VYBERTE SI REGION

Monika Pajerová: Už léta se snažím být indián

Praha - Monika McDonagh-Pajerová v sobě nezapře, že byla v listopadu 1989 výraznou tváří studentské revoluce. Může si stokrát předsevzít, že se bude věnovat už jen dětem a svému irskému manželovi, aby mohli víc jezdit do Irska za dědečkem a babičkou, ale pak se něco stane a ona zase stojí v první linii.

17.7.2010 25
SDÍLEJ:

Monika MacDonagh-PajerováFoto: DENÍK/Vít Šimánek

Bývá to prý tak jednou za rok: loni, za českého předsednictví Evropské unii, se angažovala pro řešení konfliktu v Gaze, letos proti obsazení postu ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Jiřím Pernesem. V tom druhém měla její iniciativa úspěch: Pernes neustál své někdejší úlitby totalitnímu režimu a tak v těchto dnech vybírá rada ústavu ředitele znovu.

Proč jste se obávala, že po nástupu Jiřího Pernese na místo Pavla Žáčka v čele Ústavu pro studium totalitních režimů skončí materiály tajné bezpečnosti v trezoru?
Z životopisu pana Pernese vyplývá, že je to člověk lehce manipulovatelný. Vždycky, když je s něčím konfrontovaný, tak to uzná, ale zbagatelizuje, že to vlastně není důležité. Před volbami to vypadalo, že vládnout bude ČSSD a ta se nikdy netajila tím, že archivy považuje za nebezpečné. Za bývalého ředitele Žáčka se archivy zpřístupnily každému, kdo o to má zájem a takhle vyšly najevo ty kontroverzní případy, Milan Kundera nebo Joska Skalník, ale nikdy nebyly vyvráceny. A já sama se pamatuju, že se o Joskovi Skalníkovi v OF v podstatě vědělo, že je to člověk, před kterým se nemá mluvit, ale vůbec jsem netušila, že těch několik dní, kdy Václav Havel byl někde schovaný a my jsme měli heslo do Polské 20, tak že to byl ateliér Josky Skalníka.

To jsem opravdu nevěděla a kdybych to byla věděla, tak bych byla nahlas volala, že se zbláznili, protože o tom člověku se to prostě vědělo. Jako se to vědělo o dalších. Prostě byli lidi, které nějakým způsobem zlomili, kamarádi to o nich věděli , takže se před nimi nic neříkalo, protože jsme je nechtěli přivést do maléru a sebe přivést do maléru. Tam je prostě varovný příklad toho Slovenska. Ján Langoš, který si dal jako životní úkol zřídit Ústav paměti národa, tak se mu to po letech povedlo, Pavel Žáček tam u něj pracoval a náš ústav je hodně inspirovaný slovenským příkladem. Pak měl Langoš ty dvě tři podezřelé dopravní nehody, přičemž při té poslední zahynul a přátelé ze Slovenska už tehdy říkali, že je to hodně divné. A taky už tehdy mi říkali, ať si dáme pozor na ten náš ústav. Na Slovensku pak Slotova národní strana prosadila do vedení tamního Ústavu paměti národa svého člověka, který se stejnou argumentací, že ta instituce musí být vědecká, badatelská, jen pro odborníky, ho přeměnil na jakousi badatelnu v jakési jiné instituci. Což znamená, že slovenská veřejnost se k těm dokumentům už nedostane.

Ale nestačilo už těch dvacet let? Zajímá to ještě někoho?
Myslím, že každá společnost má právo na svou minulost. U nás, v politice i v byznysu, je stát často řízen řadou lidí, kteří jen přehodili kabáty, přizpůsobili se a jediné, co je možná jakž takž drží v lajně je, že vědí, že mají nějakou minulost, a že v případě, kdyby překročili hranice, a hnali se někam, kam nepatří, jako to udělal pan Pernes, tak že prostě o nich existují doklady. Doufám, že veřejnost bude sledovat nové výběrové řízení a dohlédne na to, aby do čela ÚSTR přišel konečně slušný, poctivý člověk, který naváže důstojně na práci Jána Langoše, Václava Bendy a Pavla Žáčka.

Co jste se mezitím o své minulosti dozvěděla vy?
Přiznám se, že jsem do těch svých svazků šla poprvé loni v létě. A nešla jsem tam dřív zřejmě proto, že jsem to prostě nechtěla vědět. Nechtěla jsem vědět, kdo na fakultě dostával 45 korun za občerstvení s Monikou Pajerovou v kavárně Slávia a pak mazal na Bartolomějskou si to nechat proplatit. Na nás donášeli naši nejbližší přátelé z domu. V podstatě jsem se loni v létě tak trochu nervově zhroutila z toho, co jsem tam našla.

Považujete materiály komunistické tajné bezpečnosti za spolehlivé zdroje?
Neříkám, že spolehlivé je všechno, ale jsou tam věci, které by si absolutně nevymysleli. A musím bohužel říct, že při čtení se mi leccos vybavilo.

A váš závěr z toho všeho?
Závěr byl, zaplať pánbůh, že tohle existuje! Že se někdo jednou podívá na to, jak pronásledovali například mého čtyřiadvacetiletého tatínka, jehož jediným proviněním bylo, že byl fotograf, poslouchal rock a měl dlouhé vlasy. Deptali ho strašným způsobem. Rozhodli se rozpracovat ho tak, aby se z něj stal alkoholik, což se jim částečně v jednu chvíli i povedlo. Nebo mojí maminku, která studovala psychologii, starala se o dvě děti a měla toho nad hlavu, ohodnotili jako osobu, která by se dala zlomit. Pracovali na ní, až z toho měla těžké neurózy.

Tyhle souvislosti z toho vyplynuly?
Najednou se mi vybavily situace, kdy sousedi na nás pořád volali policii, pořád si na něco stěžovali, psali si, kdo k nám chodí na návštěvu. Jaké desky si táta pouští, jaké knížky máma nosí v kabelce. A skutečně se tajné bezpečnosti podařilo to manželství rozvrátit. Jediné, co se celá ta léta u nás řešilo, bylo, jestli se má emigrovat nebo ne. Většina kamarádů našim odešla. Každý den přišli s tím, že zase někdo jede. Takže my jsme se sestrou pořád nevěděly, jestli taky máme chtít, abychom jely, nebo co vlastně.

Ztrácely jste kamarády?
Spoustu. Pamatuju si poslední večer, když jeli Karáskovi, tak se přišli rozloučit a já jsem našla v koupelně svojí o pět let mladší sestru Káťu s jejich Adélkou, Kátinou nejlepší kamarádkou, sedět ve vaně v úplně ledové vodě. Brečely, protože myslely, že už se nikdy neuvidí a nevšimly si, že jim mezitím ta voda úplně vystydla. Až při čtení těch svazků jsem pochopila, že kolem nás byla celá taková nechutná síť, která se stahovala, někdy víc a někdy míň. A jsem opravdu ráda, že o tom existují doklady, i když vím, že už se s tím nedá nic dělat.

To jste za nikým, kdo na vás donášel, ani nešla?
Ne. Já jsem se nevypravila do toho Havlíčkova Brodu, za bratrancem, který tam tátu udával, abych mu řekla, proboha, co vám ten Ota udělal? Proč jste k nám teda jezdili? Ani jsem nekonfrontovala nikoho z lidí na fakultě, kteří na mně donášeli. Ale jsem ráda, že to vím.

Kdy poprvé vyslýchali přímo vás?
K prvnímu výslechu, což je taky v těch svazcích, mně odvezli v šestnácti rovnou ze třídy na gymnáziu. Přišli a řekli, že s nima musím do Bartolomějské. Ale jelikož jsem měla velmi statečnou zástupkyni ředitele, mimochodem komunistku, což je taky dobře vědět, že se nedá paušalizovat, tak prostě tahle soudružka Martínková řekla, že nemůže nezletilou Pajerovou pustit samotnou. Jela se mnou, celá nešťastná, protože jsem byla její oblíbená studentka, a seděla tam asi 6 hodin na chodbě, než mně pustili.

Co od vás chtěli?
Začali nenápadně přes rockové kapely, které fotografoval můj táta a jeho bratr Alan, ptali se například na Vláďu Mišíka, Michala Prokopa, jestli hrajou, kde hrajou, kdo na ně chodí, pak se ptali na Plastiky, a jak jezdíme na chalupu, jak jsou tam ty letní festivaly, ale pak už se to začalo zužovat, až jsem pochopila, že jim jde o ty jazykové kurzy, které pořádáme.

Co prosím?
Totiž to jediné nadání, které mám, je na jazyky. To mám po babičce. Už tenkrát jsem mluvila plyně anglicky, německy, rusky, dost dobře francouzsky a protože spousta lidí se chystala na výjezd v rámci brutální akce asanace, která měla za cíl donutit je k vystěhování, tak jsme zorganizovali síť kursů s pěti, šesti lidmi, a ty jsem učila anglicky. Měla jsem tam třeba Sváťu Karáska a jeho ženu Stáňu, nebo Danu Němcovou, i svoji maminku jsem proháněla, aby se to taky naučila, když pořád nevíme, jestli třeba nepojedeme. Strašně se mi líbilo v těch patnácti, šestnácti, být paní učitelka.

A tohle je zajímalo?
V těch svazcích bylo, jak je to překvapilo, že ti lidi uvažovali takhle prakticky a učili se jazyky, aby alespoň něco uměli, kdyby je odtud nakonec opravdu surově vykopli.

Jak je možné, že jste se přesto v roce 1984 dostala na filosofickou fakultu?
Protože jsem měla dobré známky, ale hlavně tam byli lidi, kteří mě tam chtěli dostat a pak mně tam další léta udrželi. Miroslav Jindra, Radek Nenadál, nebo Martin Hilský, těch nebýt, těchhle mých profesorů, tak jsem prostě letěla nebo bych se tam vůbec nedostala. Ale oni tam pár takovýhle lidí drželi, například Vlastu Ježka, Janu Hybáškovou, Honzu Duse, kde mohli, tak tam někoho natáhli. Samozřejmě jsme museli být hrozně dobří, jinak by si to neobhájili. Jestli o nás museli někam psát nějaké raporty, to nevím.

To nebylo ve svazcích?
Ne, naštěstí ne, to by mně bylo zabilo, protože těmhle lidem jsem strašně důvěřovala a vždycky, když jsem pak byla na výslechu, tak oni si mně pak zavolali a říkali, Moničko, buďte rozumná, vždyť oni vás z tý fakulty vyhoděj, budete dělat někde zahradnici, my se tady tak snažíme a vy to kazíte. To je pravda, že to byli jediní lidi, kteří mně vždycky dojali k slzám, ale pak jsem se zase oklepala.

Jaká atmosféra byla tenkrát na fakultě?
Tam jsem zjistila, že nejsem sama. Založili jsme tam časopis, nejdřív v podobě nástěnky, pak jsme se seznámili s kamarádama z jiných fakult, kde taky vycházely časopisy. To bylo jako zjevení. Igor Chaun, Andrea Sedláčková, Honza Hřebejk, bylo úžasný se s nima potkat. Na medicíně vycházelo „Emko“, strašně odvážné, jako první uveřejnili rozhovor s Václavem Havlem. Pak jsme založili Studentské tiskové informační středisko, kde se pravidelně scházeli šéfredaktoři. A z téhle struktury se pak zčásti rekrutovaly studentské stávkové výbory.

V roce 90 jste odešla do Paříže, pak do Strassburku do Rady Evropy. Měla jste našlápnuto na diplomatickou kariéru, ale po deseti letech jste to všechno opustila. Proč, nebyl to job snů?
Ano, z diplomacie se neodchází a z Rady Evropy už vůbec ne. Když jsem řekla, že se vrátím, tak si mysleli, že jsem buď zešílela, nebo že musím mít nějaký velmi romantický důvod. Ale bohužel ta diplomacie je v dnešním světě informací trošku přežitek. Nikdo už nečeká na nějakou depeši z Paříže, že půjde tři dni. Možná, že opravdu ten nápad EU, dát diplomatické služby dohromady, čímž samozřejmě spousta národních diplomatů přijde o práci, je ta jediná možnost.

To je dobré, když říkáte zrovna vy, že je třeba dát se dohromady, ale sama jste tady založila stranu Cesta změny, a krátce poté, v roce 2002, zrovna tak neúspěšnou stranu Naděje. Proč jste nebyli schopni tenkrát spolupracovat?
Lépe řečeno, proč jsme všichni tenkrát nevstoupili rovnou do Unie Svobody, která byla programově téměř totožná. Ano, ta zkušenost byla naprosto zásadní. Tehdy jsem se domnívala, že stačí posadit kolem stolu deset dobrých lidí, jako jsme to dělali ve studentském hnutí nebo v Chartě, kde si každý vezme něco na starost, a budeme to dělat. Úplně jsem zapomněla, že za to tenkrát nehrozila žádná odměna, funkce ani peníze. A najednou jsem byla v prostředí, kde když Cesta změny měla podle preferencí 12 procent, tak lidi kolem toho stolu úplně zešíleli, zaregistrovali si logo strany na sebe a už se viděli jako poslanci nebo ministři.

Takže jste šli od toho?
Nechtěli jsme se s nimi o tu značku tahat. Jan Hartl nám kdysi řekl, že my všichni chceme být náčelníci a nikdo nechceme být indiáni. Takže já se od té doby snažím být indián a všechny funkce i kandidatury odmítám. A už pět let je skvělé, že můžu říkat, že je to kvůli Tomíčkovi. Což je dost pravda, protože je mi jasné, že když jsem měla ve čtyřiceti Tomíčka, tak už žádné další dítě mít nebudu. Emičce je 22 a můžu být ráda, že je mám a sakra už bych se jim taky mohla věnovat, když jsem předtím pořád pracovala. Ovšem další důvod je opravdu ten, že už si dávám pozor. Ale zároveň cítím výčitky, takže se pořád o něco snažím, abych ty výčitky neměla.

Autor: Ludmila Rakušanová

17.7.2010 VSTUP DO DISKUSE 25
SDÍLEJ:
AKTUALIZOVÁNO

Ve věku 69 let zemřel kytarista Radim Hladík

Praha -Ve věku 69 let zemřel dnes ráno kytarista Radim Hladík, který mimo jiné stál u zrodu legendární kapely Blue Effect, sdělil to současný zpěvák kapely Honza Křížek. Hladík podlehl následkům fibrózy plic, se kterou bojoval několik let. Sedmdesátiny by oslavil 13. prosince.

Záchranáři našli části těl obětí havárie indonéského letadla

Jakarta - Indonéští záchranáři dnes našli části těl v moři v oblasti, kde v sobotu havarovalo policejní letadlo se 13 osobami na palubě. Oznámil to na tiskové konferenci šéf Indonéské pátrací a záchranné agentury (BASARNAS) s tím, že ostatky pravděpodobných obětí byly nalezeny v místě, kde už vesničané dříve vylovili sedadlo z letadla a vak obsahující mobilní telefon a policejní doklady.

AKTUALIZOVÁNO

Koukalová ovládla stíhačku! Zazářili i Krčmář s Puskarčíkovou

Östersund /FOTOGALERIE/ - Biatlonistka Gabriela Koukalová vyhrála stíhací závod Světového poháru v Östersundu. Do vedení se dostala už po úvodní střelbě a do cíle dojela o osm sekund před Němkou Laurou Dahlmeierovou. Eva Puskarčíková skončila osmá, což je její nejlepší individuální výsledek v SP, Lucie Charvátová byla dvanáctá a Veronika Vítková osmnáctá. V mužské stíhačce se Michal Krčmář posunul proti sprintu o 31 míst a dojel sedmý.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies