Exekutor Vrána: Nestrkejte před námi hlavy do písku. To nepomůže

Praha /ROZHOVOR/ - Exekutoři jsou odjakživa nejvíce nenáviděnou profesí. Přitom bez nich by se věřitelé těžko domohli svých pohledávek. Jenže jak říká ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, v posledních letech se utrhli ze řetězu. Nejvyšší správní soud v těchto dnech vydal rozhodnutí ve věci kárné žaloby na úřad JUDr. Tomáše Vrány z roku 2004.

Jeho zaměstnanci zabavili věci, které nepatřily dlužníkovi, aniž by si to prověřili. Soud řekl, že za podobné chování plně odpovídá zaměstnavatel, tedy exekutor. Tomáš Vrána v rozhovoru s Deníkem nevylučuje, že k pochybení dojít může. Upozorňuje ale, že pokud chce dlužník své závazky opravdu vyrovnat, exekutor vždy hledá cestu, jak mu to umožnit. Pochopitelně hlavně proto, aby uspokojil věřitele. A získal odměnu. Ale to k danému řemeslu patří.

Dá se říct, že tu teď sedím s jedním z nejobávanějších mužů ve státě, protože pokud je někdo dlužníkem, může čekat, že mu vaši lidé zaklepou na dveře a všechno vezmou?
Takto bych to neřekl, jde spíš o mediální bublinu. Je pravda, že můj úřad patří k největším v republice, mám zhruba 180 zaměstnanců.

Důležitější asi je, kolik máte exekucí.
Loni to bylo 65 tisíc, podle prvního čtvrtletí to letos vypadá na 65 – 70 tisíc.

Jde o převážně o dluhy mezi firmami, nebo o tolik diskutované zapomenuté složenky, poplatky u lékaře nebo upomínky od revizorů?
Pokud jde o nezaplacené pohledávky vůči bankám, vystupují na straně dlužníků jak firmy, tak občané. U nich to jsou řádově desetitisíce. U právnických osob se to pohybuje ve stotisícových částkách. Ptáte-li se na nezaplacené třicetikorunové poplatky, tak o nich nevím. Myslím, že takové u nás ani nebyly.

Tak mi řekněte, kde se berou srdceryvné příběhy lidí, kteří se kvůli stokorunovému dluhu ocitli v exekuci a mají zaplatit třeba 10 tisíc?
Může to tak být, pokud se dlužník nechová zodpovědně. Je fakt, že podobné kauzy se využívají v křižáckém tažení proti exekutorskému stavu. Netvrdím, že všichni exekutoři jsou svatí a pracují bezchybně, ale v těchto případech o chyby většinou nejde. Pokud zdravotní zařízení nebo dopravní podnik jedná důsledně a dlužník nespolupracuje, může se skutečně z nezaplacených 30 korun stát desetitisícový dluh.

Nechápu, jak k tomu může dojít.
Pokud je nařízená exekuce, minimální náklady na její výkon stanovuje tarif a exekutor má povinnost je vymáhat. No a když doloží další nezbytné výdaje, vyžaduje jejich proplacení. Součástí vymáhané částky je i odměna pro věřitelova advokáta. O to dluh narůstá.

Pak jde ovšem o nemravný kšeft století, když lze z bagatelního dluhu vytřískat mnohonásobnou odměnu.
Je to záležitost stanovená zákonem a já nemám možnost jít pod nejnižší sazby.

V tom případě je to zákon naprosto vadný. Koneckonců ministr spravedlnosti lednovou vyhláškou taxy už snížil o polovinu.
Když budu mluvit stavovsky, netěší mě to, protože práce nám přibývá a odměny se snižují. Málokdo si uvědomuje, že u pohledávek, které musíme zastavit pro nemajetnost dlužníka, všechny náklady zůstávají na bedrech exekutorského úřadu.

Kolik jich je?
Nejde o malé číslo. Řada dlužníků se ale stává notorickými neplatiči, takže exekutor vymáhá několik dluhů zároveň. To je plno administrativní i terénní práce.

Nepříčí se zdravému rozumu takové pohledávky vymáhat?
Podle nás ano, ale když na vymáhání dluhu věřitel trvá, musíme konat. Někdy by stačilo, aby se podíval do centrální evidence exekucí. Kdyby zjistil, že proti tomu člověku je vedeno třeba deset exekučních řízení, asi by od toho dal ruce pryč. Stojí-li si ale na svém, nemůžu to odmítnout. Jinak bych se vystavil kárné žalobě.

Zůstaňme u nich. Na vás jich je vedeno asi pět. Jak dopadly?
V roce 2001, kdy jsem začínal, bylo v ČR 86 exekutorů. Nyní jich je 147. Za tu dobu se zpracovalo tři a půl milionu exekucí. V posledních třech letech ministerstvo spravedlnosti vydalo 118 kárných žalob na exekutory, což je promile z celkového počtu případů. Těch pochybení je minimum.

Přesto by se nemělo stávat, že exekutoři zabaví pračku mámě od tří dětí nebo věci, které patřily manželce dlužníka ještě před svatbou.
Když se takové dramatické záběry objeví v televizi, většinou jsou fakta podávána jednostranně.

Tvrdíte snad, že k omylům nedochází?
To jsem neřekl. Zmýlit se může každý. Jenže v televizi se objevuje jen první část našich akcí, k níž dá popud dlužník. Záběry ukazují, co je to za hrůzu a jaký je dlužník chudák. Pravda je, že exekutor může i bez přítomnosti další osoby vstoupit do obydlí, kde má dlužník trvalé bydliště, nebo do místa, kde má pravděpodobně uložené věci. Ze zákona má povinnost věci zajistit, tedy sepsat, oblepit a odvézt do exekučního skladu.

Stačí oprávněná domněnka, že věci patří dlužníkovi?
Ano. Jestli tam nikdo není, necháváme na místě kopii protokolu a seznam zabavených věcí. Pokud kdokoliv zjistí, že mezi odvezenými věcmi byly takové, které dlužníkovi nepatří, může dát návrh na jejich vyškrtnutí ze soupisu.

Jak dlouho trvá jeho vyřízení?
Má-li stěžovatel jednoznačný doklad o vlastnictví, například fakturu se jménem, exekutor ho prověří a okamžitě věc ze seznamu vyškrtne. Vůbec to nemusí jít k soudu jako dříve, kdy jedinou cestou byly vylučovací žaloby. Mobiliární exekuce navíc provádějí vykonavatelé, a pokud není jednoznačně prokázáno vlastnictví třetí osoby, věc do seznamu zapsat musí.

Vykonavatel je totéž, co svalnatý vymahatel, který stojí ve dveřích a říká dlužníkovi: Zaplať, nebo tě sejmu?
To je jedna z naprosto mylných představ. Vykonavatelé procházejí přísnými odbornými zkouškami a chovají se profesionálně. Vše probíhá podle exekučního řádu. U nás na úřadu také máme pravidelná školení.

To je záruka, že nepoužívají brutální, někdy až vyděračské metody?
Nemůžete vždycky ručit za všechny. Pro vedení našeho úřadu jsou nátlakové metody nepřípustné, vykonavatelé mají jednoznačné instrukce. Na místě to ale ovlivnit nemohu. Kdybych měl vše kontrolovat osobně, tak bych jen po dobu našeho rozhovoru musel být asi na 30 místech. Chci ale říct, že náš úřad byl první v republice, který začal pořizovat z každé mobiliární exekuce videozáznam. Kluci mají kamery na hlavě, aby měli volné ruce, natočené je úplně všechno.

Jak dokazuje čerstvý verdikt Nejvyššího správního soudu, asi to nestačí.
Je pravdou, že takový verdikt Nejvyššího správního soudu v Brně padl – exekutor je dle něj plně odpovědný za chování svých zaměstnanců, ať jsou v rámci plnění pracovních úkolů kdekoli, i když sám exekutor jejich chování nemůže nijak ovlivnit. Soud zde dle mého názoru vlastně dovozuje absolutní objektivní odpovědnost exekutora. Dle mého jde o zcela absurdní výklad právních norem, když navíc jiný senát téhož soudu již ve zcela obdobné kauze rozhodl přesně opačně. Myslím si, že je zcela pochopitelné, aby exekutor odpovídal za škodu způsobenou jeho zaměstnanci. Dle mého názoru však exekutor nemůže být osobně kárně odpovědný za to, že některý z jeho zaměstnanců poruší při výkonu práce právní předpisy, ať již úmyslně či z nedbalosti. Zatím jsem neobdržel písemně odůvodněné rozhodnutí soudu, takže se blíže vyjádřit nemohu. Protože však proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, zvažuji za jistých okolností podání ústavní stížnosti.

Vymýšlejí lidé cesty, jak se záměrně vyhnout placení dluhů?
Typické je, že se nezdržují v trvalém bydlišti, které je uvedeno v centrální evidenci obyvatel. Nebo se rovnou přihlásí na obecní úřad. Těch případů je hodně. Naše výzvy pak směřují na obec či magistrát, které výzvu uloží. Adresát má povinnost si je vyzvednout. Jestli tak neučiní, nic se nedá dělat. Nemůže se pak ale divit, když se rozjede exekuční mašinerie. Pochopitelně my se snažíme sehnat dlužníky na všech adresách, pátráme po nich, využíváme i informací od sousedů.

Advokát Tomáš Sokol nedávno uvedl, že nejlepší obranou proti exekutorům je dluhy nemít. Jenže to je taková knížecí rada, někdy se to prostě přihodí. Co má pak člověk v takové situaci dělat?
Pokud se člověk z nedbalosti – a podotýkám, že i ta je problémem dlužníka – dostane do finančních problémů, nesmí strčit hlavu do písku a přestat komunikovat. Proto radím okamžitě kontaktovat exekutorský úřad, domluvit si schůzku a řešit.

Podmínka ale je, že se o vypsané exekuci musí dovědět.
To se dozví vždycky, protože ještě před doručením zprávy o nařízení exekuce povinnému, tedy dlužníkovi, se tato informace posílá do banky či na katastr nemovitostí. Takže když si jde takový člověk vybrat peníze, zjistí, že má zablokovaný účet, nebo má plombu na katastru. Zároveň mu tyto instituce ihned sdělí, jaký exekutor byl výkonem soudního nařízení pověřen. Není tedy problém zavolat na úřad a domluvit se na splátkovém kalendáři. I pro nás je pohodlnější tato cesta, protože nenarůstají náklady.

Vaším zájmem tedy není exekuci protahovat až k zabavení majetku a dražbě?
Rozhodně ne. Když má takový člověk průměrný příjem, určitě po něm nebudu chtít najednou sto tisíc. Postup je takový, že se podepíše dohoda o splácení, na začátku se složí větší částka a pak to jde po měsíčních menších částkách. Snažíme se zohlednit, jestli jde o svobodného člověka, nebo tátu se čtyřmi dětmi. Na druhou stranu jsme vázáni názorem věřitele. Trvá-li na tom, abychom dluh vymohli co nejrychleji, musíme mu vyhovět. Já nejsem jednou ze stran exekučního řízení, jsem jen prostředníkem mezi oprávněným – věřitelem a povinným – dlužníkem. Zákonným způsobem vymáhám soudem stanovený dluh. Pochopitelně mohu asistovat při dohodě mezi oběma stranami tak, aby byl věřitel co nejrychleji uspokojen a dlužníka to nezničilo.

Zákony ale nejsou posvátné. Společenský vývoj si žádá jejich změnu. Ministr spravedlnosti připravil zásadní novelu exekučního řádu. Počítá v ní například s povinnou předžalobní výzvou nebo povinností sdružovat exekuce. Pomůže to?
Co se slučování exekucí týče, pak se domnívám, že jde o rozpor s programovým prohlášením vlády o úsporách ve veřejných rozpočtech. Pokud by kvůli sloučení exekucí vedených u různých exekutorů měl soud brát do ruky každý spis dvakrát či třikrát, pak i náklady exekučních soudů vzrostou dvakrát či třikrát. Nemá-li dojít k prohloubení stávajících průtahů v řízeních, pak si nová úprava vyžádá značné náklady na nové zaměstnance, soudce, počítače, software, doručování. Nemám však pocit, že by byl ve vládě ministr, který by se vzdal části peněz svého resortu, aby je přenechal ministerstvu spravedlnosti na posílení výkonu soudnictví. Jde čistě o politické mrhání soudcovskou kapacitou. Politici po volbách odejdou, spoušť na soudech zůstane. Slučování věcí si neumím představit, nyní je však vše v rukou zákonodárců.

Jak je možné, že kvůli nezaplacené složence na 160 tisíc byla uvalena exekuce na Karlův most. To se přece s přiměřeností exekuce neslučuje.
To je základní omyl. Pokud je nařízena exekuce, existuje tu generální inhibitorium čili zákaz nakládání s veškerým majetkem. Soud rozhodne o nařízení exekuce a vydá usnesení. Zákon stanovuje, komu se doručuje. Mimo jiné putuje na katastrální úřad, který na jeho základě udělá na majetku povinného tzv. plombu. Tím se zakazuje dlužníkovi nakládat s majetkem. To ovšem nemá nic společného s exekucí. Žádný příčetný exekutor by nevydal exekuční příkaz na Karlův most. On totiž zjistí, že dlužník – v tomto případě pražský magistrát - má příslušnou hotovost na účtu, odkud si ji stáhne, aniž by uvalil exekuční příkaz na nemovitost. Nebo se domluví s dlužníkem, ten to okamžitě zaplatí a plomba zmizí.

Když se díváme na strmou křivku růstu exekucí, nestane se Česko zemí dlužníků, věřitelů a vymahačů dluhů?
Nejen exekutorská komora, ale i ministerstvo spravedlnosti poukazují na to, že finanční gramotnost v Česku je tristní. Když jsme v mládí jako studenti někde v hospodě zaťali sekyru, věděli jsme, že ji do druhého dne musíme vyrovnat. Dnešní populace si díky masivním reklamám různých úvěrových společností zvykla žít na dluh. Nepochopím, že lidé si nedokážou spočítat, co si mohou z platu dovolit. Že si klidně vezmou půjčky na vánoční dárky nebo dovolenou. Jeden týden u moře a pračka na splátky najednou může takového člověka přivést do dluhové pasti. Mělo by zasáhnout i ministerstvo školství a do učebních plánů zavést předmět finanční gramotnost. Čím dříve děti budou vědět, co jsou úroky, splátky a úvěry, tím lépe. Jinak obrat k lepšímu nenastane.

Jen vy budete mít čím dál víc práce.
Ale nebudeme mít co vymáhat.