Olympionička Věra Čáslavská: Můj anděl 16 let nic nedělal, a tak ho proháním

Praha - Nejlepší česká olympionička všech dob Věra Čáslavská slaví kulaté jubileum

Byla to pohnutá doba. V srpnu 1968 vtrhlo do tehdejšího Československa na 750 tisíc vojáků a šest tisíc tanků armád pěti států Varšavské smlouvy. Na nátlak Sovětského svazu měli zastavit demokratizační proces, který mohl ohrozit komunistické režimy v sousedních zemích.

Československým sportovcům hrozilo, že nedocestují na olympijské hry do Mexika. Nejúspěšnější česká olympionička všech dob se na olympiádu chystala v utajení. „Jo, jo, je to tak. Připravovala jsem se u boudy Vřesová studánka v Jeseníkách. Už bohužel vyhořela," říká Věra Čáslavská, sedminásobná olympijská šampionka. „Byla jsem tam úplně sama jen se správcovými, to byli takoví staří manželé." Ke třem zlatům z Tokia 1964 přidala poté v Mexiku další čtyři. A letos – 3. května slaví 70. narozeniny.

Měla jste velký strach, že vám Rusové zakážou olympiádu?
To měla celá delegace, nevěděli jsme do poslední chvíle, jestli tam odjedeme. Ale asi Brežněvovi docvaklo, že by tím ještě umocnil tu okupaci, když by tam naše země chyběla. Tak nás tam pustili.

S ruskými gymnastkami jste se potom bavila?
Ony dostaly takovou nalejvárnu, že jsme kontrarevolucionáři a že jim ubližujeme, takže jim zakázali, aby se s tou Čáslavskou bavily. Mluvily jsme o naší situaci jen s Bulharkami a Rumunkami. Porůznu jsme jim na záchodku vysvětlovaly, co se přihodilo.

Vaše zlaté medaile pak musely být velkým zadostiučiněním.
Pochopitelně. Když se podařilo porazit okupantské soupeře a dát celému světu najevo, že nás sice ti bratři pokořili, ale my jim to aspoň takhle vrátili.

Co jste si tehdy v duchu řekla?
To máte za to! Byla jsem šťastná jak blecha.

Kdybyste měla brát do ruky jednu olympijskou medaili po druhé, dokázala byste si za každou představit konkrétní příběh?
Takhle tedy sentimentální nejsem.

Tak prozraďte, co ještě si při vzpomínce na Mexiko vybavíte?
Jak byli Mexičani báječní. Na stupních po prostných, když jsem se dělila o zlato se Sovětkou Petrikovovou, jsem udělala tiché gesto, že jsem se odvrátila. A Mexičané pak zahráli napřed naši hymnu. Asi to udělali schválně. Malé Československo upřednostnili před tím velkým mamutem a zahráli nejdřív tu naši. Tam byly velké emoce.

Když jste se vracela z Mexika, měla jste strach, jestli vám podpis pod 2000 slov komunisté spočítají?
Měla. Už na soustředění před olympiádou varoval rozhlas, že signatáři 2000 slov jsou v ohrožení. Proto mě taky před olympiádou odvezli do těch hor.

Čí to byl nápad?
Signatáře jmenovali v rádiu. Horská služba ze Šumperka to slyšela, tak mě odvezli na Vřesovou studánku.

Proč jste potom po hrách v Mexiku nezůstala v zahraničí? Manžel prý chtěl…
Ten chtěl, ten byl spíš do světa. Ale já se cítím bytostně spíš tady. S jazyky by nebyl problém, já uměla španělsky, německy, trochu anglicky. Jenže kořeny mám tady.

Takže jste o tom ani nepřemýšlela?
Ne. Měla jsem to jasné.

Ani vás to později nemrzelo?
Ne, ne, to bylo mé rozhodnutí. Nesla jsem si za něj zodpovědnost.

Co děláte teď?
Mám novou disciplínu: závod s časem. Už jsem ho několikrát porazila.

Jak se to dělá?
Vyrazím se zpožděním,  a jsem někde dřív, než bych měla být.

A to zpoždění je záměrné?
Kdepak. To mi právě naroste dalším plněním povinností. Vždycky, když někam odcházím, najednou se mi to všechno nahromadí a nakumuluje. Mám hrozně aktivit.

Neumíte říkat ne?
Bohužel jsem to nikdy moc neuměla. Ale už to trochu zvládám.

Čím se nejvíc bavíte?
Třeba květen je teď hrozně náročný. Své narozeniny oslavím prací. A sice v Ostravě při křtu knihy Pavla Kosatíka, která se jmenuje Život na Olympu.

Už jste chtěla vydat knihu  v 70. letech, a tu vám komunisté seškrtali.
Jo jo, ve dvaasedmdesátém roce. Ale to se jmenovalo Cesta na Olymp, tohle je Život na Olympu. Jsem ráda, že se toho ujal pan Kosatík, vážím si ho moc a on je hodně dobrý. Potom budou autogramiády knihy v Praze, navíc tu bude 2. premiéra filmu paní Sommerové. Budu mít i křest poštovní dopisnice od pana Oldřicha Kulhánka, toho, co dělá všechny bankovky. Takže to bude pěkný fofr. Křtiny a zase křtiny, ta kniha bude hrozně moc pokřtěná.

Budete mít čas i na soukromou oslavu?
Já už moc ráda neslavím takovéhle narozeniny.

Pozvete bývalé soupeřky?
Ne. Kdybych pozvala jednu, musela bych jich pozvat moc a moc a každý nemá vždycky čas. Radši popovídáme a posedíme nahodile.

A udržujete kontakt?
Jo, to ano. Občas pořádáme takový babinec. Já závodila vlastně se třemi generacemi. Máme jednou za rok před Vánoci sraz olympioniků, tam přijdou všichni.

Jak komunikujete nejvíc? Bývaly jste zvyklé na dopisy, teď používáte e-maily?
No jasně, to je pro mě droga.

Bez e-mailu ani ránu?
Přesně tak. Ale už mám asi sedmou adresu, protože nestíhám vymazávat. Co kdybych třeba vymazala něco důležitého, to si radši vytvořím zase novou adresu.

Sportujete ještě?
Málo, bohužel není čas.  V novém roce jsem se zařekla, že začnu 1. ledna, a ještě se mi to nepodařilo. Pak jsem řekla po Velikonocích. Tak možná až od těch příštích svátků.

Lákalo by vás zacvičit si ještě na bradlech?
Na bradla bych nevlezla. Ale počkejte, já vám něco ukážu, jenom si odskočím. Něco přinesu, to budete zírat. (Přináší fotku, jak dělá provaz na kladině). To je před třemi týdny. Sranda, co? Nejhorší bylo na tu kladinu se dostat.

Trénovala jste předtím?
Ne, to bylo jen tak z voleje. Já se nenudím. Vy jste si myslela, že štrikuju někde na zahrádce, co?

To rozhodně ne, na vás je ta aktivita vidět. Je to klíč udržet se fit?
Víte co, já vám řeknu jednu legraci. Jestli se teda nedotknu jisté kategorie mých spoluobčanů. Oni mě chtěli do takového seniorského klubu Sen-Sen. Jako sen seniorů, měla jsem dělat prezidentku. Pořád mě lámali. Ale jednou večer jsem si řekla: Dělat prezidentku seniorům, to tedy ne. Druhý den jsem přišla na schůzku, ani jsem si nesedla a řekla: Dobrý den, já do toho nejdu. A ještě jsem si dala schválně takové pestré korále, takové diblíkovské. Oni to hned pochopili a řekli: Dobře, tak nám udělejte článek a podporujte nás, ano?

Co vás nejvíc odradilo?
Kdyby to byli lidi nemocní, odkázaní na vozíček nebo tak, nebudu se zdráhat. Ale zase si říkám, snad to nezní krutě, když jsou to úplně zdraví senioři, tak proč by si nepomohli sami, proč je rozmazlovat? Protože když je budeme rozmazlovat, tak jim nepomůžeme.

Jaké máte přání do dalších  70 let?
Já bych tu sedmdesátku moc neomílala.

Přesto určitě máte přání.
Teď musím splnit všechny své povinnosti. No a co bych si ještě mohla přát. Aby už nenastal žádný další velký pád – až potom ta konečná, kdy vyletím komínem.

Deset let jste nemluvila s lidmi. Nabírala jste v té době tolik energie, že z váš teď prýští?
Víte, bohužel můj anděl strážný nějak selhal. On posledních 16 let nic nedělal. A teďka jsem si řekla, že mu dám zabrat. Tak ho proháním a, panečku, má co dělat, aby mi stačil. Jen ať maká.

Věříte na anděly?
Věřím. Určitě.

Kdo je Věra Čáslavská

Narodila se 3. května 1942 v Praze.
Je bývalá česká sportovní gymnastka, trenérka a významná sportovní funkcionářka.
Po sametové revoluci byla v letech 1990–1996 předsedkyní Čs. olympijského výboru a v letech 1995–2001 také členkou Mezinárodního olympijského výboru.
Po triumfu na OH v Mexiku 1968 se provdala za atleta Josefa Odložila.
Má dvě děti – dceru Radku Čáslavskou a syna Martina Odložila.

Ocenění:

1964, 1966, 1967 a 1968 sportovec roku
1968 nejlepší sportovkyně světa
1989 Cena Pierra de Coubertina, udělil ji Mezinárodní výbor pro fair play při UNESCO
1991 uvedena do Dvorany slávy  v New Yorku
1991 Olympijský řád, udělil jej MOV
1995 Státní vyznamenání medaile Za zásluhy II. stupně
2010 obdržela japonský Řád vycházejícího slunce