Kliknutím zvětšíteMilena zachraňuje bratra s anémií
Když patnáctiletý Matěj Válek ze Sychotína na Blanensku onemocněl těžkou aplastickou anémií, neváhala jeho sestra Milena ani vteřinu a darovala mu kostní dřeň.
Jejich sourozenecká láska dojala lidi z Česka, dívka zvítězila v anketě Dětský čin roku 2016 v kategorii za záchranu lidského života. „Když se loni v říjnu vrátil ze školy, měl na nohách obrovské modřiny. Maminka ho hned zavezla do nemocnice. Lékaři zjistili, že potřebuje transplantaci kostní dřeně. Ze dne na den přestal chodit do školy, hrát na saxofon a musel držet přísnou dietu. Lékaři hledali dárce v registru i v rodině. Výsledky z odběrů krve jako vhodnou dárkyni určily mě," popisuje šestnáctiletá Milena Válková.
Pak musela dodržovat přísnou disciplínu. Nesměla se ani nachladit a chodila na vyšetření. „Dva týdny před odběrem jsem zůstala doma. Jedla jsem vitamíny a železo, aby se moje tělo vyrovnalo s úbytkem krve. Vyšlo to tehdy na Mikuláše, kdy chodíme po Sychotíně za čerty a anděly. Málem jsem to obrečela, ale nakonec jsem si řekla, že ani Matěj nemůže za kamarády," vysvětluje Milena.
Z odběru si pamatuje jen velká světla a lékaře v zelených pláštích. Vzbudila se na pokoji s osmi vpichy na kůži, lehčí o litr dřeňové krve. „Léky proti bolesti moc nepomáhaly, z narkózy mi bylo zle. Několik dní mě bedra ještě bolela, ale pak to bylo jen lepší a lepší. Před Vánoci jsem šla na dva dny do školy, svátky za moc nestály. Měli jsme sice stromeček, ale žádné dárky. Přáli jsme si jen, aby se Matěj uzdravil. Tomu na Štědrý den začaly padat vlasy, a tak ho mamka ostříhala. V nemocnici jsme se při návštěvách viděli jen přes sklo dveří," říká dívka.
V lednu musela ve škole dohánět zameškané učivo. A celý měsíc brzy ráno vstávat, aby stihla rehabilitaci. Při odběru kostní dřeně jí totiž narušili nervy a měla špatnou citlivost v levém koleně.
I přes veškerou snahu však její skutek neměl pro jejího bratra hned napoprvé požadovaný efekt. Lékaři rodině Válkových oznámili, že Matěj potřebuje bílé krvinky. „Zvracela jsem a polykala léky proti bolesti. Jenže když Matějovi nezabrala ani další dvojitá dávka lymfocytů, pomalu jsme se připravovali na fakt, že výsledky nebudou pozitivní," popisuje Milena.
Naštěstí se tak ale nestalo. Když Matějovi darovala kostní dřeň podruhé, nastal v jeho léčbě pozitivní zvrat. „To naštěstí zabralo, výsledky má zatím dobré. Ale má odklad ve škole, jezdíme na vyšetření a bere hodně léků. Před léčbou měl krevní skupinu 0, nyní má po Milence B. Ještě nás čeká dlouhá cesta a nepřejeme si nic jiného, než aby byl syn v pořádku," doplňuje ji maminka.
PETRA SRSTKOVÁ
Verunce se splnil sen. Díky operaci začala chodit a vyrazila na vytoužený muzikál
Ještě před několika lety rodiče devítileté Verunky z Valašského Meziříčí vůbec nedoufali, že by mohli společně zajít do divadla nebo do kina. Vzácné onemocnění – extrémní lomivost kostí – pro dívenku znamenalo každodenní boj. I nešetrný pohyb mohl způsobit zlomeninu a prodělala celkem dvacet operací. Dětí s touto diagnózou je v republice pouze dvacet.
Tři unikátní operace, které provedli v přerovské nemocnici ortopedi Karel Ročák a Jan Poul, vrátily Verunku zpět do běžného života. Začala chodit, i když s pomocí berliček. A s rodinou se dokonce vypravila na muzikál.
Ještě před absolvováním série speciálních operací před dvěma lety Verunka tajně toužila po tom, že se jednou postaví na nohy. Protože miluje hudbu, měla jedno velké přání – navštívit s celou rodinou muzikál Mamma Mia! v Praze.
„Tento sen se jí letos v listopadu splnil. Nejen, že zhlédla představení, ale měla možnost setkat se v zákulisí také se svými hudebními idoly a hlavními protagonisty muzikálu, což pro ni byl obrovský zážitek," přiblížila mluvčí přerovské nemocnice Radka Miloševská. Pro Verunku byla jedinou nadějí na normální život unikátní operace, kterou prodělala jako první pacient v České republice. Přerovští ortopedi jí voperovali speciální teleskopické hřeby Fassier-Duval. Teleskopický hřeb, na který je navlečena kost, připomíná vysouvací anténu a „roste" v kosti společně s dítětem.
Díky tomuto zákroku dnes dívenka chodí. „Ve škole se pohybuje na vozíčku, ale je to spíše z důvodu opatrnosti, aby do ní některý ze spolužáků nevrazil a ona ne-upadla. Jinak už ale zvládne ujít krátké vzdálenosti sama, jen s oporou berličky. Jezdí i na trojkolce a stejně jako zdravé děti si užívá řádění v zábavním parku," uzavírá maminka děvčátka Iveta Hambálková.
PETRA POLÁKOVÁ-UVÍROVÁ
Zlato z paralympiády? Vyšlo to až napotřetí
Konečně to klaplo, povzdechla si dojatě na tribuně sportovního stadionu v Brazílii Hana Petráčková. Její syn si na zářijových paralympijských hrách v Riu de Janeiru právě doplaval pro zlatou paralympijskou medaili.
S manželem drželi palce, co jim síly stačily. „Moc rodičům děkuju, bez jejich pomoci bych nikdy nic nezvládl a olympijské zlato už bych vůbec nevybojoval," vzkazuje v čase Vánoc Arnošt Petráček, český paralympijský reprezentant, který ve své kategorii porazil nejen všechny plavce na světě, ale také všechny nástrahy, které před něj život postavil. Arnošt se poprvé rozhlédl po světě v červenci v roce 1991 v Písku. „Od narození mám vrozenou vadu horních i dolních končetin," vypráví o svém hendikepu. K plavání ho vlastně přivedla souhra okolností. „Po těžkých operacích kolen mi lékaři doporučili, abych rehabilitoval, abych hlavně zařazoval do svého programu plavání, tak jsem je poslechl a dostal jsem se vlastně až k profesionálnímu plavání." Jako malý kluk se s nepřízní osudu ani moc nepral. Nevnímal, že je něco jinak. Nenormálně. „Všechno přicházelo postupně. Snažil jsem se s tím smířit, vlastně mi opravdu ani nikdy moc nepřišlo, že mám nějaký hendikep. Vždycky jsem se snažil mezi ostatní co nejvíc zapojit, myslím si, že se mi to povedlo."
V patnácti letech poprvé plaval na mistrovství světa. „Tehdy v Jihoafrické republice jsem si uvědomil, že by bylo nádherné, kdybych se dostal až na paralympijské hry." Měl před sebou cíl, který chtěl vybojovat. Navzdory svému hendikepu. „Chtěl jsem medaili z paralympiády." Jenže v Pekingu doplaval do cíle čtvrtý, v Londýně pátý.
Až v Riu byl zlatý. Na zlatý plavecký znakařský závod se bude vzpomínat u Petráčků v Jankově u Českých Budějovic i pod vánočním stromečkem. Na štědrovečerním stole nesmí chybět tradiční bramborový salát, kapr. „Pro Arnošta připravím také kuřecí řízky, má je rád," usmívá se šťastná a pyšná Arnoštova maminka. (kj)
Už chodí o berlích a zkusil si StarDance
Hradec Králové – Slibně nastartovaná hokejová kariéra v pražské Spartě skončila pro Jaroslava Zářeckého v sedmnácti letech nehodou na motocyklu. V červenci roku 2014 trávil pár volných dní mezi tréninky u rodičů v Kunvaldu. Relaxační jízda na motorce mu během jediné chvilky změnila celý život.
„Asi v padesátikilometrové rychlosti mě vynesla zatáčka přímo v Kunvaldu, když jsem se nesoustředil a rozhlížel se po okolí. A pak už jen rána a ukrutná bolest," vzpomíná Jaroslav. Diagnóza z úst primářky byla krutá – Jára už nejspíš nikdy nebude chodit, možná ani stát na nohou. Dvě operace se ale zdařily a v Praze Motole začal rehabilitovat pod dohledem Pavla Koláře. Nejdříve začínal zkoušet jen sezení, po dvou měsících se mu už podařilo na chvíli zvednout do stoje. Následoval čtyřměsíční rehabilitační pobyt v Kladrubech, kde Jára dělal další pokroky. „Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se dostal do péče skvělých odborníků," říká. Dnes o něm doktoři mohou říkat, že je zázračný – paraplegik se spastickými svalovými křečemi, který dokáže chodit o berlích. V návratu do běžného života mu pomáhá centrum Paraple. A mašličkou na dárku bylo Jaroslavovo letošní vystoupení v televizním pořadu StarDance. (jk)
Nevidomého chlapce objal papež František
Byl to předčasný vánoční dárek pro všechny. Ta scéna zůstane mnohým účastníkům letošní zářijové generální audience papeže Františka ještě asi dlouho v 
paměti. Přímo uprostřed náměstí svatého Petra v Římě objímá Svatý otec nevidomého Pavla Diblíka (na snímku). Žehná mu a absolvent pardubické školy Svítání Františkovi nadšeně česky vypráví, jak je šťastný, že ho mohl ve Vatikánu osobně pozdravit. „Splnil se mi sen. Bůh mě má asi rád," zní přirozeně a radostně z úst nevidomého chlapce, jehož slova by asi v tu chvíli otevřela oči snad každému zdravému člověku, který by si v ten moment chtěl na něco stěžovat. Pak Svatý otec přejde k Veronice Kožušníkové sedící na vozíku a Markovi Buchtelemu. Ten papeži předá vlastnoručně namalovaný obrázek Vatikánu. „Slovy se snad ani nedá ten silný zážitek popsat," říká Marek. „Úplně jsme se všichni rozklepali, když jsme viděli, že míří k nám. Věnoval nám tolik energie a pozornosti, že jsme to vůbec nečekali," svěřuje se Markéta Hujerová, zástupkyně ředitelky pardubické školy Svítání, která pečuje o děti s různými druhy hendikepů. „Z desítek tisíc poutníků z celého světa podal ruku a obdaroval právě nás," dodává Hujerová. (td)
Bez medaile z Ria, ale přesto spokojený
Plavec Mirek Smrčka z Ústí miluje vodu od svých šesti let. Dvaapadesátiletý sportovec se do povědomí veřejnosti dostal jako bývalý reprezentant Československa na 200 metrů znak. Když se ovšem před pěti lety probudil, překvapila ho černočerná tma. Nejdříve si myslel, že praskla žárovka. Mirkovi ale odumřely oční nervy a o zrak nenávratně přišel.
Po psychickém i fyzickém pádu se plavec postavil svému osudu čelem a vrátil se do bazénu. Naposledy na sebe upozornil jako účastník Letních paralympijských her v Riu de Janeiru, kde obsadil sedmé místo. Je spokojený. Dostat se do Ria nebylo nic snadného. Mirka podpořilo jak město Ústí, tak jeho kamarádi. Smrčka byl už v roce 1984 v širší nominaci na olympiádu do Los Angeles, kterou ovšem bojkotoval Sovětský svaz a ostatní státy východní Evropy. „Nakonec tedy nejel. Teď mu říkám, vidíš, nemohl jsi na olympiádu, tak jsi šel na paralympiádu," říká jeho kamarád Petr Budínský. (kš)
Nevidomý sportovec Jan Bauer zdolal Velkou čínskou zeď
Běhat maratony by Jana 'Slepejše' Bauera v mládí ani nenapadlo. Letos ale zvládl jeden z nejtěžších. Jako první nevidomý běžec proběhl cílovou páskou maratonu po nejdelší stavbě světa. Překonal i více než pět tisíc schodů.
To, že je blázen, si vyslechl mnohokrát. Nejeden sportovec mu řekl, že přeběhnout Velkou čínskou zeď poslepu zkrátka nejde. Ale to ho neodradilo. Trasu dlouhou 42 kilometrů zvládl za pět a půl hodiny.
210 pater nahoru a dolů
Maraton přes Velkou čínskou zeď patří k nejtěžším závodům na světě. Jan Bauer i přes svůj handicap doběhl 21. ve své kategorii a 137. v celkovém pořadí. „Byly tam úseky, kdy by každá moje chyba znamenala konec, mohl bych strhnout sebe i trasaře dolů," popisuje sportovec. V žádném okamžiku to ale nechtěl vzdát. „Hlavou jsem připravený na všechno, vždy říkám, že stěžejní jsou tři věci, nohy, dech a hlava," vysvětluje.
Na závod trénoval deset hodin týdně. Chodil do posilovny, běhal. Navíc trénoval výšlap do schodů. 210 pater nahoru a 210 dolů. A nároky nešetřil ani své traséry. „Jsem takový motor, který je žene. Říkají mi, že jsem blázen, že si to chtějí zaběhnout pro pocit a ne na čas. A já je pořád nutím trénovat," smál se.
Prodělal 40 operací, stejně oslepl
Na překonávání překážek je Jan Bauer zvyklý. Život ho naučil. Ve dvaceti letech začal špatně vidět. Lékaři netušili, co se děje, pravděpodobně šlo o autoimunitní onemocnění. Následovaly čtyři desítky operací. Marně. „Nakonec jsem oslepnul. Do toho se u mě projevila roztroušená skleróza, která také souvisí s autoimunitou," řekl.
Život mu navíc komplikovala obezita. Zdravý životní styl dříve rozhodně nedodržoval. „Vážil jsem 160 kilo, pracoval jsem v hospodě úplně workoholicky. Pak jsem začal hubnout a změnil od základu život," vyprávěl. Na jeden zátah se mu podařilo zhubnout 80 kilogramů.
Zdravotní problémy překonal
Po tom, co oslepl, vyměnil hospodu za masérský salón, který s humorem sobě vlastním pojmenoval U Slepejše. Svým klientům teď dokazuje, že když se chce, tak jde všechno. „Člověk si jen musí uspořádat priority a změnit si to v hlavě. „Člověk musí chtít, kousnout se a vytyčit si cíl," vysvětlil.On sám bez cílů žít nedokáže. Kromě Velké čínské zdi letošní rok překonal i bájnou horu Olymp. Pro nastávající rok má další jasné plány. „Teď jsem zraněný, po vyléčení bych ale chtěl na maraton na severním kruhu a v Africe na Safari," vyjmenovává. Dlouhodobý sen je ale trochu odlišný.„Chodím do školy, snažím se posunout i ve své práci," vysvětluje.
JANA KAŠPAROVÁ
66
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
