Upálením se snažil protestovat proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Zapálil se u průchodu domu číslo popisné 39 nedaleko kin Letka nebo Čas, na náměstí ovšem doběhnout nedokázal. Stalo se tak okolo půl druhé odpoledne v úterý 25. února 1969.

Tento den zvolil záměrně. Uplynul totiž přesně měsíc od pohřbu Jana Palacha, který ho svým činem inspiroval. Československo si zároveň připomínalo 21. výročí komunistického puče z února 1948.

Státní bezpečnost zabránila tomu, aby se pohřeb konal v Praze. Chtěla tak předejít konání dalších demonstrací. Jan Zajíc byl pohřben na hřbitově ve Vítkově během 2. března 1969. Na poslední cestě ho doprovodily tisíce lidí.

Čtěte také: Smutné výročí: Vítězný únor a umučení Toufara

Před časem v rozhovoru pro Deník si na to vzpomněla také jeho kamarádka a spolužačka z vítkovské základní školy Marie Adámková. „Nepamatuji si, že by se ve Vítkově někdy shromáždilo více lidí. Jednalo se o opravdu výjimečnou událost," vysvětlovala.

Dobová fotografie z pohřbu Jana Zajíce ve Vítkově.Zdroj: archiv Deníku

Podle ní u jejího spolužáka byly patrné jisté rysy revolucionářství. „Vím, že Honza převrat nesl hodně těžce. Dá se předpokládat, že se inspiroval v Janu Palachovi. Pamatuji si, že jsme po příjezdu Rusů v srpnu 1968 spolu manifestovali na náměstí ve Vítkově. Svým způsobem byl vždycky revolucionář," doplnila.

Marie Adámková si vybavila, jak probíhaly připomínky Zajícovy památky za minulého režimu. „Estébáci vždycky obklíčili celý Vítkov, a kdo přijel do města zvenku, byl okamžitě lustrován," uvedla.

Rodina Jana Zajíce se s jeho úmrtím nikdy nesmířila. Bratr Jaroslav v jednom z rozhovorů přisvědčil, že je tato událost nikdy neopustí a navždy zůstane živou záležitostí. Zajícovi byli vystaveni řadě těžkostí. Jeho matka se psychicky zhroutila a byla vyhozena ze školy. Zajícova sestra měla vynikající prospěch, avšak nedostala doporučení ke studiu na žádné vysoké škole.

Foto z pohřbu Jana Zajíce, který se uskutečnil 2. března 1969 ve Vítkově. Na snímku je Zajícův bratr, maminka a otec. Zdroj: Archiv L. Kulila

Po Janu Zajícovi bylo ve Vítkově pojmenováno náměstí a také ulice v Praze na Letné. V jeho rodném městě v únoru každoročně udělují Cenu Jana Zajíce a jeho památka se připomíná také 17. listopadu na Den studenstva.

O Zajícově osudu a životě pojednává několik snímků a publikací. Například ředitel Státního okresního archivu Bruntál Branislav Dorko před čtyřmi lety vydal knihu s názvem Jan Zajíc. Autor v ní nepracoval pouze s archivním materiálem, ale staví také na výpovědích Zajícových příbuzných. Objevují se zde i dříve neznámé dokumenty a fotografie.

Jaký proběhl poslední den v životě Jana Zajíce?

Janu Zajícovi nebylo ještě ani dvacet let, když se 25. února 1969 po vzoru Jana Palacha upálil v Praze na protest proti okupaci republiky sovětskými vojsky. Kdyby to neudělal, dnes už by mu bylo 67 let.

Nepřehlédněte: Ve skanzenu nahlížejí babičkám pod sukně

Rozhodl se dobrovolně a trýznivě zemřít po půl roce okupace sovětskými vojsky. Jako student železniční průmyslovky v Šumperku měl za rohem kasárna plná ruských vojáků. Ve třídě osmnáctiletých kluků před maturitou mnozí tušili, co jejich spolužák chystá.

Ráno 25. února se Zajíc ve škole už neobjevil. Seděl ve vlaku a s mladším kamarádem Janem Nyklem mířil do Prahy. Když večer před odjezdem rozdával kamarádům své věci, mnozí tušili nebo věděli, proč to dělá. Někteří se mu snažili jeho záměr rozmlouvat, jiní jen doufali, že se k činu neodhodlá. Nejspíš mu nevěřil ani jeho průvodce Nykl, protože Jan působil klidně.

Autorem pamětní desky věnované studentovi Janovi Zajícovi na budově průmyslovky je sochař Olbram Zoubek.Zdroj: DENÍK/archiv

„Dělal si ze mě legraci, že se třepu. Sám natáhl ruku ani se nehnula. Co se bojíš? řekl mi. To všechno shoří," vzpomínal později Jan Nykl.

Když třídní profesor Malec zjistil, že Zajíc chybí, okamžitě informoval ředitele a ten policii. Ještě byl čas Jana zastavit, ale vyšetřovatelé byli příliš pomalí. Na Václavském náměstí chlapci náhodou potkali spolužačky Blanku Škrobánkovou a Dášu Adámkovou, které do Prahy jely na praxi jako vlakvedoucí. Také ony věděly, k čemu se Jan chystá. Bylo to veřejné tajemství.

Jan Zajíc koupil dva kufry, benzinové ředidlo a pastu na parkety. Na nádražním záchodě se namazal po celém těle pastou na parkety, která je hořlavá a na rozdíl od benzínu drží na těle. Chtěl si udělat i zápalnou pochodeň z koudele na vařečce a s ní se zapálit, až vyběhne na náměstí. Plán mu úplně nevyšel. Neplánovaně na něj plamen přeskočil dřív, než stačil vyjít z průjezdu. V šoku se rozběhl špatným směrem a skonal na schodech do zvýšeného přízemí.

„Až budete číst tento dopis, budu už mrtev, nebo velmi blízko smrti. Vím, jak velmi vážnou ránu vám svým činem způsobím, ale nezlobte se na mě. Nedělám to proto, že by mne omrzel život, ale právě proto, že si ho až příliš vážím," četli pak jeho poslední vzkaz Janovi rodiče.

Dopis končil slovy: „Nenechte ze mne udělat blázna. Pozdravujte kluky, řeku a les. Sbohem a odpusťte. Honza."