Reportáž: Jak si hrají romské děti v Chánově

„Chtělo by to hodně voňavky, aby to tu nesmrdělo. Doma mám jen malou lahvičku,“ říká ve zničeném paneláku osmiletá Denisa. O čtyři roky starší Vojtěch raději tajně staví s partou bunkr v houští. „Feťáků se nebojíme,“ prohlásí.

Čůránky, čůránky

Hnisavý vřed má politý fialovým hypermanganem. „Hele, mám toho víc!“ Malá chánovská školačka vyhrne rukáv. Ukazuje mi jizvy po infekci. Hodně jizev. „To jsem byla ještě malá,“ řekne.

Stojím s třemi děvčaty v neobydleném bytě bez oken a dveří. Průsvitný dům duchů, kterým snadno prolétne i hejno divokých hus.

V koutech se válejí hromady odpadků. Páchnou tu výkaly.

Tady si hrají. Děti nechápou, že se divím. V obýváku vyrušíme další dvě děti. Jedné je sotva pět, druhé snad tři roky. Poskakují na vyhozeném křesle. Pozorují dírou ve zdi sousední panelák, kde jsou prázdné všechny byty.

V betonové suti leží na břiše vykuchaná panenka bez baterek. Osmiletá Denisa se usměje. Ghetto je domov. Jiný nezná. Vypadá jako indická bohyně Šakti. Ztělesněni nevědomosti, krásy a radosti. Na počmárané stěny hledí pronikavýma hnědýma očima. V šatech s volány myslí na 1. září. „Byla bych radši ve škole,“ svěří se. Zkáza kolem jí vadí.

„Mělo by se to uklidit. Smrdí to,“ souhlasí. Možná se stydí. „Chtělo by to voňavku. Doma mám jen malou lahvičku,“ špitne. Něco si šeptají. Naznačují, že když je dům cítit, navoní ho.

(Představuji si, jak Chanel posílá do Chánova kamion voňavek. Muži ve skafandrech stříkají paneláky. Děti tančí. Voní, voní, křičí.)

„Co v Chánově chybí. Co byste si přáli?“ ptám se.

Přemýšlejí.

„Nemáme tu ani houpačku,“ smutní šestiletá Sára.

Ze stropu na nás začne kapat voda. „Čůránky, čůránky,“ volá dívka s vředem.

Na krku se jí houpe klíčenka od České pojišťovny.

Bezstarostné mámy: Vyfoťte nám kozy

„Co tu děláte?“ Do pokoje vejde starší romský kluk. Tváří se přísně.

„Jsem novinář. Chci psát o tom, jak si děti v Chánově hrají.“ Zdá se, že mi moc nevěří. Mohl bych být pedofil. Kde jsou vůbec dospělí? Všude jsou vidět jen děti. Vyjdu před dům.

„Pojďte si ji vyfotit, ráda ukazuje svoje kozy!“ volá vesele z nejvyššího okna baculatá Romka.

Rukama si nadzvedne ňadra a ukáže na sousedku ve vedlejším okně. „Nafoťte jí!“ křičí sousedka. Vzájemně na sebe míří prstem. Rozesmály mě.

„Nejsem z Playboje,“ vzkážu nahoru. „Vyfotíte nás?“ křičí děti z balkónu. Koupou se ve výšce v nafukovacím bazénu.

Smích střídá rachot a dunivý cikánský folk-rock. Tři mladí Romové jedou v trenkách na bruslích. Krouží po otočce autobusu, kam už autobus léta nezajíždí. Jeden spadne, udělá kotrmelec, zvedne se a frčí dál. Míří na kamenitou louku.

„Jedeme až do Obrnic, ale to si nefoťte,“ přeje si nejstarší. Na brusli mu chybí přeska.

Desetiletý Petr Sivák inlajny nemá. Míří jinam. Na kopec do houštin. „Máme tam bunkr,“ řekne. „Ukážete mi ho?“ Váhá. „Ale zavolám ostatní,“ rozhodne se.

Sen: Dotancuji na bílou střední

V chánovském kulturním domě vrčí šicí stroj. Krejčová Jarmila Mirgová šije na pódiu deset kompletů pro deset romských tanečnic. „Snažím se o pravé cikánské kroje,“ oznamuje. Dívčí soubor Sam Roma Sam cvičí kroky. Deset školaček propadlo tanci.

„O prázdninách trénujeme každý den,“ vysvětluje vedoucí souboru Zdeňka Cinová z občanského sdružení Komunitní centrum Chánov.

Sdružení dívkám pomáhá i s učením. Vede je k řádu a odpovědnosti, aby v dospělosti uspěly tam venku, mezi bílými. Takový malý chánovský klášter. Deset novicek, deset romských nadějí.

„Chceme je dostat na střední školy,“ tvrdí sebevědomě Iveta Millerová, jednatelka neziskovky a bývalá romská poradkyně vlády. V Chánově žila od sedmi let. Bojuje za práva místních Romů, i když pracuje v Praze jako expert na vzdělávání.

Bylo nás pět po cikánsku

Petr přivádí čtyři kamarády. Vedou mě do bunkru. Je přes třicet stupňů. „Není vám teplo?“ dělá si starosti dvanáctiletý Vojtěch Sivák. Je kapitánem party. Je hrdý, že první dospělák chce vidět jejich bunkr. „Ale ještě není hotový,“ upozorňuje.

Používají větve stromů. „To je trháte?“ vyzvídám. „My ne, my víme, že se to v přírodě nedělá. Sbíráme je ze země. Nalámali je feťáci,“ hájí partu jedenáctiletý a brýlatý Nikolas Ferenc. „A co když tam feťáci budou?“ dělá si starosti nejmladší. „Neboj!“ chlácholí ho ostatní. Ptám se na školu.

„Těším se do ní. Máme to tam hezký,“ hlásí Petr. „Taky se těším,“ dodá jedenáctiletý Miroslav Gabčo. A co prázdniny? „Já jsem byl dvakrát v Lubenci na táboře,“ chlubí se Vojtěch. „Já byl v České Lípě na výletě,“ nedá se Nikolas. „A já byl v Praze s rodiči,“ triumfuje desetiletý Tomáš Sivák.

Z houštiny za ubytovnou pro neplatiče vstane ze země omámený mladý Rom. Kluci zpozorní. Feťák? Míjí nás beze slova. „Tady mají bunkr holky,“ ukáže kápo na díru v chroští. Kluci se smějí. Oni mají lepší. Jdeme do kopce za sebou jako partyzáni. Nalevo rušná silniční magistrála Most-Praha, napravo čistička odpadních vod. Uprostřed lesík na skále. Divné místo.

U vyrvané škumpy kluci sbírají větve na bunkr. Vstupujeme mezi stromy. „Tam se oběsil chlap.“ Dělají si legraci? Ukazují na tlustou větev s kusem uříznutého lana. Vedle se válí plechovka od toluenu.

Bunkr je už vidět. Stan z větví, podlaha z červeného koberce. Upravujeme střechu. Březová kůra mi padá na hlavu a za triko. Vrhnou se ke mě a oprašují mě.

Na náhorní planině se loučíme. „Kde bydlíte?“ Mávnu směrem k dalšímu kopci. „Tam, v Mostě.“ Chtějí mě doprovodit, abych nezabloudil. Posílám je domů.

Podáme si ruce. Starali se o mě jako Pátci o Robinsona. Hodní divoši. Neokradli mě, i když jsem při opravě bunkru položil v lese fotobrašnu s věcmi za desítky tisíc. Ani jednou nepromluvili sprostě. Snažili se, kluci z Bylo nás pět. Slibuji jim, že se vrátím a vyfotím dokončený bunkr.

Mávají mi. Romské děti z nejobávanějšího ghetta v České republice.