Jak by asi vypadal rozhovor o naší národní povaze, o tom, jak vnímá vznik samostatného Československa, který si nyní připomeneme.

Ferdinande Peroutko, děkuji vám za možnost naslouchat vašim slovům. Prostřednictvím vaší knihy Jací jsme – Demokratický manifest se spolu s vámi vracíme do časů a názorů první republiky.

Pane Peroutko, píše se rok 1924. Jací tedy jsme?
Mohu vám citovat tři charakteristiky. Prvá praví, že zaplaneme, ale pohasneme, druhá, že lehko pronikneme do hloubky, ale nevydržíme tam, a třetí, že nás charakterizuje neúplnost, nedomýšlení a neodpovídání. Ty ale naprosto nechtějí říct, že nejsme schopni velkých myšlenek a že neumíme dělat rozsáhlé plány. Praví, že jsme národem bez dlouhé vůle.

Nemám pocit, že by naši předci neměli velkých myšlenek. Spíše je otázkou, zda byly naplněny, nebo se zvrhly během příštích událostí.
Naše procento analfabetů je jedno z nejmenších. Prokázali jsme, že dovedeme pochopit každou ideu, byť přichází odkudkoli. Nebyli jsme nikdy duševními askety. Praví se, že naše univerzity dávají vzdělání reálnější a obsažnější než univerzity anglické. Náš mozek netrpí od přírody žádným omezením. Velkými myšlenkami se to často přímo hemžilo. Zakládáme-li někde nějaký podnik, představujeme si, že bude překladištěm mezi Západem a Východem. V povznesených chvílích se domníváme, že povedeme Slovany. Po převratu jsme řekli, že uskutečníme novou dobu, a snad jsme tomu i sami věřili.

A již nevěříte? Domníváte se, že povahu našeho národa příliš ovlivnila jeho minulost, která na nás bude působit již navěky?
Naše zeměpisná poloha 
i politické poměry vydávaly nás ustavičně nejrůznějším vlivům. Každá evropská myšlenka u nás přenocovala jako v hotelu. Ale ani vzdělanost národa není dostatečnou zárukou povahy, vytrvalosti. Mezi tím vším, co víme, je těžko nalézt, podle čeho vlastně opravdu žijeme. Nic 
u nás nemohlo zapustit kořeny dost hluboko. Naše historie rozšiřovala mozek, ale neposilovala organismus. 
A tak vše, co děláme, co píšeme, oč se pokoušíme, má jaksi slabé kosti. Je docela pochopitelné, že se jinak vyvíjí povaha Angličanova, který je nucen spravovat říši, nad níž slunce nezapadá, a povaha Čechova, u něhož dlouho byla vrcholem dramatické činnosti obstrukce v parlamentě nebo podání adresy rakouskému císaři s patřičnými ujištěními loajálnosti a oddanosti.

Ferdinand Peroutka.Nový stát byl již na počátku svého vzniku příliš malý a křehký. Do jaké míry zapůsobil na jeho vývoj strach ze ztráty nově nabyté svébytnosti?
V Gogolově Revizoru si vyprávějí: Kdybys tři roky na koni jel, Ruska neobjedeš. My však, vrátíme-li se z ciziny, jsme skoro sklíčeni myšlenkou, že je Čechy možno tak brzy objet vlakem. Národ velký a silný, jehož existence je nepopiratelná a neohrozitelná, vyvíjí se zcela jinak než národ, který se dlouho domnívá, že je téměř na zhasnutí. Podívejte se na rozdílnost naší a anglické hymny. Angličan zpívá: „Vládni, Británie!" My však zpíváme „Ještě naše slovanská řeč žije". Jsme národ mladý a malý a ustavičně jsme podle toho zařizovali svou taktiku. Jednou jsme se domnívali, že se musíme hájit proti cizině, jindy, že ji musíme dohánět.

Svoboda a demokracie. Slova, která se skloňují v mých i vašich časech. Jak si jejich obsah vysvětlujete vy?
Demokracie žádá udržet praktickou svobodu. V historii svoboda vždy byla nastolována jako ochranné opatření celku společnosti proti giganticky sobeckým jednotlivcům. Stav svobody je dílo kolektivní, k němuž celá společnost přispívá a do kterého celá společnost skládá své naděje. Nikdy nikdo nebyl takový obr, aby sám si vytvořil stav svobody. Demokraté se nyní spojují, aby opakovali, obnovili dávnou lidskou volbu mezi svobodou a nesvobodou. Jinak by historie klesla na úroveň hromady příhod a náhod.

V jaké tedy, podle vás, žijete době? Co má být motorem věcí příštích?
Věci byly ode dna zvířeny, a lidstvo stojí před úlohou pojmout některá nová a potvrdit svá stará rozhodnutí. Ve svém osobním životě člověk dělá nyní to a potom ono, ale dohromady jde o to, jaká bude příští kultura lidstva. Cokoli děláme, dělejme to prostě jako lidé. Je-li naše češství dosti silné, projeví se vždy při tom.

V článku jsou použity citace z knihy Ferdinand Peroutka, Jací jsme – Demokratický manifest, Středočeské nakladatelství a knihkupectví v Praze 1991, vydání 3., s. 248.