rozpočtu a evropských institucí

Kromě legislativní pravomoci však EP společně s Radou EU rozhoduje o unijním rozpočtu a hraje klíčovou roli při jmenování nové Evropské komise, jíž musí vyjádřit důvěru a případně ji přinutit rezignovat. EP volí také unijního ombudsmana, jenž se zabývá stížnostmi občanů proti evropským institucím. V neposlední řadě se stále zvětšuje i politický význam europarlamentu. Ačkoli nejsou jeho doporučení závazná, shoda mezi EP a členskými státy může být důležitá symbolicky, například při vytváření společné zahraniční politiky unie.