Krematorium se veřejnosti otevřelo už počtvrté od začátku milénia. Tentokrát měl návštěvní den podtitulek ´Pojďte se podívat, jak nám to pálí´.

Zmeškal Den otevřených pecí

„To mě hned zaujalo. Vím, že kdysi se akce prezentovala jako Den otevřených pecí. Tehdy jsem ale neměl čas, tak jsem tu až dnes,“ řekl jeden z návštěvníků Jan Sejkora. Pracovník kremace Ladislav Vláčil mu prozradil, že neformální slogany vymýšlí nejspíše ředitel.

Vláčil zvědavcům na začátek ukázal místnost, kde se nebožtíci přijímají. Těla bez duše se nesmějí hned pálit. Podle zákona žeh může začít nejdříve po 48 hodinách ode dne smrti. Důvod? „Co kdyby nebožtík obživl?“ řekl si pro sebe jeden z hostů. Zda to tak skutečně je, se už ale nezeptal.

Lidé se ale ptali, zda nemůže dojít k záměně těl. „Jen kdyby to udělal někdo záměrně,“ uvedl jiný z pracovníků krematoria. Mrtvý má totiž od příjmu až po zpopelnění a uložení do hrobu u sebe kovovou cedulku s číslem. Ta se neroztaví ani při 1050 stupních Celsia, které žár v peci dosahuje.

Do urny se vejde tělo i s rakví

„A vejde se do urny všechen popel z nebožtíka, nebo jen jeho část?“ zeptal návštevník Oldřich Štembera. Dozvěděl se, že schránka pojme celé dva kilogramy popela, které z těla a dřevěné rakve zbydou. Štemberovi spadl viditelně kámen ze srdce. „Přišel jsem sem proto, abych se rozhodl, jestli se mám nechat pochovat celý, nebo spálit. To, jestli můj popel nerozdělí do více uren, bylo poslední, co jsem nevěděl. Teď jsem rozhodnutý, že se nechám spálit. Je to hygieničtější,“ dodal.

Mezitím ale prohlídka pokračovala u chladicích boxů. Tam tělo leží minimálně zmíněné dva dny, maximálně čtyři dny. To ovšem jen ve výjimečných případech, kdyby byl rozbitý Jaroušek nebo Anička.

Aničce to pálí, stačí jí hodina

A kdože má být rozbitý? „Jaroušek nebo Anička,“ opakuje Vláčil. Má na mysli pece plzeňského krematoria. „Nesou název po prvních spálených,“ vysvětluje. Denně zvládnou 14 kremací. Spálení jednoho těla včetně rakve trvá asi 60 minut. Pak následuje zchlazení a oddělení nespálených kovových částí (především kování z rakve). Až potom se semelou kousky popela na jemný prášek.

„Docela to voní,“ prohlásila jedna z návštěvnic, která se naklonila nad čerstvě sesypanou urnu. Během 15 minut si příchozí prohlédli celý proces zpopelnění tělesné schránky. Ohřáli se u pece, která byla v běžném provozu, a skrz sklo nahlédli dovnitř. Téměř každý chtěl vidět svůj osud. „Přišla jsem se podívat, co mě čeká a jak skončili mí známí,“ uvedla Jana Praisová. Smrt a věci s ní spojené považuje za běžné společenské úkony, které není třeba tabuizovat.

Plzeňské krematorium ročně provede zhruba 3300 spalů. Pohřbů přímo do země je jen sto ročně. Jen asi čtvrtina pozůstalých si objedná obřad. Pak uloží ostatky buď do společného hrobu, hrobky, nebo kolumbária. Mnozí si berou urnu domů a mírně přibývá lidí, kteří žádají rozptyl do společného hrobu.