VYBERTE SI REGION

Gustav Husák: rozporuplná osobnost s osudem plných zvratů

Praha – Poslední komunistický prezident Československa Gustáv Husák byl rozporuplnou osobností s osudem plným zvratů. Byl jednou z vůdčích osobností Slovenského národního povstání, prvním slovenským poválečným „premiérem", obětí komunistických čistek a posléze hlavním představitelem tvrdé linie téhož totalitního režimu.

19.10.2014 200
SDÍLEJ:

Gustáv Husák navštívil podnik ZVÚ 17. února 1971 a pak Národní dožínky konané ve dnech 8.-10. září 1972, kdy zde byl v čele stranické a vládní delegace jako první tajemník ÚV KSČ.Foto: Archiv Muzea východních Čech HK

Politik, který stál v čele země v posledních desetiletích komunistické diktatury, byl však především symbolem takzvané normalizace a vůdčí osobností vlastizrádných komunistických politiků, kteří přivedli zemi do podřízenosti sovětským okupantům.

Husák se narodil v Dúbravce u Bratislavy (dnes jedna z bratislavských čtvrtí) v dělnické rodině (matka byla chorvatského původu) jako nejmladší ze tří dětí. Úspěšně vystudoval práva a živil se jako advokátní koncipient. Již před válkou patřil k předním slovenským levicovým intelektuálům, přispíval například do levicově zaměřené revue DAV. Do komunistické strany vstoupil v roce 1933.

Jeho politická hvězda začala stoupat za druhé světové války, kdy se stal členem vedení slovenské komunistické strany a předsednictva ilegální Slovenské národní rady. Podílel se také na přípravě Slovenského národního povstání. Po válce stál v čele Sboru pověřenců plnícím roli slovenské vlády, měl pod kontrolou policii i Státní bezpečnost.

Obvinění z buržoazního nacionalismu

V době politických čistek, na jaře 1950 byl však spolu s dalšími obviněn ze „slovenského buržoazního nacionalismu", zbaven funkcí i členství ve straně a v roce 1954 odsouzen na doživotí. Podle některých historiků byl jedním z mála, koho brutální metody komunistických vyšetřovatelů nezlomily – mučením vynucená přiznání později vždy odvolal. V roce 1960 byl po amnestii propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován.

Během takzvaného Pražského jara v roce 1968 vystupoval Husák nejprve jako stoupenec reformnímu proudu v komunistické straně a podporoval tehdejšího lídra Alexandra Dubčeka. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády a mimo jiné se významně podílel na přípravě federativního uspořádání republiky.

Politický vrchol

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ale obrátil, a když se v dubnu následujícího roku dostal s podporou Moskvy do čela KSČ, zmizely poslední zbytky nadějí, že se v okupovaném Československu podaří udržet alespoň některé myšlenky Pražského jara. Již v prvním projevu po zvolení mimo jiné řekl: „Jde o to, přátelé, abychom nepodléhali zahraniční propagandě… různým našeptávačům nebo silám, které nemají zájem na konsolidaci…".

Cílevědomý Husák svůj vzestup na politický vrchol završil v roce 1975, kdy se stal prezidentem místo těžce nemocného Ludvíka Svobody. Jediný Slovák mezi československými prezidenty, zastánce tvrdé linie, měl až do prosince 1987, kdy funkci generálního tajemníka ústředního výboru KSČ přenechal Miloši Jakešovi, ve svých rukou prakticky neomezenou moc ve straně i ve státě.

Pro něj trpkého konce se dočkal v prosinci 1989, kdy musel abdikovat a na jeho místo stále ještě komunisty ovládaný parlament zvolil disidenta a „nepřítele socialistického zřízení" Václava Havla. V únoru 1990 se Husáka zřekli i komunisté, ze strany, kterou mnoho let vedl, byl vyloučen. Zemřel 18. listopadu 1991 ve věku 78 let, dva roky po pádu režimu, který pomohl vystavět.

Osmý československý prezident byl dvakrát ženatý. S první manželkou Magdou Lokvencovou měl syny Vladimíra a Jána. Jeho druhá žena, novinářka a překladatelka Viera Millerová, zahynula v roce 1977 při leteckém neštěstí u Bratislavy.

KSČ má na svědomí morální devastaci národa i rozvrat hospodářství

Vizitka Komunistické strany Československa (KSČ), která do listopadu 1989 přes 40 let držela veškerou moc v zemi:

- KSČ vznikla v roce 1921 oddělením levicové frakce z tehdejší sociální demokracie. Na její činnost navazuje současná Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM).

- KSČ se již krátce po svém vzniku stala silnou stranou. Z poslaneckého klubu sociální demokracie odešla k nové straně více než třetina zákonodárců a komunisté svými radikálními názory sociální demokracii také odebrali mnoho voličů. Ve volbách v roce 1925 získali komunisté ve sněmovně 41 mandátů a stali se po agrárnících druhou nejsilnější stranou. I v dalších volbách se jim dařilo, přesto však po celou dobu trvání první republiky zůstali v opozici.

- Před druhou světovou válkou byla KSČ v prosinci 1938 rozpuštěna a v letech 1938 až 1945 pracovala v ilegalitě.
Cesta k moci se KSČ otevřela po válce, kdy vyhrála volby v roce 1946. Absolutní moc v zemi získala únorovým pučem v roce 1948. Zemi pak neomezeně vládla (ovšem podle instrukcí ze Sovětského svazu) až do konce roku 1989.

- K posílení své moci především v 50. letech KSČ zavedla teror a represe včetně vražd odpůrců i svých soukmenovců, kteří končili na popravišti po vykonstruovaných procesech. Tisíce lidí putovaly do vězení a na nucené práce, mnoho lidí zvolilo nebo bylo donuceno k emigraci.

- Komunisté si dokonce svoje postavení v zemi zanesli do Ústavy, ve které stálo: „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence."

- KSČ během své vlády zásadně omezila základní lidské svobody, rozvrátila čs. hospodářství (většina průmyslových oborů zaostávala za světem), zničila majetkové vztahy i vztahy se zahraničím a zemi přivedla do mezinárodní izolace a do postavení kolonie Sovětského svazu.

- Sovětský svaz zemi v roce 1968, po pokusu části komunistů o uvolnění poměrů a vybudování "socialismu s lidskou tváří, okupoval a za souhlasu KSČ zde udržoval svá vojska až do roku 1989. KSČ po roce 1968 opět ovládli dogmatičtí komunisté, kteří provedli čistky ve straně, zavedli tzv. normalizaci a zemi řídili dle sovětských pokynů.

- Jedním z největších hříchů komunistické vlády, které připomínají odborníci, je morální devastace národa. Přestaly platit tradiční morální hodnoty, normou se staly korupce, klientelismus, pokrytectví a udavačství. KSČ také šířila třídní, náboženskou a politickou zášť. „Mlčící většina" obyvatel se naučila s režimem koexistovat.

- Po roce 1945 se KSČ rozrostla z několika desítek tisíc členů na více než jeden milión. V roce 1989 měla KSČ přes 1,7 milionu členů a kandidátů. Pro zastávání většiny významných míst ve všech oblastech života bylo podmínkou členství v KSČ, z nečlenů strany se mnohdy stávali občané „druhé kategorie".

- Na konci roku 1989 KSČ užívala nebo vlastnila majetek za přibližně 12,6 miliardy korun. Většinu majetku po listopadu 1989 převzal stát.

- Polistopadové období provázely diskuse o zrušení komunistické strany i o případném postavení mimo zákon. To se nestalo a i většina zločinů páchaných ve KSČ a jejími členy zůstala nepotrestána. Nástupnická KSČM zůstala řádnou politickou stranou s početnou členskou základnou, značnými volebními úspěchy, avšak s nízkým koaličním potenciálem a tudíž na celostátní úrovni v opozici.

Demonstrace na Letné urychlily kapitulaci komunistické strany

Praha – Pokojné demonstrace na Václavském náměstí v Praze a na mnoha místech republiky už od 20. listopadu 1989 požadovaly vyšetření a potrestání zásahu na Národní třídě, politickou pluralitu, svobodné volby a odchod zkompromitovaných politiků. Přesvědčivý obraz o tom, že občané chtějí zásadní politické změny a stojí za Občanským fórem (OF), ukázaly především mohutné manifestace na pražské Letenské pláni 25. a 26. listopadu. Zúčastnilo se jich na 800.000, respektive 500.000 lidí a poprvé je v přímém přenosu vysílala televize a rozhlas.

Pod tlakem těchto demonstrací a následně i generální stávky 27. listopadu, která se stala jakýmsi všenárodním neformálním referendem o „vládě jedné strany", vedení komunistické strany kapitulovalo. Ještě v neděli 26. listopadu začal dialog mezi předsedou federální vlády Ladislavem Adamcem a představiteli Občanského fóra v čele s Václavem Havlem. Jednání pak pokračovala v dalších dnech a vyústila v postupnou demontáž totalitního režimu přes zrušení ústavního článku o vedoucí úloze KSČ a marxismu-leninismu jako státní ideologii až po novou federální vládu v čele s Mariánem Čalfou, abdikaci prezidenta Gustáva Husáka a nakonec zvolení Václava Havla prezidentem republiky.

Ilustrační foto

Letenská pláň zažila 25. listopadu v sychravém zimním počasí nápor rekordního počtu manifestujících. Na místě povinných komunistických prvních májů tu až 800.000 lidí z celé republiky bouřilo nadšením z odstoupení šéfa pražských komunistů Miroslava Štěpána ze všech veřejných funkcí. Projev Václava Havla z tribuny stadionu Sparty, v němž za OF vyjádřil hluboké znepokojení z nedostatečných změn ve vedení KSČ a vyzval občany ke generální manifestační stávce, vystoupení Alexandra Dubčeka a dalších, přenášela televize. První přímý přenos, který lidem přes obrazovku zprostředkoval revoluční dění, si tehdy na vedení televize vynutil stávkový výbor ČST. Už dopoledne televize odvysílala slavnou mši z katedrály sv. Víta u příležitosti kanonizace Anežky České, při níž se kardinál František Tomášek přiklonil spolu s církví na stranu národa a vyzval k moudrosti a odmítnutí cesty násilí.

Projev Komárka

Mezi vystoupeními studentů a herců si pamětníci jistě vybaví projev ekonoma a prognostika Valtra Komárka i legendární výstup prognostika a současného prezidenta Miloše Zemana o tom, jak vyspělé socialistické Československo zaostává za řadou zemí, například i za Nepálem. „Co je však největší? Ta lidská svoboda," si dojatě zazpíval statisícový dav s písničkářem Jaroslavem Hutkou, který přijel rovnou z letiště.

Nedělní manifestace se sice zúčastnilo „jen" asi půl milionu lidí, ale byla stejně vzrušená. Havel tu oznámil zahájení „dialogu moci s veřejností" a to, že OF „chce být mostem od totality ke skutečné demokracii a pluralitě, kterou posléze zajistí svobodné volby". Premiéra Adamce ale, když zpochybnil stávku, dav přerušil pískotem a skandováním: „Demisi!". Lidé uvítali právě propuštěné politické vězně Jiřího Rumla, Rudolfa Zemana a Petra Uhla a uctili minutou ticha oběti komunistické diktatury. Zazněla tu i slova tří příslušníků jednotky, která zasahovala proti studentům na Národní, s prosbou o odpuštění. A po programu utvořili živý řetěz spojených rukou od Letné až k Pražskému hradu.

V revoluční euforii tehdy lidé jakoby ani necítili zimu a sněhové přeháňky. Ale že jen „horké" srdce několik hodin zmrzlé nohy nezahřeje, to poznal i Václav Havel, kterého před projevem „k národům" podle úsměvné vzpomínky herečky a chartistky Vlasty Chramostové „rozmrazovali" nad obřím hrncem, v němž se ohřívaly párky.

Na neopakovatelné atmosféře mítinků OF se moderováním podílel kněz Václav Malý, tehdy mluvčí OF (dnes pražský biskup). Dokázal, že po 40 letech komunismu se s ním plná pláň pomodlila Otčenáš. Na druhou stranu svou spontánní, ale podle mnohých urážlivou, glosou „Podívej se Gusto, jak je tady husto!" vyvolal také vlnu nesouhlasu, a to i u studentů. Nedlouho poté rezignoval a v roli mluvčího OF ho nahradil Jiří Dienstbier.

Listopad 89 umožnil Alexanderu Dubčekovi návrat do politiky

Praha – V roce 1968 ztělesňoval Alexander Dubček pokus o nastolení „socialismu s lidskou tváří". Proces známý jako Pražské jaro však ukončila ruská ozbrojená intervence a Dubček byl nucen odejít do ústraní. Do politiky se vrátil až v souvislosti s pádem komunismu v roce 1989. Nezískal sice prezidentskou funkci, o kterou usiloval, stanul však v čele federálního parlamentu.

Symbolem a oosobností Pražského jara se stal první tajemník Ústředního výboru KSČ Alexander Dubček

Od roku 1970, kdy byl někdejší první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa definitivně zbaven jakéhokoliv vlivu, žil Dubček pod dohledem Státní bezpečnosti jako soukromá osoba. Teprve v souvislosti s uvolněním politických poměrů v Sovětském svazu po nástupu Michaila Gorbačova, mohl začít vystupovat alespoň v zahraničních médiích. Ani dvě dekády strávené v nedobrovolném ústraní nedokázaly Dubčekovu tvář zcela vymazat ze vzpomínek obyvatel Československa, což se jasně ukázalo, když se na konci 80. let hroutil komunistický režim.

Týden po policejním zásahu na Národní třídě ze 17. listopadu 1989 se Dubček objevil spolu s dalšími představiteli demokratizačního hnutí na balkonu Melantrichu. Dav shromážděný na Václavském náměstí začal skandovat „Dubček na hrad!", což se opakovalo i o dva dny později na Letné. Nešlo přitom o zcela novou myšlenku. Nejpozději od jara roku 1989 usiloval o nahrazení prezidenta Gustava Husáka Dubčekem i Klub za socialistickou přestavbu Obroda, který sdružoval bývalé reformní komunisty.

Dubček mohl na podzim 1989 svou prezidentskou kandidaturu opřít o svou popularitu u veřejnosti, zejména na Slovensku. Jeho konkurent v boji o prezidentské křeslo, Václav Havel, měl podporu českého Občanského fóra i jeho slovenské obdoby, Veřejnosti proti násilí. Komplikovanou situaci se podařilo vyřešit až těsně před Štědrým dnem. Na základě dohody se prezidentem stal Havel, zatímco Dubček byl zvolen předsedou Federálního shromáždění. V jeho čele stál od konce roku 1989 do léta 1992.

Alexander Dubček se narodil v roce 1921 v Uhrovci, shodou okolností v témže domě, kde přišel na svět i národní buditel a jazykovědec Ľudovít Štúr. Od roku 1925 žil Dubček v dnešním Kyrgyzstánu, kde jeho otec a matka v rámci dělnického družstva Interhelpo pomáhali budovat socialismus. Po návratu na Slovensko v roce 1938 vstoupil do komunistické strany.

Po válce, během níž se zapojil do Slovenského národního povstání, vystudoval Dubček politické vědy v Moskvě. Od roku 1958 byl stranickým tajemníkem v Bratislavě a o pět let později se stal prvním tajemníkem Komunistické strany Slovenska.

Na vrchol mocenské pyramidy vynesly Dubčeka v lednu 1968 frakční boje ve vedení KSČ. Jeho volba prvním tajemníkem strany místo Antonína Novotného představovala kompromis mezi táborem reformistů a konzervativním křídlem. Dubčekovi se ale podařilo názorové proudy ve straně spojit a díky své popularitě mezi lidmi se stal hlavní tváří pokusu o nastolení „socialismu s lidskou tváří".

Uvolňování politických poměrů v zemi ukončila v srpnu 1968 invaze armád pěti států Varšavské smlouvy. Dubček byl s dalšími členy vedení KSČ internován v Moskvě, kde pod nátlakem podepsal protokol dodávající okupaci zdání legitimity. Ani tento ponižující krok Dubčekovu politickou kariéru nezachránil.

Už v dubnu 1969 ho v čele KSČ vystřídal Gustáv Husák. Dubček byl poté půl roku předsedou parlamentu a z tohoto titulu podepsal takzvaný pendrekový zákon, umožňující zásahy proti demonstrantům. Krátce byl také velvyslancem v Turecku. Nakonec byl v červnu 1970 vyloučen ze strany a za normalizace pracoval jako dělník a technický úředník.

Po pádu komunismu byl Dubček až do června 1992 předsedou Federálního shromáždění. Na jaře téhož roku stanul v čele Sociálně demokratické strany Slovenska. V září 1992 však jeho služební vůz (Dubček byl členem předsednictva parlamentu) dostal na dálnici smyk a Dubček utrpěl těžká zranění, kterým podlehl 7. listopadu 1992.

Listopad 1989 vynesl Václav Havla do prezidentského úřadu

Praha – Před rokem 1989 patřil sice Václav Havel mezi hlavní postavy protikomunistické opozice, mezi širokou veřejností ale příliš známý nebyl. Vládnoucí moc se navíc Havla snažila dehonestovat, ať už televizními pořady nebo kampaní v tisku. Například v článku Kdo je Václav Havel z Rudého práva 28. února 1989 jej označili za rozvraceče a nepřítele. O devět měsíců později už ale patřil mezi nejpopulárnější tváře, listopadová revoluce Havla vynesla do prezidentského ú­řadu.

Václav Havel

Postavení Václava Havla rostlo s tím, jak koncem 80. let slábl komunistický režim v Československu. Začátkem prosince 1988 jej francouzský prezident François Mitterrand během své návštěvy ČSSR pozval spolu s dalšími disidenty na společnou snídani, po níž následovala jediná režimem povolená demonstrace ke Dni lidských práv, na níž na pražském Škroupově náměstí vystoupil i Havel. Pak se vše zdánlivě vrátilo do starých kolejí – ovšem jen na necelý rok.

Ještě v prosinci 1988 Rudé právo tvrdě kritizovalo projevy na Škroupově náměstí a v lednu následujícího roku se Havel během vzpomínek na Jana Palacha ocitl již poněkolikáté ve vězení, odsouzen byl na osm měsíců nepodmíněně. K překvapení režimu se na Havlovu obranu postavili nejen tradiční odpůrci nebo zahraniční politici, ale také řada to té doby spíše netečných občanů Československa. Petici, požadující Havlovo propuštění, podepsaly stovky lidí, včetně známých umělců či vědců.

Vězení opustil Václav Havel nicméně až 17. května 1989, tedy po vypršení poloviny trestu. „Byl přesvědčený, že se situace mění," popsala Havlovo tehdejší rozpoložení jeho kolegyně z disentu Petruška Šustrová. Prakticky ihned po propuštění se Havel spolu s dalšími pustil do sepsání petice Několik vět. Provolání o zhruba 500 slovech mimo jiné požadovalo propuštění politických vězňů a vyzvalo vedení země k systémovým změnám a k zásadní změně společenského klimatu v Československu.

Petice, zveřejněná koncem června 1989 (krátce předtím Havla na svém koncertě na Bratislavské lyře veřejně přivítala americká zpěvačka Joan Baezová), vyvolala u režimu podrážděnou reakci. Několik vět bylo označeno za protistátní a protisocialistický pamflet, přesto pod peticí přibývaly podpisy po stovkách, do podzimu 1989 ji signovalo na 40.000 lidí. Havel byl podobně jako další spoluautoři a šiřitelé petice pod dohledem StB, na příkaz k jeho zatčení už ale neměl slábnoucí režim dost razance.

V září 1989 se Havel nakrátko stal opět mluvčím Charty 77, jejíž představitelé chystali na Den lidských práv 10. prosince další demonstraci. Vývoj událostí byl ale rychlejší. Pátek 17. listopadu, kdy se v Praze konala brutálně rozehnaná studentská demonstrace, sice trávil Václav Havel na chalupě na Hrádečku, už následující den se ale vrátil do Prahy. Zařadil se mezi zakladatele Občanského fóra a vystoupil i na první demonstraci, svolané OF v úterý 21. listopadu na Václavské náměstí.

Havel, neformální hlava československého disentu, se pak stal jednou z hlavních postav sametové revoluce. Nechyběl proto mezi vyjednavači s představiteli komunistického režimu a postupně se stal jediným kandidátem na novou hlavu státu. Mezi možnými nástupci Gustáva Husáka, který rezignoval 10. prosince, se sice objevila i jména tehdejšího premiéra Ladislava Adamce nebo politiků Pražského jara 1968 Alexandra Dubčeka a Čestmíra Císaře, nakonec byl ale Havel jediným kandidátem.

Byli to paradoxně poslanci komunistického parlamentu, kdo 29. prosince 1989 zvolili Václava Havla prezidentem, cestu mu tehdy „umetl" nový premiér Marián Čalfa. „Byl jsem opravdu hodně brutální. Skutečně. Prostě byli poslanci, kterým se muselo domluvit," vzpomínal Čalfa. Prezidentem, ať už československým či českým, byl Havel s půlroční přestávkou až do ledna 2003. A ačkoli doma za tu dobu jeho popularita spíše klesala, pro lidi v zahraničí zůstal ikonou boje za svobodu a demokracii.

Významné události posledních týdnů roku 1989 v Československu

Významné události posledních týdnů roku 1989 v Českos­lovensku (k 25. výročí zahájení sametové revoluce 17. listopadu):

17. listopadu – Povolené pietní shromáždění asi 15.000 převážně mladých lidí k uctění památky Jana Opletala, zavražděného nacisty v roce 1939, přerostlo v demonstraci požadující politické reformy, kterou policie tvrdě potlačila.

18. listopadu – Herci pražských divadel a studenti pražských vysokých škol oznámili vstup do protestní stávky.

19. listopadu – V pražském Činoherním klubu vzniklo hnutí Občanské fórum (OF); založili ho představiteli disentu, církve, oficiální kultury a studentů. Neformální hlavou OF se stal disident Václav Havel. Na Slovensku vznikla občanská iniciativa Veřejnost proti násilí (VPN).

20. listopadu – Stávka umělců a studentů se rozšířila i mimo Prahu. Na Václavském náměstí se konala první z řady velkých demonstrací (uvádí se asi 150.000 účastníků).

21. listopadu – Setkání československého premiéra Ladislava Adamce s představiteli protestující veřejnosti; první informativní schůzka bez účasti Václava Havla, který vystoupil na odpolední demonstraci na Václavském náměstí, na níž byly formulovány zásadní požadavky OF.

24. listopadu – Mimořádné zasedání ÚV KSČ, které přijalo rezignaci Miloše Jakeše a novým generálním tajemníkem strany zvolilo Karla Urbánka. Změny ve složení ÚV vyvolaly ve společnosti vlnu rozčarování a protestů.

25. listopadu – Na žádost OF a VPN propustil prezident Gustáv Husák nejznámější politické vězně; další vězni byli propouštěni v následujících dnech a týdnech.

Pontifikální mši v katedrále sv. Víta na Pražském hradě u příležitosti kanonizace Anežky Přemyslovny sloužil kardinál František Tomášek. Chrám a jeho okolí zaplnily tisíce poutníků.

25. až 26. listopadu – Manifestace na Letenské pláni v Praze, jichž se po oba dny účastnilo přes půl milionu lidí.

26. listopadu – Setkání Adamce s delegací OF v čele s Václavem Havlem. Jednání bylo označeno za začátek dialogu.

27. listopadu – Dvouhodinová generální stávka v celé zemi.

29. listopadu – Mimořádná schůze Federálního shromáždění schválila změny Ústavy ČSSR; zrušeny články o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a v Národní frontě a o marxismu-leninismu jako státní ideologii.

3. prosince – Jmenována rekonstruovaná federální vláda v čele s Ladislavem Adamcem – z 21 členů nové vlády bylo 16 komunistů, po jednom z Československé strany socialistické (ČSS) a Československé strany lidové (ČSL) a tři nestraníci.

4. prosince – V Praze a dalších městech protestovaly desetitisíce lidí proti složení nové federální vlády. OF i VPN pohrozily další generální stávkou.

5. prosince – Jmenována nová vláda ČSR (pět nestraníků, osm z KSČ a po dvou z ČSS a ČSL) v čele s Františkem Pitrou (KSČ).

6. prosince – První setkání představitelů KSČ s reprezentanty OF a VPN.

7. prosince – Demise premiéra Adamce. Sestavením nové vlády byl pověřen místopředseda vlády Marián Čalfa.

10. prosince – Jmenována federální „vláda národního porozumění" v čele s Mariánem Čalfou; poprvé od roku 1948 v ní měla KSČ menšinu (deset členů KSČ, sedm bezpartijních, dva členové ČSS a dva členové ČSL). Prezident Husák abdikoval.

20. až 21. prosince – Mimořádný sjezd KSČ. V čele nového vedení stanul Ladislav Adamec.

28. prosince – Federální shromáždění bylo částečně obměněno, místo některých komunistických představitelů, kteří se vzdali mandátu, byli kooptováni představitelé opozice.

Předsedou Federálního shromáždění se stal Alexander Dubček.

29. prosince – Volba prezidenta republiky – poslanci Federálního shromáždění jednomyslně zvolili Václava Havla.

Autor: ČTK

19.10.2014 VSTUP DO DISKUSE 200
SDÍLEJ:

POHLEDEM DENÍKU: Zeman a jeho lidé. Co se děje na Hradě?

Odchod vrchního protokoláře Jindřicha Forejta spustil lavinu otázek ohledně toho, jak to vlastně na Pražském hradě chodí.

Mikuláše, anděla a čerta na Slovensku zadržela policie

Bratislava - Tři sourozence převlečené za Mikuláše, anděla a čerta zadržela v západoslovenské Skalici policie. Bratr a jeho dvě sestry v kostýmech měli neobvykle rozdělené role: zatímco Mikuláš koledoval, anděl kradl, informovala slovenská média.

Šedesátiletá řidička smetla před semafory dítě, je těžce zraněné

Česká Třebová - Vážná nehoda se stala ještě za bílého dne uprostřed České Třebové. Auto zde srazilo dítě.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies