VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dramatický útěk z NDR: Poslední kapka? Syn nedostal léky

Praha /ROZHOVOR/ – Na 150 někdejších uprchlíků z východního Německa si tento týden připomnělo na německém velvyslanectví v Praze 25. výročí šťastného konce dramatického útěku za svobodou. Byla mezi nimi i Marion Mahlkeová, která však onu legendární půlvětu tehdejšího německého ministra zahraničí Hanse-Dietricha Genschera, jejíž konec zanikl po slově „vycestování" 
v nepopsatelném jásotu pětitisícového davu uprchlíků na zahradě Lobkovického paláce, sledovala spolu s manželem ve svém bytě na východní straně německo-německé hranice 
v západoněmecké televizi. 
A jak říká, oba měli jasno: „Když neodjedeme teď hned, tak už nikdy!"

1.10.2014 4
SDÍLEJ:

Němci, kteří v roce 1989 uprchli z NDR přes Prahu, se zdraví s bývalým ministrem Genscherem na německé ambasádě v Praze.Foto: Deník/Martin Divíšek

To jste se namístě sbalili a vyrazili?
Ano, ještě tu noc, ve čtyři ráno. Našemu synovi byly tenkrát dva roky.

Poté, co v létě 1989 otevřela maďarská vláda uprchlíkům 
z východního Německa hranice 
s Rakouskem a ve Varšavě se do vlády dostali disidenti, bylo tehdejší Československo už poslední zemí, kam východní Němci směli bez výjezdní doložky. Jak to vypadalo na hranicích?
Cestou jsme v rádiu slyšeli, že hned jak v Praze nastoupili první východoněmečtí uprchlíci do vlaku, začalo se velvyslanectví v Lobkovickém paláci znova zaplňovat. Sto, pět set, tisíc nových uprchlíků. 
A můj muž pořád jen opakoval, že si musíme pospíšit.

Přes který přechod jste jeli?
Přes Cínovec, kde už čekala na odbavení dlouhá kolona aut, ze kterých lidi museli všechno vyndávat, vypakovávat a pohraničníci se v tom probírali a všechno důkladně prohlíželi.

Měli jste strach?
Samozřejmě. Našemu synovi jsme říkali, že kdyby se ho vojáci na hranicích ptali, kam jedeme, tam musí říkat, že strejdovi Pavlovi na svatbu. To byl můj český kolega ze studií, měla jsem jeho adresu. Takže když na nás přišla řada, trvali jsme na tom, že nejedeme ani na návštěvu, ani na dovolenou, ale na svatbu. Nakonec nás promávli.

A jak to vypadalo v Praze?
Těsně před naším příjezdem se česká policie, která hlídkovala do té doby před německým velvyslanectvím, stáhla, takže nás nikdo nezastavil. Mohli jsme dojít až před bránu, ale tam vpouštěli dovnitř už jenom ženy a děti. Můj muž musel zůstat venku.

A vy jste to akceptovali?
Ano, můj muž mi říkal, ať jdu, že to nebude problém. Ale samozřejmě jsem měla strach, že se mu něco venku stane. Spolu s ostatními ženami jsme tam žily tři dny v obavách, že je tam sebere východoněmecká tajná policie, že je odvedou 
a zavřou. Nemohli jsme chodit ven, protože bychom se už nedostali zpátky.

To jste tři dny nevěděla, co je 
s vaším mužem?
Přesně tak. Nakonec nám ale řekli, že máme jít ven, najít své manžely, což jsme udělaly, a pak nás všechny odvezli na nádraží.

Kolik vás v té druhé vlně bylo?
Myslím, že ještě víc než v té první. Když jsme na velvyslanectví přišli, tak už bylo všechno plné. Lidi stáli namačkaní v průjezdu, leželi na schodech, určitě nás tam bylo tak šest sedm tisíc.

Co jste nechali za sebou v NDR? Jak se vám tam vedlo?
Byli jsme na tom materiálně vlastně dobře. Manžel je zubař a naši příbuzní říkali, že jsme se asi museli zbláznit. Ale už jsme nemohli vydržet to věčné šikanování, tu manipulaci, kdy člověku pořád někdo říká, co má dělat, a předepisuje mu, jak se má chovat. Že má vstoupit do komunistické strany, že musí chodit na schůze. Že nemůže jít normálně nakoupit, protože na všechno se stojí fronty, takže kupujete zboží, které zrovna je, s tím, že si to pak s někým vyměníte. A všude kolem byly lži. V novinách, kam se člověk podíval, všude se lhalo. Takže člověk říkal něco jiného doma a něco jiného musel říkat ve škole a v práci. Bylo to totální rozdvojení osobnosti. Už jsme toho měli prostě dost.

Takže jste neměli žádný konkrétní důvod?
Vlastně ano. Náš syn byl často nemocný, měl bronchitidu a doktor na klinice nám otevřeně řekl, že potřebuje ty 
a ty léky, ale že si je musíme obstarat sami, protože nejsou. 
A že to bude pro nás nejspíš problém, když nemáme žádné příbuzné na Západě. To byla poslední kapka.

Nebyli jste zklamaní, když jste se dostali ven? Nepředstavovali jste si to jinak?
Ne, měli jsme štěstí, že jsme žili poblíž německo-německé hranice, takže jsme chytali západoněmeckou televizi 
a dovedli jsme si představit, co nás čeká. Samozřejmě není všechno zlato, co se třpytí, člověk se musí víc ohánět 
a být samostatný. Ale bylo nám jasné, že když člověk může rozhodovat sám o sobě a když se snaží, tak se neztratí.

Vrátili jste se po znovusjednocení Německa domů? Nebo kde jste skončili?
To je až komické, protože jsme skončili zase na někdejší hranici, jenže ze západní strany. Bydlíme deset kilometrů od obce, kde se můj muž narodil.

Jak ta hranice vypadá dneska?
Už není poznat, že tam někdy byla. A kdyby tam nebylo muzeum, kde je kus zdi a ostnatého drátu ze zátarasů, tak už po ní není ani památky.

A co hranice v hlavách, v myslích lidí?
My osobně jsme nic takového nepociťovali, ale chápu, že to pro řadu lidí muselo být těžké. Naše děti to ale už nezažily a moc jim toho neřeknou ani ve škole. Asi bude muset vyrůst ještě jedna generace.

Autor: Ludmila Rakušanová

1.10.2014 VSTUP DO DISKUSE 4
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ekonom Pavel Kohout
1

Komentář Pavla Kohouta: Jak je tomu s eurem

Donald Trump, Emmanuel Macron a Theresa Mayová na sicilském summitu G7.
AKTUALIZOVÁNO
13

Víme, jak bolí Bataclan i Manchester, shodli se Mayová s Macronem

Příběhy falešných obětí z Manchesteru. Naletěl i slavný deník Daily Mail

Každá událost přináší nejen opravdové hrdiny a oběti. Už od nepaměti se rodí nepraví hrdinové, vítězové a poražení. Titanic měl své nepravé přeživší i nepřeživší. Sociální sítě umožňují lhářům ucházet se o pozornost. Také výbuch sebevražedného atentátníka v Manchesteru už zrodil na internetu neexistující oběti.

Zkasírovat hosta před každou cigaretou? I to může „přinést" protikuřácký zákon

Jste číšníkem v restauraci a host, který vypil třeba tři piva a jednu štamprli, se zvedne s tím, že si jde ven zapálit. Budete mu důvěřovat, nebo ho zkasírujete hned? I s takovými situacemi si budou muset v restauracích poradit poté, co začne 31. května platit protikuřácký zákon.

Kamiony pustoší silnice v okolí opravovaného tahu z Holic na Vysoké Mýto

Neustálý řev motorů, výfukové zplodiny, na silnici vyjeté koleje, trhající se krajnice. Tak to v těchto dnech vypadá v Jaroslavi na Holicku. Obec doplácí na probíhající rekonstrukci páteřního tahu I/35 z Holic na Vysoké Mýto. Přes Jaroslav teď proudí veškerá silniční doprava včetně kamionové.

Na Sicílii jednají státy G7. Venku je léto, v jednacím sále bude chladno

Všechno je jednou „poprvé". Pro amerického prezidenta Donalda Trumpa je toho tento týden „napoprvé" dost. První zahraniční cesta, první setkání s papežem, první jednání v NATO. Také setkání osmi světových ekonomických velmocí pod hlavičkou G7 je pro amerického politika první. Tentokrát se na něj vydal do Taorminy na Sicílii.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies