VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dramatický útěk z NDR: Poslední kapka? Syn nedostal léky

Praha /ROZHOVOR/ – Na 150 někdejších uprchlíků z východního Německa si tento týden připomnělo na německém velvyslanectví v Praze 25. výročí šťastného konce dramatického útěku za svobodou. Byla mezi nimi i Marion Mahlkeová, která však onu legendární půlvětu tehdejšího německého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, jejíž konec zanikl po slově „vycestování" 
v nepopsatelném jásotu pětitisícového davu uprchlíků na zahradě Lobkovického paláce, sledovala spolu s manželem ve svém bytě na východní straně německo-německé hranice 
v západoněmecké televizi. 
A jak říká, oba měli jasno: „Když neodjedeme teď hned, tak už nikdy!"

1.10.2014 4
SDÍLEJ:

Němci, kteří v roce 1989 uprchli z NDR přes Prahu, se zdraví s bývalým ministrem Genscherem na německé ambasádě v Praze.Foto: Deník/Martin Divíšek

To jste se namístě sbalili a vyrazili?
Ano, ještě tu noc, ve čtyři ráno. Našemu synovi byly tenkrát dva roky.

Poté, co v létě 1989 otevřela maďarská vláda uprchlíkům 
z východního Německa hranice 
s Rakouskem a ve Varšavě se do vlády dostali disidenti, bylo tehdejší Československo už poslední zemí, kam východní Němci směli bez výjezdní doložky. Jak to vypadalo na hranicích?
Cestou jsme v rádiu slyšeli, že hned jak v Praze nastoupili první východoněmečtí uprchlíci do vlaku, začalo se velvyslanectví v Lobkovickém paláci znova zaplňovat. Sto, pět set, tisíc nových uprchlíků. 
A můj muž pořád jen opakoval, že si musíme pospíšit.

Přes který přechod jste jeli?
Přes Cínovec, kde už čekala na odbavení dlouhá kolona aut, ze kterých lidi museli všechno vyndávat, vypakovávat a pohraničníci se v tom probírali a všechno důkladně prohlíželi.

Měli jste strach?
Samozřejmě. Našemu synovi jsme říkali, že kdyby se ho vojáci na hranicích ptali, kam jedeme, tam musí říkat, že strejdovi Pavlovi na svatbu. To byl můj český kolega ze studií, měla jsem jeho adresu. Takže když na nás přišla řada, trvali jsme na tom, že nejedeme ani na návštěvu, ani na dovolenou, ale na svatbu. Nakonec nás promávli.

A jak to vypadalo v Praze?
Těsně před naším příjezdem se česká policie, která hlídkovala do té doby před německým velvyslanectvím, stáhla, takže nás nikdo nezastavil. Mohli jsme dojít až před bránu, ale tam vpouštěli dovnitř už jenom ženy a děti. Můj muž musel zůstat venku.

A vy jste to akceptovali?
Ano, můj muž mi říkal, ať jdu, že to nebude problém. Ale samozřejmě jsem měla strach, že se mu něco venku stane. Spolu s ostatními ženami jsme tam žily tři dny v obavách, že je tam sebere východoněmecká tajná policie, že je odvedou 
a zavřou. Nemohli jsme chodit ven, protože bychom se už nedostali zpátky.

To jste tři dny nevěděla, co je 
s vaším mužem?
Přesně tak. Nakonec nám ale řekli, že máme jít ven, najít své manžely, což jsme udělaly, a pak nás všechny odvezli na nádraží.

Kolik vás v té druhé vlně bylo?
Myslím, že ještě víc než v té první. Když jsme na velvyslanectví přišli, tak už bylo všechno plné. Lidi stáli namačkaní v průjezdu, leželi na schodech, určitě nás tam bylo tak šest sedm tisíc.

Co jste nechali za sebou v NDR? Jak se vám tam vedlo?
Byli jsme na tom materiálně vlastně dobře. Manžel je zubař a naši příbuzní říkali, že jsme se asi museli zbláznit. Ale už jsme nemohli vydržet to věčné šikanování, tu manipulaci, kdy člověku pořád někdo říká, co má dělat, a předepisuje mu, jak se má chovat. Že má vstoupit do komunistické strany, že musí chodit na schůze. Že nemůže jít normálně nakoupit, protože na všechno se stojí fronty, takže kupujete zboží, které zrovna je, s tím, že si to pak s někým vyměníte. A všude kolem byly lži. V novinách, kam se člověk podíval, všude se lhalo. Takže člověk říkal něco jiného doma a něco jiného musel říkat ve škole a v práci. Bylo to totální rozdvojení osobnosti. Už jsme toho měli prostě dost.

Takže jste neměli žádný konkrétní důvod?
Vlastně ano. Náš syn byl často nemocný, měl bronchitidu a doktor na klinice nám otevřeně řekl, že potřebuje ty 
a ty léky, ale že si je musíme obstarat sami, protože nejsou. 
A že to bude pro nás nejspíš problém, když nemáme žádné příbuzné na Západě. To byla poslední kapka.

Nebyli jste zklamaní, když jste se dostali ven? Nepředstavovali jste si to jinak?
Ne, měli jsme štěstí, že jsme žili poblíž německo-německé hranice, takže jsme chytali západoněmeckou televizi 
a dovedli jsme si představit, co nás čeká. Samozřejmě není všechno zlato, co se třpytí, člověk se musí víc ohánět 
a být samostatný. Ale bylo nám jasné, že když člověk může rozhodovat sám o sobě a když se snaží, tak se neztratí.

Vrátili jste se po znovusjednocení Německa domů? Nebo kde jste skončili?
To je až komické, protože jsme skončili zase na někdejší hranici, jenže ze západní strany. Bydlíme deset kilometrů od obce, kde se můj muž narodil.

Jak ta hranice vypadá dneska?
Už není poznat, že tam někdy byla. A kdyby tam nebylo muzeum, kde je kus zdi a ostnatého drátu ze zátarasů, tak už po ní není ani památky.

A co hranice v hlavách, v myslích lidí?
My osobně jsme nic takového nepociťovali, ale chápu, že to pro řadu lidí muselo být těžké. Naše děti to ale už nezažily a moc jim toho neřeknou ani ve škole. Asi bude muset vyrůst ještě jedna generace.

Autor: Ludmila Rakušanová

1.10.2014 VSTUP DO DISKUSE 4
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Dětská skupina. Ilustrační foto.
14

Dvouleté děti nejsou do školek zralé. Potřebují individuální péči

Konvoj vozidel armády USA na dálnici D5 nedaleko Plzně.
AKTUALIZOVÁNO
10 32

Vojenský konvoj dnes opustí ČR. Před kasárnymi zasahovala policie

AUTOMIX.CZ

Zapomenuté české automobilky: Wikov nabízel luxus, zaujal i první "kapkou"

Tatru a Škodu zná v naší zemi každý. Jsou tu ale i další, méně známé automobilky, mezi které spadá například Wikov. Strojírenský podnik původně vyrábějící zemědělské stroje vdechnul život vozům, kterým se dnes přezdívá „československý Rolls-Royce".

Ministryně Valachová: Škola musí zveřejnit přijatého žáka s nejhorším výsledkem

Střední školy budou muset v rámci jednotných přijímacích zkoušek anonymně zveřejnit skóre přijatého žáka s nejhoršími výsledky testů. V pořadu Partie televize Prima to dnes řekla ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD). Podle ní to bude ukazatel kvality dané školy pro rodiče a zájemce o studium. Jednotné přijímací zkoušky se letos plošně konají poprvé, a to na maturitní obory středních škol.

Kvůli EET nemají kamberští prodejnu potravin

Závažný problém řeší aktuálně již měsíc obec Kamberk. Obyvatelé této vsi nemají, kde v obci nakoupit základní potraviny. Provozovatelka krámku na konci února skončila. Nechtěla kupovat drahou pokladnu pro EET.

Zvoník Ladislav Leksa: Změna času je proti přírodě

/ROZHOVOR/ V noci na neděli se mění čas ze zimního na letní. Kdo by si myslel, že všechny kostelní hodiny potřebují při změně času ručně seřídit, ten by se mýlil. Hodiny v klášterním kostele sv. Josefa v Obořišti má na starosti místní řemeslník a také zvoník Ladislav Leksa. Už zhruba sedm let na nich přesný čas řídí družice.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies