Kastrace: Mučení, nebo cesta ke svobodě?

Bylo mu šestnáct. Své oběti škrtil a znásilňoval. Čtyři měsíce stačily Spartakiádnímu vrahovi Jiřímu Strakovi na to, aby zavraždil tři ženy a životy dalších osmi obrátil naruby. Když ho v květnu 1985 policie chytila, nijak se svými činy netajil – ani jich nelitoval.

Kdyby mu bylo o dva roky více, dostal by oprátku. Místo toho vyvázl s deseti lety vězení, kde byl vykastrován, a následně strávil další dekádu v bohnické léčebně. Nyní žije už osm let na svobodě pod jiným jménem.

Něco podobného by už dnes nešlo. Od 1. dubna totiž bude platit zákon, který kastrace u lidí ve vazbě zakazuje. Stejně tak se nesmí provádět u lidí mladších než 25 let.

Téma kastrací hýbe kromě Česka i Evropou.

Například v roce 2007 postavil Francii na nohy případ, kdy po osmnácti letech propuštěný pedofil unesl a znásilnil pětiletého chlapce. O dva roky později pachatel požádal prezidenta Nicolase Sarkozyho, aby mu povolil ve Francii zakázanou kastraci. Případ vzbudil širokou diskuzi, zákrok ale zelenou nedostal.

O zavedení podobně přísných zákonů usiluje Evropský výbor pro zabránění mučení i v Česku. Už několik let proto vyzývá vládu, aby od (dobrovolných) kastrací deviantů ustoupila. Jde totiž prý o mrzačení. Kabinet Petra Nečase (ODS) návrh včera projednal – a rozhodl, že českou legislativu měnit nehodlá.

„Kastrace je alternativou celoživotní detence a spočívá na svobodném rozhodnutí. I odborníci navíc upozorňují, že se zákrok užívá jako léčebná metoda u nádorů prostaty, kde ho nikdo za nic ponižujícího nepovažuje,“ míní premiér Nečas.

Evropa dává přednost lékům

Zákonem u nás máme kastraci ošetřenou od roku 1970. Už tenkrát přitom o zákrok musel požádat sám pacient. Zákon, který platí od dubna tohoto roku, podmínky dále zpřísňuje.

„Chirurgické kastrace budou moci být provedeny jen osobám nad určitý věk poté, co spáchaly sexuálně motivovaný zločin. Navíc jsou zcela zakázány u všech lidí ve vazbě. Možnost kastrace zůstává u osob v ochranném léčení nebo v detenci a o zákroku rozhoduje komise i soud,“ vysvětluje vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková.

Podle ní je ale i nová úprava benevolentní. Pokud totiž musí být pacient v léčebně, o kastraci se zcela svobodně rozhodnout nemůže – jeho volba bude vždy ovlivněna tím, že se chce dostat na svobodu. Evropský výbor navíc tvrdí, že všichni pacienti musí mít nárok na léčbu odpovídající nejnovějším vědeckým poznatkům. A tomu podle něj kastrace rozhodně neodpovídá.

„Všude v Evropě se dává přednost jiným způsobům léčby. My považujeme za normální, když delikventa vykastrujeme a je hotovo. V tom se ale vracíme do historie: je to jako oko za oko, zub za zub. Když je delikvent na svobodě, kastraci klidně může podstoupit, ale v léčebně by to tak být nemělo,“ dodává Šimůnková, že by měly vzniknout rozsáhlé studie o účinnosti kastrace a jejích vedlejších účinků ve srovnání s hormonální léčbou.

Statistiky ovšem tvrzení, že kastrace provádíme bez rozmyslu, rozhodně nepotvrzují. Například v roce 2009 zákrok podstoupili tři lidé, u nichž selhala hormonální léčba. Ta je navíc pouze dočasným řešením. Pokud ji pacient přeruší, po čase se puzení vrací.