VYBERTE SI REGION

Oběti okupace mohou žádat o odškodnění do konce roku

Praha /FOTOGALERIE/ - Více než stovku mrtvých civilistů přinesla okupace Československa, která začala v noci z 20. na 21. srpna 1968

20.8.2010 9
SDÍLEJ:

Ilustrační fotoFoto: DENÍK/Hynek Dlouhý

Vojáci států Varšavské smlouvy, nejvíce však Sověti, stříleli do lidí, způsobovali i dopravní nehody, při kterých umírali nevinní. Oběti nebo jejich pozůstalí mají ještě do konce roku šanci na finanční odškodění.

„Na srpen 1968 mám ty nejsmutnější vzpomínky,“ obrátila se na Deník se svým svědectvím Alena Šindelářová z Českých Budějovic. „Bylo to 30. srpna, když už se po poskytnutí bratrské pomoci začala sovětská armáda u nás zabydlovat. Večer jsem jela na motocyklu, který řídil můj snoubenec Eduard Netušil ze Včelné u Českých Budějovic. Ten mezi touto obcí a Rožnovem narazil do neosvětleného sovětského nákladního auta. Po třech dnech bezvědomí jsem se probrala až na lůžku českobudějovické nemocnice. Nemohla jsem z něho vstát pro těžké poranění nohy. Když jsem se trochu rozkoukala, povšimla jsem si poblíž ležícího výtisku Jihočeské pravdy, tehdejších našich krajských novin. Sáhla jsem po nich, ale tu přiběhla zdravotní sestra, vytrhla mi je z ruky a odnesla. V tu chvíli mne napadlo, proč to udělala. Ano, psali tam o nás. Můj hoch zemřel na místě neštěstí, já měla namále. Naši vyšetřovatelé pak označili jeho, mrtvého, za viníka nehody, který na autě okupantů způsobil škodu za 1500 Kč. Tu jsem platit nemusela. Když však po letech došlo k odškodňování postižených srpnovou agresí, nedostala jsem nic. Vina byla přece na nás. Zůstaly mi jen jizvy a bolest na duši,“ dodala smutně Alena Šindelářová.

Za smrt 150 000 korun

Příběh Aleny Šindelářové není výjimkou. „Od 21. srpna do konce roku 1968 evidujeme 108 mrtvých obětí okupace,“ říká historik Lukáš Cvrček z Ústavu pro studium totalitních režimů, spoluautor knihy Oběti okupace. Československo, 21. srpen – 31. prosinec 1968. „Zatímco do konce srpna šlo hlavně o oběti střelby vojáků, v dalších měsících převažovali lidé, kteří zahynuli při dopravních nehodách s vojenskými vozidly.“

Pozůstalí po lidech, kteří zahynuli nebo byli zraněni v důsledku přítomnosti okupačních vojsk, mají stále šanci na odškodnění. Nejde jen o zastřelené, ale i oběti dopravních nehod nebo znásilnění. „Pozůstalý manžel a děti nebo rodiče mají nárok na finanční odškodnění za usmrcení nebo zranění s následkem smrti ve výši 150 000 korun,“ vysvětluje Hana Malá z tiskového odboru ministerstva vnitra. „Lidé s trvalými následky po zranění mají nárok na odškodnění 70 tisíc korun, ostatní tehdy zranění 30 000 korun. Lidé mohou nárok uplatnit ve formě písemné žádosti u ministerstva vnitra nejpozději do 31. prosince 2010, jinak nárok zaniká,“ varuje Hana Malá. „Zatím evidujeme 621 žádostí, z nichž jsme vyhověli zatím 166 žádostem. Dalších 421 bylo zamítnuto a ve 34 případech nebylo řízení dosud pravomocně ukončeno.“

Po hlavách nás bili pažbami

Mnoho žádostí bylo zamítnuto z důvodů, že lidé už kdysi malé symbolické odškodění dostali. Bylo však mizivé oproti částkám, které schválili zákonodárci teď. O vyrovnání se postarala novela zákona o odškodnění č. 491/2009 Sb., která platí od konce loňského roku.

„Přijatý zákon a výše odškodnění jsou skutečně jen symbolické,“ myslí si senátor Jaromír Štětina. „Přesto jsem pro něj hlasoval, protože každé upozornění na velký bolševický zločin jako bylo napadení Československa, je potřebné. Naši komunisté už bez skrupulí popírají, že polské důstojníky v Katyni povraždilo ruské NKVD. Když jim nebudeme bránit, nazvou sovětskou okupaci znovu bratrskou internacionální pomocí. Odškodnění a ocenění by měly být všechny oběti komunismu, tedy i oběti z roku 1969. Byl jsem tehdy v Praze na Jungmannově náměstí. Tam nás nemlátili ruští vojáci, ale čeští příslušníci milice. Bili nás po hlavách pažbami. KSČ začala hrát ohavnou roli národního zrádce. Největší morální dluh máme stále v tom, že ještě existuje jako parlamentní strana KSČM, která se prohlašuje za pokračovatelku KSČ­.“

Zaostřeno na neznámou kapitolu

Historici Ústavu pro studium totalitních režimů se chtějí v budoucnu zaměřit i na pozdějších oběti okupace. „Budeme mapovat oběti nepokojů z roku 1969, kdy byli mrtví a ranění,“ pokračuje Lukáš Cvrček. „Na represích se nepodílela už okupační vojska, ale Veřejná bezpečnost, Čs. lidová armáda a Lidové milice. Rádi bychom seznam obětí dotáhli až do roku 1991, kdy sovětská vojska z republiky odešla. Odhadujeme, že počet mrtvých bude kolem dvou stovek. Nejednalo se už ani tak o zastřelené, ale o oběti dopravních nehod a kriminality okupačních vojáků, kteří nedodržovali kázeň. Je třeba tuhle historii zmapovat. Pro mé vrstevníky je rok 1969 neznámá kapitola,“ dodává třiatřicetiletý historik Lukáš Cvrček, který prosí pamětníky tehdejších událostí, aby se historikům ozvali se svým svědectvím.

Pozůstalí nebo oběti mohou nárok uplatnit v písemné žádosti u ministerstva vnitra nejpozději do 31. prosince 2010, jinak nárok zaniká. Kontakt pro podání žádosti je: Ministerstvo vnitra, odbor právní, nám. Hrdinů 3, 140 21 Praha 4, tel: 974816713, e-mail pravni@mvcr.cz. Formulář žádosti o odškodnění je na www.mvcr.cz.

Oběti okupace


SRPNOVÉ TRAGÉDIE

Opilí polští vojáci stříleli do lidí

Jičín - Jičín a okolí byl od prvních minut okupace v roce 1968 obsazen vojsky Polské lidové republiky. Městem sice projížděly kolony sovětů, ale zde zůstali Poláci. Přes drobné incidenty si obě strany zachovaly chladné hlavy a k žádným vážnějším střetům nedošlo. Až na sobotu 7. září.

Po návštěvě kina v Jičíně a posezení v kavárně Slávii se vracely domů osmnáctiletá Bohunka Brumlichová se svou kamarádkou Janou Jenčkovou. Doprovázel je dvaadvacetiletý Jaroslav Veselý a cestou se k nim přidal další mladík Vítězslav Klimeš.
Na křižovatce na Letné se zastavili u telefonní budky a pomalu se loučili. Od Holína kolem nich s hlukem přešla skupinka podnapilých polských vojáků se samopaly. Hlasité povykování přeťala střelba ze samopalu. Jaroslav Veselý a Jana Jenčková byli zasaženi do nohou a čtveřice rychle zalehla na zem.

Masakr rodiny Klimešů

Pak přišel opilý voják, sedl si k Bohunce Brumlichové, obtěžoval ji a vzal jí hodinky a prsten. Vedle naříkal zraněný Jaroslav Veselý. Voják nařídil dívce, ať se otočí, a několika dávkami ze samopalu zraněného zastřelil. Vítězslav Klimeš využil času, kdy voják měnil zásobník, a utekl. Střelbu zaslechli jeho rodiče a vyběhli z domu. Paní Klimešová byla další dávkou ze samopalu usmrcena a manžel těžce zraněn. Opilý násilník ještě střílel po dvou autech, která v té době přes Letnou projížděla.

Událost vzbudila v Jičíně velké rozhořčení a pobouření. V neděli a v pondělí proudili lidé na Letnou, kde v parčíku byly ještě stopy zaschlé krve a na omítce protilehlých domů stopy po střelbě. Přinášeli květiny a vzrušeně debatovali.
Městská kronika o dalších událostech uvádí: „Od pondělka 9. září byl v Jičíně smutek: na budovách visely černé prapory a chmurné vzrušení ovládalo město. Ve čtvrtek odpoledne se konalo na dnešním Valdštejnském náměstí rozloučení s mrtvými. U rakví na katafalku se střídaly čestné stráže a náměstí se naplnilo občany, kteří přinášeli květiny i věnce.“

TEREZA ČERNÁ


Rodina se omluvy nedočkala

Desná - Přesně čtyřicet let po tragickém neštěstí v Desné – Dolním Polubném na místě katastrofy odhalili novou pamětní desku. „Na předchozí, která byla instalována na počátku devadesátých let, byla uvedená chybná data,“ upřesnil Marek Pieter, starosta Desné. Pietní akt se odehrál i ve stejný čas jako tragédie, tedy ve tři čtvrtě na dvě odpoledne.
Československo vědělo, že je obsazováno vojsky států Varšavské smlouvy. Jeden z hlavních proudů vedl přes Harrachov, Kořenov, Desnou, Tanvald a Smržovku dále směrem na Prahu. Několik tanků bylo umístěno v okolí pod Černou Studnicí.

Kolony vojsk projíždějící Desnou stále duněly po hlavním tahu. V místní pobočce Jabloneckých skláren skončila směna a dělníci odcházeli domů. Babička Marie Vodáková s osmiletou vnučkou Daděnkou Škavovou právě procházejí kolem administrativní budovy závodu nedaleko hotelu Sklář. V tu chvíli se stalo něco nepochopitelného a do dnešních dnů ne zcela vysvětleného.

Cisternový vůz Sovětské armády, který byl navíc naložen kanystry a sudy s pohonnými látkami, vyjíždí do protisměru a bourá do zdi skláren. Cisterna vybuchuje, trhá se z vozu. „Ležela na zemi asi patnáct metrů od místa nehody,“ popisoval Lauer Dietmar, jeden z hasičů, který na místě zasahoval. Do dálky létaly již hořící sudy a kanystry. „Byly až na střeše sklárny,“ upřesnil Dietmar.
Babička s vnučkou brutálnímu útoku vybuchujícího ohně na místě podlehly. „Při události byla těžce zraněna ještě jedna žena. Obětí však mohlo být vzhledem k rozsahu nehody daleko více,“ doplnil Marek Pieter. „Rusové nám vůbec nepomáhali, naopak se vehementně dožadovali průjezdu,“ vzpomíná Lauer Dietmar.

Škody neuhradil, přišel jen dopis

Nikdo nikdy zatím veřejně o oficiální příčině, vyšetřování a trestu řidiče cisterny, nehovořil. Nehoda je Ústavem pro studii totalitních režimů popisována takto: „Dne 21. srpna v Desné při sjíždění z dlouhého táhlého kopce sovětskému vozu s přivěšenou cisternou selhaly v zatáčce brzdy a narazil do budovy Jabloneckých skláren. Následně došlo k výbuchu pohonných hmot, po němž následoval požár.“ Na místě nehody slíbil velitel sovětské jednotky Vasilij Ivanovič Rubaň, že SSSR materiální škody uhradí, což se podle dostupných pramenů nikdy nestalo.

Postižená rodina se za doby komunistického režimu nedočkala žádné omluvy, natož odškodnění. Po sametové revoluci se v roce 1991 obrátila na Velvyslanectví SSSR v Praze, aby sovětská strana nechala na místě nehody vybudovat důstojný památníček nebo jiným způsobem vyjádřila lítost. Odpověď byla strohá a formální. Boris Pankin, tehdejší velvyslanec SSSR zaslal sice soustrastný dopis, tím však veškerá aktivita velvyslanectví, byla–li jaká, skončila. Rodina se nedozvěděla ani to, zda a jak byl potrestán Vhoura Bajr Gričenko, řidič neblahého cisternového vozu GIL 39–22.

LENKA STŘIHAVKOVÁ


Autor: Radek Gális

20.8.2010 VSTUP DO DISKUSE 9
SDÍLEJ:

Babiš: Jsem manažer obyvatel této země a mám co nabídnout

Spuštění první fáze EET i snahy o zavedení různých výjimek udaly tón veřejné debatě končícího týdne. Kromě toho byl přijat zákon o střetu zájmů, který bude mít pro Andreje Babiše dalekosáhlé důsledky. Není divu, že během rozhovoru občas křičel, odbíhal pro různé materiály a maily od občanů, kroutil hlavou, ale také se srdečně smál. I když tvrdí, že je naštvaný, hlavně na Bohuslava Sobotku, evidentně je odhodlaný poprat se o vítězství ve volbách a další čtyři roky vést zemi.  

Martin Svoboda: Za jedovatý alkohol má být potrestán výrobce, ne prodejce

/ROZHOVOR/ Když v září 2012 pacient havířovské nemocnice řekl lékařům, že oslepl po vypití alkoholu, který koupil jeho bratr ve stánku pod náměstím TGM v Havířově-Šumbarku, byl to stánek, kde byl provozní Martin Svoboda a kde šťárou policie, hygieniků a celníků začala metylová kauza, která zasáhla celou republiku a dokonce překročila její hranice.

Muž, který postupně přestává ovládat své nohy a ruce: Chci žít naplno

Pracuje jako právník a každý den několik hodin cvičí, aby kvůli své nemoci neskončil nehybný na lůžku. Bojuje, a přes všechny obtíže s postupující ztrátou hybnosti rukou a nohou, které mu způsobuje nemoc nazvaná Charcot-Marie-Tooth (C-M-T), považuje svůj život za šťastný.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies