Klimeš: Ekonomické sblížení s ČR je pro Čínu zanedbatelné. Sleduje jiné zájmy

Návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga je vyvrcholením obratu v české zahraniční politice. Přičemž vláda i Hrad tvrdí, že pouze doháníme to, co jiné západní země dělají už dlouho. Vnímáte to také tak?

Mám z toho velmi smíšené pocity. Obchodovat s Čínou je jedna věc, ale myslím, že lidé, kteří toto sblížení prosazují, nevidí nebo zastírají, že Peking prosazuje i jiné zájmy než jen ekonomické. Dostává Česko do své vlivové sféry a může tu prosazovat i své politické a bezpečnostní zájmy.

Lze vůbec tyto dvě stránky při sbližování s Čínou oddělit?
Určitě to možné je. Měli bychom dát najevo, že chceme jen obchodovat. Debata o zkušenosti čínské komunistické strany s řízením společnosti, která proběhla v parlamentu, je ukázka toho, co by se nemělo dít. Demokratický stát by neměly zajímat zkušenosti žádného autoritářského režimu s řízením společnosti. Čínu také nezajímají zkušenosti z demokracie a my bychom jim neměli poskytovat prostor pro jejich propagandu.

Čínské zájmy

Lídrem čínských investic v Česku je velká společnost CEFC. O té se toho v Česku příliš neví, stejně jako o jejím šéfovi Jie Ťien-mingovi. Co o nich lze říct?
O předsedovi se toho tolik neví, protože společnost zakrývá mechanismy, na kterých stojí. Personálně a organizačně je ta skupina propojena s čínskou oligarchií a s armádou, konkrétně s jejími konzervativními a ultranacionalistickými složkami. Průnik do Evropy je pro Čínu z geopolitického hlediska tak důležitá věc, že z podstaty věci musí být pod kontrolou státu. CEFC koneckonců na svých stránkách v čínštině sama uvádí, že geopolitické zájmy Číny zastupuje. Může přitom vydělat i nějaké peníze, ale ekonomická hodnota sbližování s Českem je pro Čínu naprosto zanedbatelná.

Mělo by tedy Česko investice takové společnosti nějak regulovat?
Na to nejsem odborník a nevím ani, nakolik je to možné. Už teď ale vidíte, že společnost postupně ovládá média a dopravní firmy a dá se předpokládat, že Čína bude mít v Česku snahu i o vstup do jaderné energetiky. Dalším zájmem pak bude přimět Česko, aby v rámci EU zastupovalo čínské zájmy. Vlastně se to už děje – například klauzule o politice jedné Číny, která je v nové dohodě mezi Prahou a Pekingem, v obdobných smlouvách čínské metropole s jinými evropskými městy není.

Stranická oligarchie

Hodně se mluví o tom, že Čína právě nyní prochází velkými změnami. Které jsou ty nejdůležitější?
V mnoha ohledech Čína stále funguje jako leninistický stranický stát. Lze říct, že Čína se nám nyní snaží prodat jako fungující model systém, který jsme tu měli 40 let. Si Ťin-pching je sice prezident, ale to není tak podstatné. Mnohem důležitější je, že je zároveň generální tajemník. Stranická oligarchie dosud ovládá politickou moc, důležitá média, akademickou a kulturní sféru. Oblasti, které by mohly ohrozit její mocenský monopol, kontroluje čím dál výkonněji. Jiné oblasti naopak strana vyklidila. Osobní svoboda se rozhodně zvyšuje, už není žádná povinná ideologická výchova, je možné samostatně podnikat a zbohatnout, poměrně svobodně cestovat nebo se dostat k informacím. Těžko ale o celé zemi vynášet nějaké definitivní soudy. V Číně například dochází k množství nepovolených demonstrací, jejichž počet může být za rok v řádu statisíců. Je to hodně turbulentní společnost.

Jaký je Si Ťin-pching lídr? Je skutečně nejsilnějším od dob Mao Ce-tunga, jak se o něm často referuje?
Je to sporné. Pokud jde o kumulaci funkcí tak ano, ale podobně silný neformální vliv měl třeba i Teng Siao-pching. Si Ťin-pchingovy nepotistické manýry a hromadění funkcí přitom vyvolávají značný odpor i v rámci strany. Mimo jiné proto, že utužování kontroly nad státním aparátem jde proti duchu reforem zmíněného Teng Siao-pchinga.

Protikorupční tažení?

Nynější velké protikorupční tažení čínskou společnost nějak proměnilo?
Není to ani tak protikorupční tažení jako stranická čistka. Vyšetřování se většinou vede proti lidem z konkurenční frakce a nevede ho prokuratura, ale stranické orgány podle pravidel, která neznáme. I tohle jde proti Teng Siao-pchingovým reformám z 80. let, který se spíš snažil posílit roli státních orgánů. To, že Si Ťin-pching dokázal tento mocenský boj prodat Číně i světu jako protikorupční tažení, je jeden z největších úspěchů jeho propagandy.

Jak se změnila pozice otevřených oponentů režimu? Například umělec Aj Wej-wej mohl po letech vycestovat do zahraničí, na druhou stranu jsou tu případy „zmizelých" knihkupců a další zprávy, které svědčí spíš o opačném trendu…
Celkově v Číně rozhodně přituhuje, snaha o názorovou opozici je potlačována víc. Přitvrzuje i národnostní politika vůči Ujgurům nebo Tibeťanům. Tenhle trend se ale neobjevil za Si Ťin-pchinga, začalo to už na přelomu tisíciletí. Pravidelně se přitom opakuje tentýž cyklus. Nástup nového lídra provázejí velká očekávání zásadních reforem, ale ty pak nepřijdou. I při nástupu Si Ťin-pchinga se o něm psalo jako liberálovi otevřeném Západu, teď je to přesně naopak.

Pandí diplomacie

Specifikem čínské zahraniční politiky je takzvaná pandí diplomacie. I Praha o zapůjčení těchto zvířat usiluje. Kde jsou kořeny tohoto fenoménu?
Diplomacie cizokrajnými zvířaty fungovala už za císařské Číny a pravděpodobně ještě před naším letopočtem. I v moderní době pandí diplomacii praktikoval i Kuomintang v první polovině 20. století. Panda, která je i ve znaku Světového fondu na ochranu přírody je hodně cenný symbol Číny – je roztomilá a zároveň naprosto unikátní. Když tuto značku Čína propůjčí, znamená to hodně. Z hlediska ochrany přírody to samozřejmě smysl nedává. Panda je na pokraji vyhynutí a tím, že jí přesunete do zoologické zahrady v Praze, jí moc nepomůžete.

Je to spíš doplněk diplomacie nebo něco, co má v zahraniční politice Číny skutečně důležitou váhu?
Myslím, že pokud by byli Češi posedlí pandou, je to známka, že Čína dosáhla svého. Je to o odlákání pozornosti. Ukážou maňáska lidem, kteří si pak třeba nevšímají toho, že Čína ovlivňuje naši ekonomiku a politiku a že tu vede propagandistický boj proti demokracii. Čína se prezentuje jako harmonická a přátelská země, ale to neodpovídá skutečnosti. Je to autoritářská diktatura, která zavírá lidi za to, že si něco myslí a která se stává velmi militantní a agresivní, například v Jihočínském moři. Na pandí chiméře navíc s čínskými zájmy spolupracují i populističtí čeští politici.

Panují v Česku nějaké rozšířené mýty o Číně, které neplatí?
Je jich spousta, ale nejrozšířenější je mýtus o tom, že Čína je starobylá konfuciánská civilizace založená na harmonii. Čínská lidová republika ale není nic z toho. Je to morálně vykořeněná společnost, která je založená na čistě materiálních hodnotách a která v mnoha ohledech živoří pod intelektuálním vedením Komunistické strany Číny.