Z pátku na sobotu jsme byli svědky pokusu o bleskový puč v Turecku a ještě jeho bleskovějšího potlačení. Je evidentní, že prezident Recep Erdogan, který je vítězem nezdařeného povstání, ho využije k odstranění vnitřních nepřátel. Rozběhlo se například rozsáhlé zatýkání soudců. Co se v Istanbulu a Ankaře vlastně stalo?

Vidím tam trochu paralelu s tím, co se stalo před 25 lety v Sovětském svazu, kdy se konzervativní část vedení země pokusila o svrhnutí Michaela Gorbačova. Účastnil se toho například viceprezident Janajev, šéf KGB Krjučkov nebo ministr obrany Jazov. Tehdy to také vojáci špatně připravili a sami skončili ve vězení. Aspoň ale věděli, že Gorbačov byl na dovolené a v jaké dače přebýval, takže ho tam internovali. Tito turečtí neumětelové ale ani netušili, že prezident Erdogan je na dovolené v Marmaris a teprve když svou rezidenci u moře opustil, začali ji bombardovat. Zaujal mě tedy především jejich strašný amatérismus a také fakt, že do převratu nebyl zasvěcen náčelník generálního štábu či velitel letectva.

Vnímáte to tedy jako zoufalý pokus několika desítek důstojníků o změnu poměrů v zemi, který byl od počátku odsouzen k nezdaru?

Podle informací, které k tomu poskytují agentury, to tak skutečně vypadá. Zaráží mě, že to ani nezkonzultovali s velvyslanectvím Spojených států v Ankaře, jak vše nasvědčuje.

Proč by měli? Chcete říct, že povstalci mohli být propojeni s islámským duchovním Fethullahem Gülenem, který byl dříve Erdoganovým spojencem, ale posléze se stal jeho úhlavním nepřítelem a nyní žije v USA?

To si nemyslím, ale netroufám se k tomu zasvěceně vyjadřovat, protože nemám dostatek podkladů. Jisté je, že americký prezident Barack Obama se téměř okamžitě vyjádřil v Erdoganův prospěch s tím, že demokraticky zvolený prezident má jeho plnou podporu.

Co už jiného může Obama za téhle situace říci?

Zatím se jen spekuluje o motivu vzbouřenců. Jedna část expertů míní, že pučistům šlo o ochranu Turecka před islamizací ztělesněnou prezidentem Erdoganem, druhá má za to, že jim vadila jeho slabost. V minulých měsících totiž projevil značnou nejistotu, ať už ve vztahu k Rusku, nebo 
k válce v Sýrii. K čemu se kloníte vy?

Mám za to, že jim vadil Erdoganův posun z premiérského k prezidentskému režimu. Jeho pokušení v tomto smyslu je silné. Největším trnem v oku jim ale určitě byla násilná islamizace země, která výrazně zasáhla právě armádu, v níž si radikalističtí islámští křiklouni klestili cestu k moci. Spoustě generálů i mladých důstojníků muselo být proti srsti, že po armádním žebříčku stoupali nahoru islamisté, kteří na to odborně neměli. Pravda je 
i to, že Erdogan v poslední době ztrácel půdu pod nohama a často měnil stanoviska, omluvil se Putinovi, začal pod tlakem přitvrzovat vůči Islámskému státu. Vadil též mnoha politikům v EU právě tím, jak si hrál na sultána, všemocného vládce.

Jaký postoj má k vývoji v Turecku zaujmout Česká republika? Jsme součástí EU, která podepsala s Erdoganem dohodu o zastavení přílivu migrantů, a také členem NATO. Máme být rádi, že v Turecku je klid, a pokud Erdogan rozpoutá čistky, zlikviduje své oponenty a omezí svobodu slova, máme se tvářit, že je to jen jeho věc, do níž nám nic není?

Teprve se uvidí, jaký názor převládne. Hlavní otázka zní, kdo má největší zájem na posílení Erdoganova postavení. Každý si uvědomuje, že turecká armáda je po americké nejsilnější v rámci NATO, je výborně vycvičená. Hlídá jižní křídlo Severoatlantické aliance, takže je pro ni nepostradatelná. Určitě s ním teď budou mluvit představitelé EU a NATO, 
k něčemu se doberou. Může platit i to, že vítězství nad pučisty ho může posílit jen na chvíli. Jeho budoucnost zdaleka není jistá.