Uzavřená kolonie v Cihelní ulici budí nevalný dojem už zdálky. A co teprve, když se vydáte do zdejších ulic. Z okna místní ubytovny nás ihned po příjezdu kontroluje pár očí…

Stačí udělat jen pár kroků a nejraději byste se na místě otočili. Před nepořádkem není kam sklopit zrak. Na jedné straně se povalují staré pneumatiky, na druhé nákupní vozík nebo hromada starých a rozbitých pohovek.

O kus dál je „zaparkováno" několik autovraků. Kola většinou už dávno nemají, stejně tak okýnka jsou většinou vybitá a střepy se válejí všude okolo.

Přečtěte si také: Náměstí Republiky - cesta v čase (nejméně) do 90. let

Jinak ale vládne naprosté ticho. Těžko říct, zda sníh tu největší hrůzu zakrývá, nebo lokalitě naopak dodává hororovou atmosféru tu pověstnou poslední kapku, kvůli které by se zde řada lidí neodvážila a zbylí po chvilce vzali nohy na ramena.

SUPLUJÍ VÝCHOVU

Po chvíli potulování vidíme přijíždět auto s přívěsem. Když dojdeme do míst, kde zaparkovalo, poskakuje okolo něj už pět šest dětí. Přijeli lidé ze střediska Don Bosco vyzvednout místní předškoláky. „Chodíme tady za nimi třikrát týdně. Rodiče je do školky nevodí a těžko říct, jak to bude se školou, tak se je tímto způsobem trochu snažíme vychovávat," říká Václav Lipinský z Dona Boska.

„Svého času nás sice nechtěli ani pouštět dovnitř, ale to už je pryč. Problémy tu nemáme," dodává a odebírá se s dětmi k autu zazpívat několik písní a zahrát jim na kytaru.

Jako poslední z ubytovny vybíhá malý Marco. Okamžitě mi mává na pozdrav a pouští se do povídání. Když ale přijde řeč na to, jak se mu tady žije, debata končí. Každopádně za zvuků kytary se místo probouzí k životu.

Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň

CHODÍTE I DO AMERIKY?

„Aspoň je tu nízký nájem," poukazuje na jedinou výhodu muž vykloněný z okna protějšího bytového domu u silnice. Než se stihnu na něco zeptat, přeruší naši debatu snědá dívenka. „Čáu," říká táhnouc po sněhu boby.

„Bydlím tady se sestrou u babičky a dědy, ale stěhujeme se odtud pryč. Vadí mi tu nepořádek a všichni se tady pořád hádají a bijí," přiznává Anička a na oplátku se ptá, odkud jsme. Z novin, povídám jí. „A chodíte i do Ameriky?" ptá se zvídavě.

Mohlo by vás zajímat: Ostudná Hlubina aneb Uvnitř shromaždiště „nejslabších článků" Ostravy

Ne všichni jsou tu ale výřeční. „Mě to tady vůbec nezajímá. More, já se o tom bavit nechcu," říká rázně odhadem sedmnáctiletý mladík nesoucí odpadky do kontejneru.

Nadšením povinností navštěvovat tuto lokalitu neoplývá ani pošťačka Markéta, kterou zastihujeme při odchodu. „Schránky jsou špatné, dveře nezajištěné. Slušní lidé se tady proti těm, kteří je chodí okrádat a ohrožovat, nemají jak bránit. Strašné!" kroutí hlavou Markéta. Chodí zde ale beze strachu. „Lidé jsou v pohodě. Nejlépe se tady chodí v létě, kdy jsou všichni venku. Jsou výřeční, poradí, nemám s nimi problém."

Ne všichni jsou ale toho názoru. Provozovatel místní střelnice, kromě ubytovny jedné z mála obývaných budov, to tak ale nevidí. „Rodiče o ně nejeví zájem, ale máte strach je vůbec oslovit," říká muž, který zde střelnici, jež se objevila i ve filmu, provozuje od roku 1995. „Tehdy zde byl klid, pak tady ale začali docházet a stěhovat se současní obyvatelé. Podnikatelé z místních objektů postupně raději odešli, bylo to neúnosné. Klienti mi tady ze strachu a kvůli tomu bordelu mnohdy odmítají jezdit," přiznává majitel střelnice Patriot.

A jiní ze strachu z pomsty pod podmínkou anonymity na zdejší „děti" napráskali třeba to, že jejich nejoblíbenější zábavou je vybíjení oken kameny. Tedy těch, v nichž jsou ještě skla. V přízemí je většina otvorů raději zazděná. „A tak si tu žijem," řekl by klasik.

Přečtěte si také: Seriál Deníku Ostudy OstravySeriál mezi čtenáři Deníku vzbudil velký ohlas. Mnozí poukazovali i na další nešvary, které občany Ostravy sužují. Proto jsme se rozhodli pokračovat. Námětů je v našem městě opravdu hodně!