Forman: Radši se vydám na milost divákovi než idiotovi

To, čemu já věřím, ať je taky ve filmu. To je krédo Miloše Formana, režiséra, který zanechal výraznou stopu u nás i v zahraničí. Ani se nechce věřit, ale dnes (v sobotu) slaví tvůrce Černého Petra a Amadea osmdesátiny. A s ním i česká centra v zahraničí či rodáci z Čáslavi, kteří mu věnují dokument.

Idylické chvíle mu osud dopřál jen do jeho deseti let. Pak ho vrhl do života zhurta. Gestapo mu vzalo mámu i nevlastního tátu, biologického otce nikdy nepoznal. „Naše konverzace sestávala ze samých banalit, ale bylo to mých posledních patnáct minut u maminky na klíně. ´Tak to stačí,´ řekl náhle gestapák. Otevřel dveře a pokynul mámě. ´Bitte!´ Maminka nás všechny políbila, pohladila po rukou. Vycouvala z místnosti a pořád se po nás dívala, dokud mezi námi gestapák nezabouchl dveře.“ – Tak popisuje režisér poslední setkání s matkou ve svých pamětech, jež sepsal s Janem Novákem, Co já vím? aneb Co mám dělat, když je to pravda?

Setkání s Havlem

Z prominentní poděbradské školy pro válečné sirotky musel odejít kvůli synovi komunistického papaláše. Ještě před tím se tu ale stihl potkat s několika osobnostmi, jež se později různě otiskly do českého povědomí. S bratry Mašínovými. S Ivanem Passerem, mužem, s nímž si rozuměl i při filmové práci. A s budoucím prezidentem. „Byl mezi nimi i jeden prcek s inteligentníma očima, který byl tak laskavý a slušný, až si tím sám škodil. Jmenoval se Václav Havel a už tehdy v něm musela být ta vnitřní síla, která mu později umožnila přežít léta tvrdého věznění, desetiletí ústrků a pronásledování komunistickou policií a trampoty demokratického prezidentování,“ vzpomíná ve své knize na spolužáka ze školních let.

Na DAMU ho nevzali, protože neuměl zrežírovat „boj za mír“. Filmařina ho chytla, totalitní cenzura ale sledovala jeho projekty s krajní nedůvěrou. Stejné ústrky zažíval se svými kolegy v Laterně magice. Film Hoří, má panenko skončil v trezoru. A Miloš Forman v Americe. Byl čas začít úplně znovu.

„Teď už vím, že když jsem v roce 1967 přijel do New Yorku s ambicemi dělat v Americe filmy, podcenil jsem, jak obtížné je pracovat v jiném jazyce a pokoušet se zobrazovat tento chaotický svět, který jsem neznal ani povrchně, natož intimně,“ přiznal po letech. Přesto se prosadil na světové úrovni. Jako jeden z mála českých umělců. I když, jak říká, tu natočil první film jako „poslední český: Taking Off“. Mluvilo se v něm anglicky, ale u publika propadl.

Až teprve další snímek, Přelet nad kukaččím hnízdem diváky i kritiku přesvědčil. A po něm Vlasy, Ragtime, Amadeus, Lid versus Larry Flynt... Ideologický diktát vyměnil v USA za tržní. Byl s ním ale spokojen. „Jsem raději vydán na milost divákovi nežli nějakému idiotovi,“ tvrdí pregnantně.

Ženy a vztahy

První manželství s Janou Brejchovou nevydrželo existenční tlak. Zatímco přežívali v kanceláři bez vlastního soukromí, herecké hvězdy českého filmu se zahraniční novináři vyptávali, kolik pokojů má její byt a jestli má služebnou... Svazek s Věrou Křesadlovou ukončila srpnová okupace. Zatímco Miloš zůstal v cizině, jeho žena se i s dvojčaty Petrem a Matějem nakonec z Paříže, kam odjeli společně, vrátila do Prahy.

Potřetí se oženil s Martinou Zbořilovou, jež za ním přijela do Ameriky, aby napsala dizertační práci. Dnes žije s ní, druhými dvojčaty a Martininou mámou na farmě v Connectitutu. Mimochodem, jména pro syny našli v jeho filmu Muž na Měsíci – Andy se jmenuje podle hlavního hrdiny, komika Andyho Kaufmana, Jim má jméno jeho představitele, herce Jima Carreyho.

Natáčení už režisér, jenž naposledy převedl na filmové plátno divadelní Dobře placenou procházku, kterou nastudoval se svými staršími syny Petrem a Matějem, takřka pověsil na hřebík. „Měl pár projektů, které nevyšly. Hůř teď mobilizuje nadšení,“ soudí jeho žena. „Má své teplé jídlo a je v pohodě. Já mu vařím orientální pochoutky a ryby, moje maminka českou kuchyni. Má to Miloš dobře ošetřeno…“