Pro tehdy šestnáctiletou Marii Javornickou to měl být pohodový letní den. S rodiči a s mladším bráškou se vraceli tramvají z výletu z Telnice.

Horská obec byla vyhlášená sběrem borůvek a malin, ale také výbornou zmrzlinou od zdejšího jugoslávského cukráře. Namísto příjemných vzpomínek se ovšem 13. červenec 1947 zapsal do české historie krvavým písmem s nádechem smutku a utrpení.

JELI SI PRO SMRT

Už je to dlouhých 70 let. Marie Javornická jela tramvají v ten den poprvé v životě. Nebyla sama, kromě rodiny cestovaly linkou č. 1 směr Telnice další desítky Ústečanů.

„Po osvěžení dobrou zmrzlinou jsme šli zpět na dolní část telnického nádraží, kde byla konečná stanice. Tramvaj už tam stála, nastupovat se do ní ještě nesmělo,“ popisuje 86letá Marie Javornická z Ústí.

Na zastávce čekali převážně sběrači lesního ovoce s plnými bandaskami. U zastávky stál i řidič, který si horečnatě něco vyprávěl s hloučkem lidí kolem něj.

PIETNÍ AKT u pomníku obětí havárie tramvaje z 13. července 1947.
Největší nehoda v historii tramvají se stala v roce 1947

„Slyšeli jsme řidiče, jak říká, že volal do dopravního podniku, že nejsou v pořádku brzdy. My jsme se chvilku zastavili a poslouchali. Dodal, že mu v podniku řekli, že když vyjel, tak také sjede, jinak zaplatí jízdné. Nevěnovali jsme tomu moc pozornosti, mně bylo necelých 17 a bráškovi téměř 14 let. Zapomněli jsme na to a šli jsme za rodiči. V tu chvíli jsme vůbec nevěděli, že si mnozí z nás jedou pro smrt,“ vzpomíná na tragédii vitální seniorka.

V horkém červencovém dni nastoupilo do tramvaje asi 140 cestujících. Přitom kapacita soupravy byla 88 lidí.

„Nastoupili jsme do vlečňáku. První vůz byl nabitý. Vybavuji si, že jsme jeli krásnou krajinou s malými vesničkami. Z pohodové jízdy nás náhle vyrušil otcův hlas. Postavil se a zděšeně na celý vůz vykřikl: Ten chlap snad vůbec nebrzdí! Podívala jsem se na něj a najednou bylo úplné ticho,“ vypráví Javornická.

HYENY MRTVÉ OKRÁDALY

Vůz narazil do železného sloupu elektrického vedení a do tramvaje č. 5. „Když jsem ležela v tom šrotu, nic jsem neviděla. Všude byla tma. Vím, že jsem si pořád jen říkala, že to je konec,“ zmiňuje Javornická. Nemohla dýchat. Na těle jí totiž ležely vstupní dveře od tramvaje, které ji dusily.

„Někdo mě prý v poslední chvíli vyprostil. Mohla jsem pohybovat jen nohama, které jsem měla výš než tělo. Kopala jsem do něčeho měkkého, je hrůza to říct, ale prý to byly dvě mrtvé děti. Z bezvědomí jsem se probrala až ráno v nemocnici,“ popisuje Javornická.

Hlavní nádraží 2000.
Proměny Ústí 4: Z města zmizely tramvaje

Do nemocnice se zranění odváželi auty, i nákladními. „To už vím ale jen z vyprávění. Někteří řidiči osobních aut nechtěli vzít zraněné do vozu, aby si krví nepošpinili vnitřek. Já jsem odvoz absolvovala v bezvědomí, polonahá, bez bot a ponožek,“ říká Javornická, jež si rozbila hlavu, utrpěla těžký otřes mozku a sklo jí pořezalo celou levou ruku.

„Všichni mluví jen o raněných a obětech, ale nikdo už nezmíní ty, kteří mnoha lidem svou nezištnou pomocí zachránili život,“ podotýká.

Ne všichni svědci nehody ale měli dobré úmysly. Někteří zraněné a mrtvé okrádali o cennosti. „Pan doktor mi říkal, že mezi roztrhanou kůží byl prstýnek, který se tehdy nějaké lidské hyeně nepodařilo sundat. Ztratil se mi ale drahocenný náramek po babičce,“ říká Javornická.

MŮŽE ZA TO ŘIDIČ?

O příčinách nehody se tehdy hojně spekulovalo, dokonce v ní někteří hledali politické pozadí.

„Dopravní podnik ovládali komunisté a na strategická místa podle politických oponentů dosazovali své lidí bez ohledu na odbornost tak, že inspektory vozů dělali vyučení zedníci. Vyšetřovací zpráva sice určité technické nedostatky tramvaje připouští, ale jednoznačně viní řidiče z nesprávné obsluhy brzd,“ vysvětluje ústecký historik Martin Krsek, který s kolegou Martinem Zubíkem napsal o tragédii knihu Tramvajové neštěstí v Ústí nad Labem 13. července 1947.

Krvavou nehodu si veřejnost připomenula ve čtvrtek u pomníku nedaleko Rondelu na Bukově v Ústí nad Labem.

Marie Javornická vzpomíná na hrůzný zážitek denně. „Když musím jet MHD, bojím se a jsem už od rána na konci svých sil,“ dodává seniorka.

Legendární stroj z roku 1960 s označením T2, který už deset let chátrá 
v depu dopravního podniku v Předlicích, se rozhodla zachránit parta nadšenců 
z Ústí.
Fanoušci poslední ústecké tramvaje chtějí začít s opravou. Zdarma

70 let od nehody
Nejhorší tramvajová nehoda v dějinách Československa i České republiky se odehrála 13. července 1947. Přeplněné tramvaji číslo 1 cestou z kopce na Bukově nejspíš přestaly fungovat brzdy. Vozidlo se zastavilo až nárazem do sloupu elektrického vedení. Zemřelo 30 lidí, těžce zraněných bylo 45, lehce 31.