VYBERTE SI REGION

Malá kina vydělávají, multiplexy je nepřeválcovaly

Praha - Přes celkový pokles návštěvnosti v republice až o 20 procent, pražská artkina zaznamenala téměř stejný růst.

16.2.2012
SDÍLEJ:

Bývalé kino Flora.Foto: Deník/Dimír Šťastný

„Padesát sedm, kin tam mají padesát sedm,“ říká Otík v populárním filmu Vesničko má středisková. Jenže ten film je již čtvrt století starý a pokud jde o kina v Praze je všechno jinak.

„Ne 57, Praha měla stovku kin! Nejprve to bylo kolem osmdesáti, ale po připojení obcí jako Horní Počernice, Libuš, Kunratice a jiné to byla právě stovka kin,“ říká paní Věnceslava Dezortová, kdysi první vedoucí kina Kosmos na Novodvorské a potom léta vedoucí programu Filmového podniku hl. m. Prahy.

„Museli jsme přísně dbát, aby nasazení socialistické produkce ke kapitalistické bylo v procentech 60 : 40. Amerických filmů bylo tehdy málo a přicházely k nám dlouho po premiéře, zato se skutečně dbalo na kvalitu. Ale měli jsme tehdy výborné české filmy, například Jak utopit doktora Mráčka, Noc na Karlštejně, Tři oříšky pro Popelku a další,“ dodává paní Věnceslava.

Některé její vzpomínky vyznívají dnes poněkud úsměvně, ale s hořkým podtextem.

„Velmi horké chvíle jsme zažili například při programování v květnu a v listopadu, takzvaném Měsíci československo-sovětského přátelství, kdy se náš interní program musel červenat, protože sovětské filmy se značily červenou tužkou. Kolem 21. srpna zase nesměl být nasazený žádný americký film.

Žádný titul také nesměl připomínat něco bojového měla jsem jednou průšvih kvůli dětskému filmu Obušku, z pytle ven.“

Přes tyto a jiné potíže však nebyl problém s „plněním plánu“, a to jak ve financích, tak i v počtu návštěvníků, protože lidé tenkrát chodili do kina hodně nebyly totiž počítače ani videa a televize měla jen dva programy. „A nejdražší lístek stál tehdy 17 korun,“ dodává bývalá šéfová programu pražských kin.

Právě cena vstupného je něco, co se dá po více než dvaceti letech jen těžko srovnávat.

Úbytek návštěvníků

Dnes se v multiplexech platí 179 i více korun za lístek. Když jde do kina čtyřčlenná rodina, znamená to 600, 700 i více korun, k tomu nějaká ta cola, a v peněžence je průvan. Lze se potom divit, že návštěvnost kin loni poklesla zhruba o 20 procent?

Distributoři však vidí i jiné důvody. „Pro pokles návštěvnosti jsou zejména dva důvody: jednak měl rok 2010 asi 15procentní nárůst proti předchozímu, jednak chyběly super velké hity. V první polovině roku 2010 to byly dva filmy Avatar a Ženy v pokušení. Takové v letošním roce nebyly,“ řekl k trendu loňského roku Aleš Danielis, ředitel distribuce Bontonfilm.

I on však připouští třetí důvod: „Je to obava z rodinných rozpočtů.“ Danielis se domnívá, že návštěvnost je do určité míry ovlivněna také nárůstem pirátských kopií a kvalitních tzv. „domácích kin“.

Multiplexy přinesly začátek konce

Z bývalých kin patřících pražskému filmovému podniku zůstal žalostný zbytek. Je to jen pár kin v centru například Lucerna, Světozor nebo Atlas a pár v okrajových čtvrtích například Aero na Žižkově či Modřanské kino. Počátkem devadesátých let zanikaly v důsledku budování multiplexů a také rozmachu domácích videí desítky kin ročně.

Některá bojovala urputně. Například vinohradské Bio Illusion, umístěné v paláci pražského velkouzenáře Macešky a nesoucí zprvu jeho jméno, umíralo nadvakrát nejdříve se zánikem filmového podniku a později znovu poté, co docházelo k neúnosným ztrátám, jež vnuk pana Macešky Alois již nemohl krýt, a Praha 2 již nechtěla kino dotovat.

„Ale prostory stále slouží kultuře, majitel je pronajímá pro koncerty, příležitostná představení a podobně,“ řekla Deníku Květuše Kovářová z Odboru školství a kultury Prahy 2.

Osud Illusionu je jen jeden z mnoha. Stejně dopadla kina velká i malá v centru města i na periférii. Z Blaníku na Václavském náměstí a Sevastopolu Na Příkopě se stala divadla, stejně jako ze Svornosti v Dejvicích tam sídlí Spejbl a Hurvínek. Jedno z nejhezčích a největších kin Květen ve vinohradském Radiopaláci slouží dnes jako tělocvična pro bojová umění. Z devíti kin fungujících na Václavském náměstí a v jeho těsné blízkosti slouží dnes dvě Lucerna ve stejnojmenné pasáži a přes ulici na opačné straně Vodičkovy ulice Světozor.

Zanikly skutečné klenoty

Člověku přijde nejvíc líto takových skvostů, jako byla kina Flora a Ořechovka. Na Floře se již před lety usídlila Všeobecná zdravotní pojišťovna: nad hledištěm nechala udělat skleněný strop a prostor přeměnila na zákaznickou halu.

Ořechovka postavená ve dvacátých letech minulého století stejně jako stejnojmenná vilová čtvrť chátrala dlouho již před listopadem 1989. Potom ještě nějakou dobu vzdorovala jako samostatné kino, ale její dny se zdály být sečteny.

Našel se však investor, který ji chtěl rekonstruovat a vrátit bývalý lesk. „Tentokrát jsou proti místní lidé, prý je provoz kina rušil a nic takového už tam nechtějí,“ říká Lubor Procházka, šéf nahrávacího studia Ořechovka, jež v kině dnes sídlí. Podle něj jde nyní o souboj družstva nájemníků, respektive vlastníků, a investora, ale je to také otázka zjištění skutečného vlastníka nemovitosti. Spor se táhne již řadu měsíců a jeho vyústění je v nedohlednu.

Přežily a prosperují

Navzdory všeobecným tendencím zaznamenala loni nárůst návštěvnosti kina Aero, Světozor a Oko. Počet platících diváků jim vzrostl o plných 18 procent proti roku 2010. „Propracovaná dramaturgie, nabídka filmů i alternativních projektů, technologické inovace a neopakovatelná atmosféra kinosálů a zázemí, to je asi ten recept na úspěch,“ říká Ivo Andrle, koordinátor dramaturgie tří kin.

„V roce 2011, kdy celková čísla návštěvnosti českých kin, tvořená z více než 80 procent multiplexy, výrazně padala, se více než jindy ukazuje, že jednosálová kina mohou počítat s loajálnějším publikem, které není tolik zvědavé na velké hity, ale oceňuje pestrost programu, kvalitní dramaturgický předvýběr a lidskou atmosféru v tradičních kinech,“ dodává Andrle.

Podobně jsou na tom i jiná „artová kina“ například MAT, Evald nebo Ponrepo. Stavějí na velké loajalitě diváků a na „komunitní“ práci s místním publikem. A také na rozumné cenové politice.

A co k dnešní situaci pražských kin říká pamětnice paní Dezortová: „Dnes tvoří program převážně americké filmy a chodí k nám i děsné škváry. Lístky jsou drahé, kina zaplavená popcorny, a co je nejhorší, jak nestihnete film v prvním měsíci po premiéře, tak už nemáte šanci. Tenkrát jsme mívali jen jednu kopii, u trháků výjimečně dvě, a filmy obíhaly po kinech celý rok. Co je však úžasné, to je technické vybavení kin a pohodlná sedadla.“

Nejzajímavější nej pražských kin

Největším kinem byla Alfa v dnešní Stýblově pasáži na Václavském náměstí. Byla také prvním kinem u nás s formátem 70 mm. Uzavřena byla už někdy v devadesátých letech a znovuotevření se zřejmě nedočká. Nejmenším bylo kino Na Zámečnici v Košířích. Plátno mělo rozměry dnešní velké plazmové obrazovky a sál pojal asi 60 diváků.

Nejstarším fungujícím stálým kinem je Lucerna, která v roce 2009 oslavila 100 let svého trvání. Nejnovějším pražským kinem je multiplex Palace Cinemas v obchodním centru Letňany.

Sedm tipů aneb kam vyrazit, když ne do multiplexu

Kulturní redaktor Ondřej Leinert nemá rád v kinech zápach praženého popcornu, a proto doporučuje:

Bio Oko

Ze zastrčeného letenského kina do pozice nepsaného kamenného krále pražských cinefilů: Oko od doby, co se o něho starají lidé kolem produkčního Davida Beránka, má šmrnc. Zdejší dramaturgie umně propojuje aktuální evropské i americké filmové hity s klasikou a alternativní produkcí. Výjimkou nejsou projekce pro seniory (a všechny další, kdo mají dopoledne čas) za 60 korun, osvětové večery o propojení počítačových her s filmy či premiéry studentských snímků. Uvnitř panuje absolutně svobodné prostředí, takže není problém vyrazit do kinosálu s drinkem a psem a usadit se do lehátka nebo trabanta v provedení cabrio. A v přilehlém baru to žije dlouho do noci.
Kino Aero

Také zde není o nápaditou dramaturgii nouze v současnosti například kino hostí Festival otrlého diváka. V programu biografu nechybí ani koncerty. Místní specialitou jsou večery Aero naslepo. Jednoduše vyrazíte do kina nechat se překvapit. Když se vám projekce líbí, zaplatíte podle svého uvážení, když ne a film jste už viděli, provozovatelé vám zaplatí pivo. Žižkovské Aero ale doplácí na horší dostupnost a menší komfort. Plátno tady ze zadních řad působí oproti současným kinosálům poněkud spartánsky a místo v křesle sedíte spíše v židli. Ale ani úplné retro nemusí být občas na škodu.
Bio Ponrepo

S někdejším průkopníkem kinematografie u nás Viktorem Ponrepem (jehož osudy ztvárnil ve filmu Jiřího Menzela Báječní muži s klikou Rudolf Hrušínský) toto kino nemá společného víc než jméno. Přesto jde ale o docela jiný sál než všechny ostatní v Praze. Jádro programu zde netvoří současné filmy, ale snímky z Národního filmového archivu. Abyste na ně mohli vyrazit, musíte napoprvé (není-li to právě možné jinak) zaplatit roční členský příspěvek 150 korun. Pak už vás ale projekce stojí jen „tři pětky“ a pásma, například aktuální spřízněných novovlnných filmařů narozených ve znamení Vodnáře, Miloše Formana a Francoise Truffauta, pro pamětníky i ty, co si rádi rozšiřují obzory, rozhodně stojí za to.
Kino Světozor

Ideální prostředí pro cinefila-samotáře. V sousedním obchodě Terryho ponožky si může prohlédnout aktuální filmovou literaturu a merchandising, u baru si pročíst recenze, a pak vyrazit na projekci. Oproti Oku působí Světozor intimněji, naopak se může pochlubit dvěma sály, tedy větší nabídkou. Přímo v centru, u metra a tramvají, takže ideální místo pro konání menších filmových festivalů. Doporučuji nenechat si ujít místní dokumentární filmové pondělky. Mimochodem, Světozor je první pražské kino, ve kterém se mi stalo, že na řadovou, nikoli premiérovou, projekci evropského filmu (šlo o výtečný norský thriller Lovci hlav americký remake už je v jednání) půl hodiny před začátkem pokladní řekla: „Moc ráda bych vás tam dostala, ale máme vyprodáno.“
Kino Lucerna

Rozlehlý sál plný renesance a art nouveau, kde vám ale klidně promítnou i nejnovější 3D film (aktuálně třeba Scorseseho Huga a velký objev nominovaného na jedenáct Oscarů), rozhodně stojí za to navštívit. Nejstarší fungující kino v Praze má ve Vodičkově ulici těžkou konkurenci v podobě Světozoru, který, pravda, nabízí nápaditější dramaturgii. Lucerna pohříchu promítá prakticky to samé co multiplexy. S jedním si ale můžete být jistí: popcorn vám tady ani u filmového popcornu nikdo chroupat nebude. Vstupné je levnější než v multikině (120 korun) a kupodivu tady využijete i Opencard (20procentní sleva).
Kino Atlas

Zřejmě nejkomfortnější z „artových“ kin v Praze. V uvozovkách proto, že ačkoli je Atlas takto vnímán, dramaturgie tady zase tak originální není a v Německu nebo Francii by šlo o typické mainstreamové, byť kamenné kino. Co do hravosti programu Oko nebo Aero strčí současný Atlas do kapsy. Zatímco obě zmíněná kina ale na první pohled nabídnou strohý funkcionalismus, Atlas sídlí v budově realizované ve stylu emocionálního funkcionalismu. Prostory jsou umělecky vyzdobené tak, aby na první pohled vzbuzovaly libé pocity, a foyer kina prošel v roce 2009 proměnou interiéru inspirovanou filmy Španěla Pedro Almodóvara. Pokud máte v rodině „zlatou mládež“ a myslíte si, že ji nemůžete vzít nikam jinam, než do multiplexu, zkuste to v Atlasu. Mimochodem, v těchto dnech tady nabízejí i něco, co nikde jinde v Praze nemají: Severský filmový klub.
Komorní kino Evald

Nenápadné kino uprostřed Národní třídy zakládali v roce 1997 lidé z Cinemartu, produkční společnosti, která koprodukovala některé z lepších tuzemských mainstreamových filmů: Kolja, Samotáři či Sluneční stát. A přesně takové jsou i filmy v Evaldu. Jde o výběr ze současné nabídky multiplexů pro ty, co multiplexy neradi plus občas nějaký ověřený kus z archivu. I „nemultiplexového“ diváka při první návštěvě překvapí intimita kina. Sál působí jako větší obývák a i relativně starší zvukový systém Dolby Stereo SR ho zaplaví tak, že atmosféru nasajete velmi rychle. Mínusem může být, že Evald přece jen co do dramaturgie až příliš moc sází na jistotu. Je ještě konzervativnější než Atlas. A opozdilci pozor: Promítá se tady bez reklam.

Autor: Jan Horák

16.2.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies