VYBERTE SI REGION

Josef Baxa: Žádný ministr spravedlnosti není Pan justice

Praha – Respekt. To je slovo, které bych použila při charakteristice Josefa Baxy, předsedy Nejvyššího správního soudu v Brně. V čele této instituce stojí od roku 2003 a právě na jeho soudu vyrostly takové osobnosti jako Milada Tomková, Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček, dnes ústavní soudci.

7.3.2015 18
SDÍLEJ:

Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa má jasnou představu o směru, jakým by se měla česká justice vydat.Foto: Deník/Martin Divíšek

Josef Baxa byl jedním z představitelů justice, kteří s vládou vyjednali dohodu o zvýšení soudcovských platů, ale především je mužem, jenž má připravit návrh na změnu Ústavy ČR, jež by zakotvila Nejvyšší radu soudnictví jako hlavu určitého typu samosprávného řízení.

Na rozlučkovém setkání s novináři ministryně spravedlnosti Helena Válková řekla, že trpěla přílišnou nezávislostí soudců. Měla důvod?
Nezávislost k soudci patří, ale není to samoúčelná hodnota. Je to výbava, která je soudci propůjčena, aby mohl nestranně rozhodovat.

Asi tušíte, že paní ministryně neměla na mysli nezávislost při rozhodování v jednotlivých případech, která by měla být nezbytnou podmínkou soudcovské profese. Mluvila o justici jako protipólu moci zákonodárné 
a výkonné. Zřejmě chtěla naznačit, že jste až příliš výlučnou součástí demokratického systému.
Jsme jedna z mocí, což někdo asi ještě pořádně nepochopil. Ministři spravedlnosti – a v tom se od sebe příliš neliší – mají pod sebou resort a myslí si, že všichni, kdo se v něm pohybují, jsou jejich podřízení. Justice ale není resortem a neměla by být spravována jedním z ministrů. Zatím to tak je a pochopitelně každému ministrovi připadá neposlušná a příliš nezávislá. Je však pravda, že ze tří mocí je ta soudní nejslabší, nedisponuje ani mečem, ani měšcem.

Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa má jasnou představu o směru, jakým by se měla česká justice vydat.

Ano, nemá svoji rozpočtovou kapitolu.
Nejenom to. Vláda vládne, parlament přijímá zákony 
a soudy soudí. Ale aby to, co soudy jménem republiky řeknou, se také stalo, není justice schopna zařídit. Proto říkám, že nezávislost je jen výbava a síla soudní moci je ve svém důsledku závislá na dvou dalších pilířích demokratického právního státu.

Exprezident Václav Klaus by 
s vámi dramaticky nesouhlasil. Jeden ze svých posledních projevů ve funkci totiž věnoval tématu soudcokracie. Je hluboce přesvědčen, že v podobě Ústavního soudu tady vznikla třetí parlamentní komora. Jak to tedy je? Jde o nejvyšší pojistku dodržování ústavnosti, nebo o instituci, která neúnosně zasahuje do práce parlamentu a vlády?
Pan prezident Klaus těmto věcem nikdy příliš neporozuměl. Možná vycházel ze starého konceptu politiky, 
v němž je rozhodující vláda shromáždění, tedy parlamentu odvozeného přímo od vůle lidu, který je tím zákonem. Vládnout má ale právo, nikoliv většina. Prosadit vládu práva znamená respektovat dělbu moci. Jednotlivé moci se mají navzájem ovlivňovat, vyvažovat a brzdit. Žádná z nich nikdy nesmí nabýt vrchu. Druhý imperativ je, že v právním státě má vždy přednost jedinec před státem. Ochrana individuálních práv jednotlivce je klíčová, a pokud do nich kdokoliv zasáhne, je tu Ústavní soud, který musí mít poslední slovo. Ale! Ačkoliv jsou soudy někdy obviňovány, že chtějí vládnout, samy tyto ambice určitě nemají. Případy, které řeší, si přece nevymýšlejí, lidé se na ně obrací, neboť si myslí, že někdo porušil nebo omezil jejich právo.

To je právě ono. Nezneužívá častokrát opozice možnost stěžovat si k Ústavnímu soudu jen proto, že se jí nepovedlo zablokovat názor většiny?
Jak ve společnosti, tak 
v politické sféře nejsme schopni přijmout konečný verdikt, pořád hledáme další instanci, kde to takzvaně vyhrajeme. Soudy přitom nejsou místem, kde se prohrává, nebo vyhrává, ale kde se nalézá právo, ještě lépe spravedlnost. Jestli si politická menšina myslí, že většina přijala zákon podle vadné procedury, nebo že je 
v rozporu s ústavním pořádkem, obrací se na Ústavní soud. Někdy uspěje, jindy ne. Pokud ano, může to vypadat jako pokračování zákonodárného procesu. Tak tomu však není, už proto, že Ústavní soud je negativní zákonodárce, může z právního řádu něco vyříznout, nikoli nahradit. To je výlučná pravomoc zákonodárce, on musí zareagovat a přijmout ústavně souladnou úpravu.

„Soud je drahá a složitá varianta a lidé by se mu měli spíš vyhýbat, ale když to bez něj nejde, nemohou očekávat, že rozsudek dostanou jako razítko na poště na počkání."

Ministerstvo spravedlnosti je institucí, která rozděluje finance, má na starosti investice, posílá peníze na platy. Do jaké míry je tedy šéf resortu i ministrem soudců?
Žádný ministr spravedlnosti není Pan nebo Paní justice. Přirozenými vrcholy soudní soustavy jsou oba nejvyšší soudy, ale jen z hlediska rozhodovací činnosti. To, aby byl dostatek soudních budov, svítilo a topilo se v nich, je věcí exekutivy, toho, kdo justici spravuje. 
V našem systému je to úkolem ministerstva spravedlnosti, čímž jeho role končí. Musí udělat všechno pro to, aby soudnictví mohlo být řádně vykonáváno, ale nesmí zasahovat do toho, jak se to bude dít.

Tak to přece není, do systému zasahuje nejen nákupem elektřiny a židlí, ale například jmenováním předsedů a místopředsedů krajských soudů.
To je správný ústavní koncept, justice se nesmí generovat sama. Jako jediná ze tří mocí není odvozena od přímé vůle voličů, což je kvůli nestrannosti správné, odstínění od denní politiky je žádoucí, aby se soudci nechovali jako politici a nechtěli se voličům zalíbit. Soudci si nemají vybírat sami sebe, neboť by mohli volit jen sobě podobné, což by vedlo k zapouzdření justice.

Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa má jasnou představu o směru, jakým by se měla česká justice vydat.

Nejvyšší rada soudnictví, jejíž koncept máte navrhnout, by tuto pravomoc mít neměla?
Měla, ale nešlo by o výlučně soudcovské těleso. Ministerstvo ovšem není bezmocné. Řádný výkon soudnictví může ovlivňovat v dobrém 
i ve zlém tím, že svou roli – zabezpečit chod justice po stránce personální, materiální a finanční – bude dělat dobře, nebo špatně. Když nedá dost prostředků do lidí, techniky, budov, tak jistě může přispět k tomu, že soudy budou přetížené a řízení bude trvat dlouho. Přestože se za posledních 25 let v rolích ministrů spravedlnosti vystřídalo velké množství osobností a prakticky všechny politické strany měly příležitost justici spravovat, systémově se nic nezměnilo. Stále bohužel platí, že soudní soustava je nevyvážená, nevyrovnaná, trpí absencí dlouhodobé koncepce.

Každá změna je k horšímu?
Nemusí být, ale málokterá se dotáhne do konce, podceňují se dopady reforem. Soudci jsou pak na tapetě, protože když řízení trvá dlouho, kritika míří primárně na ně.

Možná neoprávněně, neboť jedna z čerstvých statistik říká, že v délce řízení před soudem je na tom Česká republika nejlépe ze všech členských států EU. Přesto obecné povědomí je zcela opačné. Je to vinou mediálně známých kauz, které se někdy vskutku táhnou jako med?
Všichni chceme, aby soudní řízení bylo rychlé. Existuje-li ale nějaký právní konflikt mezi dvěma lidmi nebo obchodními partnery, který si nedokážou bez soudu vyřešit, stěží lze očekávat, že přijdou k soudci kouzelníkovi, jenž udělá simsalabim a za půl hodiny bude problém vyřešen. Soud je drahá a složitá varianta a lidé by se mu měli spíš vyhýbat, ale když to bez něj nejde, nemohou očekávat, že rozsudek dostanou jako razítko na poště na počkání. Nejde také říct, jaká délka řízení je ideální, že 14 dní je dobrých, ale 14 měsíců špatných. Na některé věci jsou 
i dva týdny moc, na jiné čtrnáct měsíců málo.

Ale čtrnáct let by to trvat nemělo asi nikdy.
Jistě. Jde o to, aby řízení trvalo tak dlouho, jak trvat musí.

Kdo je tou autoritou, která by měla říct, že některá soudní pře trvá déle, než je nezbytně nutné?
Je to různé. Někdy to dokonce určuje zákonodárce. Když jde o omezení svobody 
v podobě vzetí do vazby, nebo odebrání nezletilých dětí, soudce musí rozhodnout do 24 hodin. Pak jsou složité spory, kde objektivně trvá měsíce, než se shromáždí důkazy. Musíme také vycházet z toho, že soudní řízení je konflikt, kdy jeden chce právo prosadit a druhý se tomu brání. U soudu nepracují všichni ve společném zájmu nalezení spravedlnosti. Je tam řada překážek, obžalovaní i svědci nechodí k soudu, nemusí jít vždy o soudcovu neschopnost. Dále je tu otázka nevyrovnanosti soudní soustavy. Řekněme, že u nás je polovina soudů, které jsou úplně v pořádku, jsou obsazené kvalitními soudci, přiměřeně zatíženy agendou a řízení tam trvá tak dlouho, kolik trvat má. A je tu druhá polovina, kde byly, jsou a budou problémy.

To je drsné konstatování.
Obsahuje i řadu mimojustičních faktorů. Ty soudy například sídlí v oblastech 
s vysokou nezaměstnaností, sociálním napětím, finančně a právně méně gramotnými obyvateli. Tam jsou pak přetíženi agendou natolik, že to nelze zvládnout.

Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa má jasnou představu o směru, jakým by se měla česká justice vydat.

Ve středu například Libuše Kantůrková, soudkyně specializovaná na opatrovnickou a rodinněprávní agendu uvedla, že 
v severních Čechách má jeden soudce rozpracováno 300 kauz v této citlivé oblasti, což se nedá zvládnout. Může se ještě vůbec země, která toto připustí, nazývat právním státem?
To je velký a dlouhodobý problém. Ústavní soud mnohokrát řekl, že je věcí státu, jak si zorganizuje svůj systém. Když půjdete na poštu 
v Břeclavi nebo Chebu, máte jistotu, že dopis doputuje do Prahy v přibližně stejné době. V justici je to jinak. Soudní soustava je uspořádána velmi rigidně, nelze plynule překládat soudce a spisy, aby se vyrovnávaly nerovnosti. Mimochodem absurdní je už to, že nejmenší okresní soud má šest soudců, zatímco největší 90.

Budoucí ministr spravedlnosti Robert Pelikán je mladý rozhněvaný muž plný odhodlání. Uvedl, že jeho hlavní priorita má nelegislativní charakter a týká se dlouhodobé koncepce soudnictví. Je předpokladem jeho úspěchu zakotvení soudcovské samosprávy?
Jiný model správy soudnictví, než je ten dosavadní, je dobrou příležitostí a nadějí. Dosavadní způsob je vyčerpaný, přežitý a nereformovatelný.

V čem bude ten nový dramaticky lepší?
I ti nejpracovitější, nejosvícenější či nejrozhněvanější ministři spravedlnosti mají málo času. Justice je konzervativní mechanismus 
a žádná změna se v něm neprojeví ihned. Soudní uvažování je jiné než politické. Politici jsou netrpěliví právě proto, že uvažují ve volebních cyklech. Chtějí mít okamžitý úspěch. Málokterý 
z nich má takový nadhled, aby pochopil, že co zaseje, sklidí někdo jiný. Je to obdoba pěstování lesa. Když zasadíte malý stromek, vzrostlého lesa se nedožijete, ale přesto stojí za to sázet. To je síla kontinuity. V našem oboru to může zařídit jen instituce, která není závislá na volebních hodinách.

Co z toho bude mít občan? Zasáhne samospráva rychleji, když se objeví v jejím revíru škodná, tedy například úplatný, neschopný nebo liknavý soudce?
Nejvyšší rada soudnictví může nabídnout znalost prostředí. Ministři často přicházejí do oblasti, kterou neznají a uplyne řada měsíců, než 
s tím něco udělají. Soudci by měli mít na správě justice podíl, aby se využila jejich kompetence. Nechtějí posílit svou moc, ale naopak vzít na sebe odpovědnost. Jednoduché je přece říkat: Jo, to by se soudilo, kdyby se ministerstvo staralo.

„Justice je konzervativní mechanismus a žádná změna se v něm neprojeví ihned. Politici chtějí mít okamžitý úspěch. Málokterý z nich má takový nadhled, aby pochopil, že co zaseje, sklidí někdo jiný."

Měla by být soudnická samospráva jakýmsi cechem, který nedovolí, aby jeho dobré jméno někdo z mistrů či tovaryšů poškozoval?
Když se řekne cech, znamená to, že by mělo jít o jakési ochranářské společenství.

Ve smyslu ochrany značky.
Přeji si, aby lidé pochopili, že soudci nechtějí změny 
v systému správy soudnictví kvůli sobě, ale proto, aby mohli plnit ústavní funkci, tedy poskytovat ochranu právům lidí, a to rozumně, 
v reálném čase, kvalitně 
a spravedlivě. Což z objektivních důvodů často nemohou. Žádají, aby je výkonná a zákonodárná moc vzaly do hry a daly jim prostor k formulaci stanovisek. Za to jim bude garantovat, že přijatý systém justice vezme za svůj.

Včetně zásadní pravomoci, kterou má nyní ministr spravedlnosti, respektive Nejvyšší správní soud, tedy kárných řízení se soudci?
Kárné trestání musí být vždycky v rukou soudu. Druhá věc je, kdo by měl kárné žaloby podávat. Platí stará pravda: jaká je žaloba, takový je rozsudek. Když je nekvalitní, těžko můžeme očekávat excelentní verdikt. Myslím, že Nejvyšší rada soudnictví by mohla převzít určitý dohled nad tím, jak soudy fungují z hlediska plynulosti 
a chování soudců a z toho vyvozovat určité závěry včetně pravomoci podání kárné žaloby. Ministerstvo to zatím dělá v jakýchsi kampaních, přestože to je jeho povinnost. Tak jako předsedové soudů musejí dohlížet na chod svých soudů, tak ministerstvo jako ústřední orgán státní správy by mělo mít 
v ruce soudní dohled včetně podávání kárných žalob. Bohužel nedisponuje takovou odbornou kapacitou, aby to mohlo systematicky dělat. Proto by Nejvyšší rada soudnictví měla od ministerstva některé kompetence převzít, jiné mu ponechat a zbylé 
s ním sdílet. Mělo by se nastavit dělné pracovní prostředí, kdy vláda bude vládnout, parlament přijímat zákony, ale věci týkající se soudnictví zároveň s justicí konzultovat. Pro zákonodárce by bylo přece cenné vědět, co přesně určitá legislativní změna bude znamenat v praxi, o kolik se v jejím důsledku zvýší počet sporů i nákladů. Dnes se ty dopady nezkoumají, nebo se spíš podhodnocují, aby byl zákon rychle schválen a příslušný ministr si odškrtl bod z volebního programu. Bohužel realita není taková, že zákony nic nestojí a navíc přinesou zázraky.

Předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa má jasnou představu o směru, jakým by se měla česká justice vydat.

Někdy si ovšem justice dává vlastní góly. Řekněte mi, jak je možné, že loni v létě Ústavní soud přijal rozhodnutí ohledně soudcovských platů, které jim přiznává zvýšenou platovou základnu, ale nikoli zpětně. Na konci prosince ale přišel verdikt Nejvyššího soudu, který pohled Ústavního soudu nerespektoval. Jak tomu rozumět, a to bez důrazu na 4,2 miliardy rozdílu v obou výrocích soudních autorit?
Je to prekérní situace. Mohl bych říci, že každý rozhodoval trochu o něčem jiném, ale není to celá pravda. Rozsudek Nejvyššího soudu je skutečně v určitém napětí s nálezem Ústavního soudu, který je naprosto generální, jakási závěrečná kapitola letitých sporů o platy soudců. 
I proto Ústavní soud napsal, že soudci mají hledět do budoucnosti. Stát musí nastavené principy respektovat 
a nesmí je porušovat, ale netřeba se dívat do minulosti. Nejvyšší soud rozhodoval o trochu jiném období a přitom řekl, že je možné 
a správné se do minulosti dívat. Tím situace eskalovala 
a bylo potřeba začít jednat 
s vládou, aby tyto věci jednou provždy skončily.

Neboť šlo o dobré jméno justice?
Rozhodně. Nepochybuji o tom, že některé nároky by soudcům patřily, ale na druhé straně bylo ve hře mnohem víc, totiž důvěra společnosti v osobnosti soudců. Lidé si z toho sporu udělali zkratkovitý závěr, že soudci jsou nenažraní a pořád by něco chtěli. To si soudci uvědomují a většinově říkají: pojďme od toho, neboť principy, kvůli nimž jsme podávali žaloby, byly ochráněny verdiktem Ústavního soudu, avšak teď už nejde o principy, nýbrž o peníze. A ty, byť 
u někoho jde o sta tisíce, nejsou tak důležité jako důvěra společnosti v soudní rozhodování.

Bude to takto vnímat zhruba 90 procent soudců, jak věří ministryně Helena Válková?
Pevně v to doufám a velmi si to přeji. Justice má jedinečnou šanci společnosti ukázat, že se ve složitých situacích dokáže zformovat 
a zároveň ukáznit.

KDO JE JUDr. JOSEF BAXAPředseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa má jasnou představu o směru, jakým by se měla česká justice vydat.
• Narodil se 31. prosince 1959, vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.
• V roce 1984 se stal trestním soudcem okresního, později Krajského soudu v Plzni a na jaře 1990 se stal i jeho místopředsedou.
• V devadesátých letech minulého století se podílel na založení Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Dodnes zde přednáší trestní právo.
• V roce 1998 se stal prvním náměstkem ministra spravedlnosti a byl jím až do roku 2002 – pracoval postupně pro Otakara Motejla, Jaroslava Bureše i Pavla Rychetského. Účastnil se příprav a prosazení velké novely trestního řádu.
• V lednu 2003 jej prezident republiky Václav Havel jmenoval předsedou Nejvyššího správního soudu, jímž je dodnes. Ve svých veřejných vystoupeních se zaměřuje na kritickou analýzu fungování soudnictví a jeho možné reformy.

Autor: Kateřina Perknerová

7.3.2015 VSTUP DO DISKUSE 18
SDÍLEJ:

Klaus odsoudil vynucený odchod Forejta a jeho diskreditaci

Praha - Bývalý prezident Václav Klaus rezolutně odsoudil podle něj vynucený odchod Jindřicha Forejta z funkce šéfa protokolu Pražského hradu. Zacházení s ním ho lidsky velmi zasáhlo, uvedl v prohlášení, které redakci poskytl Petr Macinka z Institutu Václava Klause. Forejt na svou funkci rezignoval v úterý, zdůvodnil to osobními a zdravotními důvody.

Antiislamista Konvička opustil Alternativu pro ČR

Praha - Antiislamista Martin Konvička k dnešnímu datu vystoupil z politické strany Alternativa pro Českou republiku, za kterou neúspěšně kandidoval v říjnových senátních volbách na Táborsku. Na facebooku uvedl, že k projektu přestal mít důvěru. Důvodem je i to, že strana nebyla schopná odstranit nedostatky, kvůli kterým vláda v pondělí rozhodla, že navrhne soudu pozastavit její činnost.

Nejnovější kasino v Las Vegas „hlídá“ obří drak od českých sklářů

Las Vegas /FOTOGALERIE/- Čeští skláři z Kamenického Šenova se výrazně podíleli na podobě prvního kasina v čínském stylu, které vzniklo v americkém Las Vegas. Herně s desítkami stolů a stovkami automatů totiž vévodí tunový skleněný lustr ve tvaru čínského draka od tuzemské firmy Preciosa Lighting. Kasino oficiálně otevřelo své brány minulý víkend.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies