Dospěla česká společnost, respektive rodiče dnešních žáků mateřských a základních škol 
k tomu, že školský systém potřebuje proměnu?

Zajímavé je, že zatímco celá společnost prochází zásadními změnami danými hlavně technologickým pokrokem, vzdělávací systém do značné míry tomuto tlaku odolává a vlastně konzervuje podobu vzdělávání z konce minulého století. Průzkum ukázal, že rodiče na to reagují různě. Těch třicet procent nespokojených reprezentuje spíše vzdělané lidi, kteří ve společnosti udávají trendy 
a ostatním ukazují cestu.

Znamená to, že ta cesta je jinde, než kudy kráčí hlavní vzdělávací proud, tedy 90 procent škol?
Pro třetinu nespokojených je to skutečně slepé rameno, a proto z většinového vzdělávacího systému chtějí vystoupit. Pravděpodobně došli k závěru, že je pro ně jednodušší jít vlastní cestou, než se pokusit měnit ten dominantní proud. Nemyslím si, že je to dobře. Společnost svůj veřejný vzdělávací systém nepochybně potřebuje, je to dnes už v podstatě jediná instituce, jejímž prostřednictvím je možné dalším generacím předávat společné hodnoty, kulturu, pocit vzájemnosti. Vzdělávací systém se může rozpadnout a bude fragmentarizován tím, že někteří rodiče si založí vlastní školy a ostatní zůstanou v hlavním systému, protože na odchod nebudou mít prostředky, energii nebo informace. Pak by pravděpodobně vznikly dva dvojkolejné organismy, které by kráčely jinými pěšinami.

Mezi třiceti procenty nespokojených rodičů výrazně převažuje názor, že školy by měly klást důraz na individuální schopnosti a talent či handicapy dětí. Místo toho jdou převážně opačným směrem, k centralizaci, důrazu na penzum znalostí odučené 
v přesně danou chvíli. Koneckonců Tomáš Hlouška z uskupení Vysněná škola upozornil, že jediná oblast, s níž jsou rodiče spokojeni, jsou získávané znalosti. V ostatních dovednostech podle nich škola selhává. Jak to vidíte vy?
Snahy měnit kurikulum směrem ke svazování rámcových vzdělávacích programů, vyzněly do ztracena. Vlastně k tomu neproběhla žádná diskuse. Šlo o záměr exministra Chládka, který Kateřina Valachová zřejmě převzala, a sám jsem zvědavý, 
jak se to bude dál vyvíjet. Je zřejmé, že právě tato Chládkova iniciativa se nespokojeným rodičům nelíbila. Podle nich škola nařizuje dětem, co se mají učit a říká jim, že když se to našprtají, budou vzdělaní. Oni si ale myslí, že vzdělání je něco jiného. Stát by si měl vzít příklad z toho, jak fungují rodičovské, komunitní a soukromé školy, kudy se vydávají a ptát se, proč vzdělaní rodiče chtějí dávat děti do škol, které je připravují na svět v jiných konturách. Tím, co je životné 
a efektivní, by se mělo ministerstvo inspirovat a snažit se to integrovat do hlavního vzdělávacího proudu. Ostatně paní ministryně v nedělní debatě naznačovala, že by ráda některé efektivní nesystémové změny převzala a udělala z nich systémové.

Ve školách, jež vznikají z popudu rodičů, učí velmi motivovaní 
a vzdělaní lidé. Když absolventi vycházejí z pedagogických fakult, jsou pravděpodobně stejně nadšení a odhodlaní být skvělými učiteli. Proč je po deseti dvaceti letech rutina semele, 
ztrácejí energii a volají po návratu tuhých osnov? Je to kvůli nedostatečné metodické 
i finanční podpoře z centra?
Vždy se to odvíjí od situace na dané škole. Klíčovou osobností je ředitel. Pokud je osvícený a dává učitelům prostor pro hledání vlastního přístupu, učitelé nemají s vyhořením problém. Podle Dominika Dvořáka z Ústavu pro výzkum a rozvoj vzdělání se školy už tolik nebojí o nedostatek žáků, ale učitelů. Konkurence mezi školami se přenáší na přetahování o učitele. Čím víc tady bude škol, které jdou mimo hlavní vzdělávací systém a dbají na to, aby měly kvalitní kantory, tím méně jich bude ve veřejných školách. Při rizikovém scénáři by to mohlo dopadnout tak, že tu budeme mít odpadový veřejný systém a vedle něj skupinu škol, které posbírají skvělé pedagogy a děti společenské elity. Takové rozdělení společnosti asi dosáhnout nechceme, protože by se nám mohlo negativně vrátit v budoucnosti.

Novinky v českém školství. Co přinesou?