Kdy jste naposledy vyfotil neválečnou fotku?
Nejsem jen válečný fotograf. Fotím třeba i sport. Ale je pravda, že většinou fotím konflikty. Než jsem odjel do Sýrie, tak jsem byl akreditovaný na olympiádu do Londýna. Dva dny před odjezdem mi zavolal šéf, jestli můžu jet do Sýrie. Těšil jsem se na olympijský Londýn, ale chápu, že je důležité přinášet informace o syrském konfliktu.
Liší se válka v Sýrii od jiných konfliktů, které jste mapoval?
Něčím mi připomíná válku v Sarajevu – hlavně tím, že se bojuje ve městech – i když v jiných věcech je hodně jiná. Stejně tak se podobá válce v Libyi, kde bylo ale zase mnohem více bojů v poušti. Neumím říct, kde to bylo méně nebezpečné. Když vedle vás něco vybouchne, tak jste mrtvý tam i tam.
V srpnu jste zachytil v syrském Allepu bojující rebely. Moc toho o nich vlastně nevíme. Co je to lidi, odkud pocházejí?
Většinou to nebyli lidé přímo z Allepa, ale bývalí civilisté z okolních vesnic. Často byli velmi mladí – okolo dvaceti let. Těžko se říká, kdo jsou. Jsou to prostě lidé, kteří jsou nešťastní ze svého prezidenta a vzali do rukou zbraně.
Podporovali obyvatelé rebely?
Moc jsem s nimi nemluvil, protože jsem chtěl především fotit. Ale zdálo se mi, že rebely minimálně někteří z nich neměli vůbec v lásce.
Myslíte, že má syrský konflikt ještě nějaké mírové řešení?
Pokud je v nějakém konfliktu prolito tolik krve, je obtížné ho zastavit. Říká se, že malé konflikty se táhnou a jen pro velké krize se vymýšlejí mírové procesy. Ale nejsem politický expert, já se vyznám v tom, jak se pohybovat ve válce a fotit, ale co se stane
v Sýrii, nedokážu říct.
Zažil jste vlnu arabských povstání, tzv. Arabské jaro. Myslíte si, že se nyní žije lidem v Libyi lépe než před pádem Muammara Kaddáfího?
Nemyslím si, že se jim teď žije nějak lépe. Ale vzali do rukou zbraně, takže za Kaddáfího museli být hodně nespokojení.
Není pro vás těžké, když fotíte třeba s rebely, nezačít s nimi sympatizovat?
Ne, je to snadné. Soustředím se na to, co se děje přede mnou, a fotím. Stejně jsem to dělal i během války na Balkáně, když válčila i moje země. Také jsem ji nijak nechránil a mnoho fotek, které jsem vyfotil, vyznělo pro Srbsko špatně.
Nemáte strach, že může někdo vaše velmi silné fotografie zneužít k propagandě?
Už se to stalo. Snažím se, aby moje snímky bez kompromisů ukazovaly skutečnost, ale jak s nimi naloží ostatní, nemůžu ovlivnit.
Pracujete v situacích, kterým by se většina lidí nejraději vyhnula. Jak bojujete se strachem?
Občas je to zvláštní. Většina lidí od něčeho prchá, a já běžím opačným směrem. Ale pokud chcete zachytit skutečně ty opravdové okamžiky, tak to nejde jinak. Nesmíte zapomenout, proč jste do té války šel. Když se budu pouze chránit, tak nebudu fotit, a pak tam nemám co pohledávat. A myslím, že to nezáleží jen na odvaze či zkušenostech. Když prostě máte špatný den a spadne vedle vás granát, zemřete tak jako tak.
Co je pro vás jako fotografa ve válce nejnebezpečnější?
Přijít o snímek. Nesnáším, když něco vidím a nestihnu dost rychle zareagovat.
Utrpěl jste nějaké zranění?
Hodně škrábanců, nějaké zlomeniny a loni mě v Káhiře postřelili brokovnicí do nohy. Po dvou týdnech jsem s tím šel v Srbsku k doktorovi a ten mi nevěřil. Říkal, že bych nemohl chodit, načež jsem mu odpověděl, že s tím chodím každý den běhat, ale že se to zanítilo, tak ať s tím něco dělá.
Vnímáte věci ve válce stejně jako před lety?
Myslím, že jsem věci před dvaceti lety více prožíval a bylo to těžší. Nejhorší to bylo, když se válčilo v mé zemi. Vždy je velmi špatné, když vidíte trpět děti. Musíte se s tím naučit vyrovnávat, jinak byste měl hledat jinou práci.
Je těžké „přepnout", když se vracíte do normálního života?
Ne. Dám si pivo, dobré jídlo a nemyslím na to. Nemám žádné noční můry nebo tak.