VYBERTE SI REGION

Obce na jižní Moravě a Vysočině zaplavila voda. Nebo je zničili vojáci

Jižní Morava, Vysočina /TÉMA, INFOGRAFIKA/ - Obyvatelé odešli za živobytím jinam, někteří museli své domovy opustit kvůli stavbě přehrady nebo jaderné elektrárny, jiní kvůli řádění vojáků. Na jižní Moravě a Vysočině zaniklo v posledních staletích mnoho obcí. Deník přináší přehled těch nejvýznamnějších , které zmizely z mapy.

14.9.2013
SDÍLEJ:

Letecký snímek Mušova.Foto: www.musov.info

Kde ležely vybrané zaniklé obce na jižní Moravě a Vysočině.
PRO ZVĚTŠENÍ KLIKNĚTE!

Městečko Římanů zaplavila voda. Zůstal kostel

Pasohlávky - Z ostrůvku se k nebi tyčí věž kostelíka, který je obklíčený vodní plání novomlýnské nádrže. Tato poslední zbylá stavba upozorňuje na zaniklou obec Mušov, kdysi významné středověké městečko, kde se již před téměř dvěma tisíci lety podle archeologů procházeli Římané. „Doklady opevňovacího systému římské armády pocházejí ze slavné lokality na vrchu Hradisko a jeho okolí. Tedy v bývalém katastru Mušova. Mohutná vojenská báze zahrnovala kromě jiného také zázemí pro nejvyšší velení římské armády," popsal minulost vesnice na Břeclavsku archeolog Marek Vlach.

Poprvé se Mušov připomíná až k roku 1237. Založili jej plánovaně pro německé kolonizátory. Ležel na zemské stezce vedoucí z Brna do Vídně. Poblíž se nacházel most přes řeku Dyji.

Až do roku 1976 byl Mušov samostatnou obcí. Poté jej připojili k sousedním Pasohlávkám. Proč? Kvůli rozhodnutí vytvořit na Dyji novomlýnské nádrže. Pro necelý tisíc tamních obyvatel bylo daleko horší jejich nucené vystěhování. Protestovali, ale marně. Zástupci socialistické moci jim dali na výběr: buď dostanou byt, nebo si postaví rodinný domek v nově vyměřené ulici v Pasohlávkách. „Hodně mušovských usedlíků přesídlilo k nám do Pasohlávek," uvedl starosta obce Tomáš Ingr.

Podle něj ještě dnes někteří z nich vzpomínají na dobu, kdy se procházeli po ulicích Mušova. „Stále je to mezi nimi živé. Kdyby mohli, určitě by se tam vrátili," dodal Ingr. Lidé z obce odcházeli postupně. Mušov se začal ztrácet v roce 1976. Srovnala jej se zemí vojska ministerstva vnitra. Poslední obyvatelé odešli v roce 1978. Někteří i do Pohořelic či Mikulova. V roce 1980 Mušov vymazali i ze seznamu obcí republiky.

Bourání přežily vinné sklepy pod vrchem Hradisko, které stojí severně od vodních nádrží, a hlavně kostel svatého Linharta. Díky úsilí památkářů se tato románská stavba vyjímá na malém ostrůvku uprostřed Věstonické nádrže dodnes.

Představitelé Pasohlávek se jej dokonce snaží zpřístupnit turistům. „Dřív patřil pod jinou blízkou obec Ivaň. Už je ale převedený pod Pasohlávky. Ostrov s kostelem chceme zpřístupnit lidem a ve věži udělat vyhlídku do krajiny," potvrdil starosta.

Podle něj prozatím vše brzdí zástupci ochránců přírody. Ostrov je totiž kvůli výskytu vzácných ptáků návštěvníkům oficiálně zapovězený. Jednání o oživení zaniklého Mušova ale podle starosty pokračují.

Vesnici připomíná zřícenina a zchátralá kaplička

Vrbovec - Jmenovala se po ječmeni, ale věhlas jí dodnes dodává víno, třebaže z ní nezbyl téměř ani kámen. Řeč je o vsi Ječmeniště, která stála od osmnáctého století nedaleko Vrbovce u Znojma. „Založili ji v roce 1787 poddaní ze Strachotic na místě hospodářského dvora patřícího k louckému klášteru. V polovině devatenáctého století spadalo Ječmeniště pod Dyjákovičky, po roce 1867 to již byla samostatná obec se školou a kapličkou," připomněl počátky obce historik Jihomoravského muzea ve Znojmě Jiří Kacetl.

Zhruba v době osamostatnění obce u ní vyrostla romantická zřícenina Lampelberg, která na nejvyšším pahorku v okolí stojí dodnes. „Původně tam bývala pastvina, kterou majitel jaroslavického panství Vilém Hompesch přenechal hospodářskému správci Leopoldu Quaissovi. Ten tam založil vinice," dodal Kacetl.

Tradice vinařství v místě je přitom ještě delší. „Poprvé je tam vysadili osadníci od Rýna, které pozvali ve čtrnáctém století loučtí premonstráti. Během následujících staletí pak tamní vinice upadly a obrody se dočkaly právě v devatenáctém století," uvedl marketingový ředitel vinařství Lahofer Daniel Smola. Tato společnost vinice u Lampelbergu nyní spravuje.

Ječmeniště se po osamostatnění stihlo rozvinout v solidní menší vesnici, historie obce však neměla trvat ani sto let. „Před druhou světovou válkou měla ves 270 obyvatel. Po válce a vystěhování německého obyvatelstva přišlo do Ječmeniště kolem padesáti nových usedlíků. Ovšem vzhledem k poloze na hranici byla obec mezi lety 1950 a 1952 nakonec zcela zničena a srovnána se zemí. Stala se jedinou obcí v pohraničí na Znojemsku, kterou takový osud potkal," popsal zánik Ječmeniště historik.

Z obce zbývá dnes už jen zchátralá kaplička, umělá zřícenina a někdejší rota pohraniční stráže. „Obec sice zanikla, ale Ječmeniště opět začíná žít. Rota má nového majitele, který ji opravuje a přetváří na cíl pro turisty. Je tam už penzion a jelení farma," uvedla starostka blízkého Vrbovce Marie Polachová.

Turistický program na Lampelbergu rozvinuli i vinaři. „Vi-nici jsme získali loni na jaře, takže tam působíme druhou sezonu. Zřídili jsme cyklostezku ze Šobesu a i díky ní zavítalo na Lampelberg o polovinu víc lidí než loni," uvedl Smola.

Cenné věci naházel do studně

Jedovnice - Život v osadě Bystřec pulzoval do posledního okamžiku. Ve chvíli náhlého napadení, které obec zlikvidovalo, si její obyvatelé připravovali jídlo a dělali to, co každý jiný den. V roce 1401 přišel náhlý konec. Díky archeologům je však možné dodnes vidět, jak to ve středověké obci ležící v katastru nynějších Jedovnic na Blanensku vypadalo.

Bystřec vznikl v polovině třináctého století. První písemná zmínka pochází z roku 1349. Osídlení nebylo jednoduché. „Lidé si postavili domy na přítoku potoka. Kvůli odlesnění svahů se ale uvolnilo mnoho zeminy, která s přívalovou vodou domy smetla. Obyvatelé se posunuli o několik set metrů dál a osadu postavili znovu," sdělil Ludvík Belcredi z Archeologického ústavu Moravského zemského muzea v Brně.

V nové vsi vyrostlo asi patnáct statků, ve kterých žilo sto obyvatel. Osada však zanikla v roce 1401 při markraběcích válkách mezi Holštejny a Kunštáty. „Vyvraždil ji a vypálil Jan Puška z Kunštátu," řekl Belcredi.

Pozůstatky vesnice objevil archeolog Ervín Černý. V roce 1975 začal rozsáhlý výzkum, který trval až do roku 2004. „Jedná se o jeden z největších archeologických výzkumů zaniklé středověké vesnice v Evropě. Odborníci odkryli vesnici včetně obytných prostor i výrobních staveb a zázemí," konstatoval Belcredi. Ten výzkum převzal v roce 1982. „Objevili jsme unikátní doklady scén náhlého zániku. V té chvíli hořelo v pecích, lidé si tam ohřívali jídla a podobně," popsal Belcredi.

Do jedné studny sedlák naházel cenné železné předměty. Doufal, že přepadení přežije a pak je vytáhne. „Jenže obyvatelé byli vyvražděni a věci tam na nás čekaly skoro šest set let," dodal archeolog.

Konec vsi: Brno chtělo vodu

Kníničky - Na břehu stálo několik chlapců a sledovalo, jak voda stoupá. Přes dvůr, kde si hrávali, přes hasičské skladiště až k obchodu pana Stejskala. Jejich vesnici Kníničky pomalu zaplavovala Brněnská přehrada. „I když samozřejmě všichni cítili nějakou lítost, většina byla spokojená, protože šla za větším pohodlím," vzpomněl si na jednom ze setkání Kníničanů tamní obyvatel Josef Ondra.

Postupné zatopení svého domova, které skončilo v roce 1941, chodil pozorovat s kamarády. „Ve starých Kníničkách jsme neměli elektřinu ani vodovod. Proto jsme si mysleli, že jdeme do lepšího. Taky jsme byli děti, a tak jsme to vnímali trochu jinak," zavzpomínal muž. Část obyvatel poté odešla do Brna, část do nových Kníniček, které vyrostly ve druhé polovině třicátých let minulého století u cesty z Bystrce do Kuřimi.

Stavbu přehrady plánoval Moravský zemský výbor už v roce 1907. „I když se počítalo nej-prve s výstavbou nádrže u Víru, vznikla jako první na Svratce přehrada u Kníniček. Dalo k tomu podnět Brno. Mělo zájem hlavně o odběr užitkové vody. Na výstavbu přispělo deseti miliony korun," uvedl současný kníničský starosta Martin Žák.

Stavba začala v roce 1936. „Velká voda zvedla hladinu, a jak vyplývá ze vzpomínek pamětníků, domky, většinou z nepálených cihel, se hroutily, jako z perníku," popsal starosta. Dodnes se podle něj ze staré obce zachovaly jen tři památky. Pomník obětem první světové války, smírčí kámen a boží muka.

Právě z pomníku jde podle znalce Brněnské přehrady Lubomíra Strážnického vyčíst původní jméno obce. „Správně se jmenovala Kýničky. Tak jí také říkali místní. Je ale pravda, že v minulosti vystřídala mnoho jmen," upozornil Strážnický. Kníničky tak bývaly Kněhničky, Kýničky, Kyničky, Malé Kynice nebo německy Klein Kinitz.

Chudobín a Korouhvice skončily na dně nádrže

Bystřicko - Kdysi měla obec Chudobín 143 obyvatel, kteří žili ve dvaadvaceti domech. Pak byli vysídleni, jejich domy a pozemky vyvlastněny. Ves totiž v roce 1955 zaplavila Vírská přehrada. Dnes už ji připomíná jen kniha Chudobín historie zaniklé vsi.

Z vysídlené vesnice lidé odešli do sousedního Dalečína, do pohraničí nebo se usadili v jiných okolních obcích. „V rodné chalupě své babičky jsem v Chudobíně prožil část dětství. Po přestěhování rodičů do Brna jsem tam trávil každé prázdniny. I když jsem se snažil chápat, že je přehrada nutná, zánik obce a zbourání babiččiny chalupy jsem nesl těžce. Dodnes mě děsí sny, kdy se procházím polorozbořenými a vodou zaplavovanými opuštěnými chalupami," podotkl Milan Peňáz.

Podobně dopadla i sousední obec Korouhvice. I její osud zpečetila stavba přehrady. Tato ves však nezmizela docela, ačkoli všech jejích dvaadvacet domů zaplavila voda. Nad pozdější Korouhvickou zátokou si pět rodin postavilo nové domy. „Pamatuji si, jak jsme byli v Litobratřicích na exkurzi v roce 1946, když se rozhodlo o vysídlení, to mi bylo pět let," vzpomíná starosta obce Chlum-Korouhvice František Šauer. Jeho otec byl ve staré Korouhvici mlynářem. „Maminka tatínkovi tehdy řekla, že jestli ji přestěhuje do Litobratřic, tak to ji může rovnou zavézt do Veselí na hřbitov. Byla zvyklá na kopce a lesy a na to naše údolí, kde bylo vždycky o jeden kabát tepleji než v okolí, jak se říkalo," řekl starosta Šauer.

Šauerovi začali svůj nový dům stavět v roce 1951, stěhovali se do něj o čtyři roky později. „Na podzim roku 1955 jsem začal studovat průmyslovku v Zábřehu na Moravě a domů jsem jezdil tak jednou za tři týdny. Pamatuji si poslední noc, když jsme ve mlýně spali. Pak jsem odjel do školy a tu další noc už rodiče strávili v novém domě. Jak se přehrada postupně zatápěla, tak se voda začala blížit k mlýnu," dodal starosta.

Po staré Korouhvici se mu stýskalo, ale s odstupem víc než půl století od jejího zániku vidí věci trochu jinak. „Ve staré Korouhvici byly jenom úzké cestičky. Nedovedu si představit, jak by se tam třeba daly postavit silnice," dodal Šauer.

Nová Korouhvice, která je už od roku 1912 spojená se sousedním Chlumem, dnes čítá pouhé čtyři trvalé obyvatele a dva trvale obydlené domy z celkových čtyř objektů.

Obyvatele Leskovic Němci vyhnali a vyvraždili

Leskovice - Obec Leskovice u Pelhřimova leží na strategickém místě, vede tam hlavní silnice na Tábor i železnice. První zmínka o ní je z roku 1379. Koncem druhé světové války ale byla vypálená, umřelo přitom pětadvacet místních lidí. Po válce vznikly nové Leskovice.

Když v obci 5. května 1945 přebíral moc revoluční národní výbor, zdálo se, že konec války tam bude mít stejný průběh jako jinde. Místní posádka slovenských Němců totiž zbraně předala bez problémů. Co ale následovalo, to už žádné prameny přesně nedokládají. Nejpřijatelnější verzí je to, že někteří obyvatelé v revoluční náladě zahájili palbu na okolo projíždějící ustupující nacisty.

Každopádně do Pelhřimova došlo avízo, že se v Leskovicích něco děje. V tamním hotelu Slávie sídlil tehdy sedmadvacetiletý SS-Hauptsturmführer Walter Hauck, který už v roce 1944 nechal pozabíjet civilisty ve francouzském Ascq. „Nikdo neví, které oddíly SS v Leskovicích byly. Ale podle toho, že přijely od Pelhřimova, se dá soudit, že to byly SS tábořící pod vedením Haucka," stojí v pelhřimovském archivu. Navíc existuje svědectví, že podřízený esesák posléze Hauckovi hlásil, že rozkaz o vyhlazení Leskovic byl splněn.

Ves navíc vyvraždili. „Občané Leskovic začali prchat do polí. Mezi prchajícími byl i postřelený Josef Charousek," píše se v pelhřimovském muzeu. Muž pak na poli vykrvácel, protože mu nikdo nesměl pomoci. Masakr pokračoval i druhý den.

Hauck skončil v roce 1949 ve Francii před soudem, ale pak ho osvobodili. Stanislav Motl v knize Cesty za oponu času popisuje, jak esesáka v Německu nedávno navštívil. Kvůli onemocnění hrtanu mluvil jen málo. „Bojoval jsem za Německo, všichni jsme bojovali za to, co naši dědové v letech 19141918," cituje Motl jeho slova.

Haucka na žádost Československa vyslýchali i kvůli Leskovicím. „I kdyby byl důkaz, že obviněný je za akci odpovědný, není jisté, že počítal s tím, že čin bude tak krutý," otiskuje Motl dokument zastupitelství ve Stuttgartu z roku 1973.

Po válce byly Leskovice částečně obnovené. Jádro vsi tvoří unifikované novostavby umístěné v rozestupech podél silnice. V roce 1961 u nádraží vznikl pomník připomínající pětadvacet obětí.

Obec nahradila elektrárna

Skryje - První zmínka o obci Skryje pochází z roku 1502. Pět set let od této události však nikdy neoslavila. Na konci sedmdesátých let minulého století společně s Lipňany a Heřmanicemi musela zaniknout, aby na jejich místě mohla vyrůst Jaderná elektrárna Dukovany.

Ještě před čtyřiceti lety by lidé vesničku s necelými třemi sty obyvateli našli u silnice vedoucí do Moravského Krumlova asi osm kilometrů od Hrotovic. „Osada leží podle silnice na sever v mírném údolí po obou březích potůčku, který se pod hradem Rabštýnem vlévá do Jihlavky," popisuje ono místo na počátku minulého století spisovatel František Dvorský ve Vlastivědě moravské.

A na konci kapitoly o obci Skreje, jak ji nazývá, dodává, že okolí mile působí na příchozího. Všechny cesty osázeny jsou stromovím ovocným," píše. Právě díky stromům získaly Skryje své jméno. „Od své četným stromovím kryté polohy obdržela jméno," dodává.

Střed obce tehdy tvořily budovy a na návsi stála kaple. Dnes zaniklou obec připomíná pouze památník obětem první světové války. Ke Skryji patřil rovněž skryjský mlýn, o kterém Dvořák píše. „Mlýn na řece Jihlávce je vzdálený od osady asi dvacet minut v překrásném údolí," píše. Ani skryjský mlýn se dnešních dnů nedočkal a byl zatopený v roce 1972.

Pro vesnici se stalo osudné datum o dva roky dříve, kdy se poslední dubnový den na Úřadu vlády ČSSR v Hrzánském paláci rozhodlo o jejím osudu. Byla tam podepsána dohoda o dodávce dvou atomových elektráren typu Voroněž do Československa.

V sedmdesátých letech se obyvatelé postupně vystěhovávali z obce. Kronika obce Skryje sice končí v roce 1975, ale poslední obyvatelé opustili vesnici až v roce 1977. Většina si postavila nové domy v okolních obcích Dukovanech, Hrotovicích či Rouchovanech. Mnozí z nich si našli zaměstnání při stavbě jaderné elektrárny či přehrady.

Autor: Redakce

14.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Ústavní soud ve středu rozhodne o stížnosti vyhoštěného Iráčana

Brno - Ústavní soud (ÚS) ve středu vyhlásí nález s přímou vazbou na uprchlickou krizi a právní úpravu azylu v Česku. Rozhodne o stížnosti Iráčana zajištěného loni v listopadu a brzy poté vyhoštěného do vlasti. České orgány se podle stížnosti vůbec nezabývaly jeho obavami z mučení a násilí. Policie údajně také nezohlednila jeho úmysl požádat o mezinárodní ochranu.

Povstalci v Halabu řekli Američanům, že město neopustí

Damašek - Povstalci v syrském Halabu oznámili Spojeným státům, že obléhanou východní část města neopustí. Reagovali tak na výzvu Moskvy, která je prý připravena jednat s Washingtonem o stažení všech rebelů. Informovala o tom agentura Reuters. Podle syrského vojenského zdroje má Damašek v plánu získat plnou kontrolu nad Halabem během několika týdnů.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies