VYBERTE SI REGION

Panelstory po dvaceti letech - moc se nezměnilo

Praha - Jak vypadá bydlení? Ceny nájmů raketově vzrostly. Ale úroveň zůstává pro většinu lidí pořád stejná.

31.10.2009 77
SDÍLEJ:

SÍDLIŠTĚ. Původně revoluční systém výstavby nových domů postupně zdegeneroval do podoby, kterou dobře známe z okrajů města./Ilustrační fotoFoto: DENÍK/Vít Šimánek

Někdo na ně nadává, někdo je vychvaluje do nebes. Bydlení za socialismu mělo spousty výhod, ale i nevýhod. Bylo levné, dostupné, ale mnohde ne příliš kvalitní. Převažují klady a nebo zápory?

Bod první: nájmy

„Do našeho bytu jsme se nastěhovali v roce 1979. Pamatuji si, že nájemné bylo to poslední, co nás zajímalo,“ vzpomíná paní Marie ze severních Čech. „Za tři plus jedna jsme platili asi 460 korun, dnes je to pět tisíc,“ srovnává.

Většina národa tehdy bydlela v často nenáviděných panelácích, jejichž výstavba ve východním bloku našla živnou půdu. Zatímco za železnou oponou se jednalo o bydlení chudých a s výstavbou se navíc přestalo v 70. letech, v socialistických státech se stavělo vesele až do pádu totality.
„Dnes je bydlení jedna z nejvyšších položek rodinných rozpočtů,“ potvrzuje šéf Sdružení nájemníků ČR Stanislav Křeček. „Nájemné v mnoha případech vzrostlo o tisíc a více procent,“ říká.

Kdyby měly platy růst stejně, jako rostlo nájemné, musely by přesahovat třicet tisíc korun, protože průměrná mzda se v 80. letech pohybovala okolo tří tisíc. Realita je ale taková, že dnes průměrný plat dosahuje necelých 23 000 a stále platí, že dvě třetiny obyvatel na něj zdaleka nedosáhnou.

Bod druhý: přístup k bytům

Za socialismu byly v podstatě dvě možnosti, jak získat bydlení. Buď se člověk stal členem družstva, aby mohl bydlet v tzv. družstevním bytě, a nebo se jeho žádost stala součástí pořadníků na takzvaném OPBH neboli Obvodním podniku bytového hospodářství, který spravoval domy v socialistickém vlastnictví.

Porevoluční vývoj ovšem kromě privatizace velkých podniků přinesl i privatizaci bytovou. A co měly obě společného? Naprosto nejasná pravidla, která se dala snadno využít a v řadě případů zneužít.

„Hovořit o spravedlnosti v privatizaci bytů není na místě,“ říká Křeček. „Jedná se o hru bez pravidel. Někde se privatizovaly byty kompletně, třeba v Teplicích, někde jen některé. Často v takových případech vyvstává podezření, zda v privatizovaných domech nebydlí městští funkcionáři, kteří tímto mohli být upřednostněni,“ dodává.

Většina bytů, které byly za socialismu státní, totiž od roku 1994 přešla na města a obce. A ty s nimi mohly nakládat dle libosti. Lišily se ceny, lišil se i počet domů, kterých se město chtělo zbavit.

Polistopadová doba přinesla i dvojí ceny. Kdo měl nájemní smlouvu uzavřenou před Silvestrem 1995, mohl počítat s regulovaným nájemným. Ostatní byli vydáni na pospas trhu – a platí tak mnohonásobně více. Například v Praze se za osmašedesátimetrový byt platí v regulovaném nájmu asi 5500 korun, tržní nájemné dosahuje dvoj- až trojnásobku.

Bod třetí: kvalita bydlení

Kdo bydlí v panelovém bytě, patrně bude prohlašovat, že kromě zateplení a výměny oken se toho od pádu totality příliš nezměnilo. Snad jen ubylo umakartu, lina a dalších materiálů charakterizující dobu před 20 lety.

Rozhodně se ale dnes snadněji shání vybavení. „Pamatuji si, že když jsme si v pětaosmdesátém chtěli koupit koberec, museli jsme stát ve frontě dva dny. A když je konečně přivezli, manžel zabral první roli, která mu přišla pod ruku. Ani nevěděl, jak vypadá,“ usmívá se paní Anna z Chomutova.

Mnozí si jistě vzpomenou, že stěny většiny bytů zdobily otisky válečků či později koncem 80. let i břízolit. Samozřejmě žádný obývací pokoj se nemohl obejít bez obývací stěny, která v interiéru prakticky přežívá dodnes.

Samostatnou kapitolou jsou pak výstavní vily bohatších vrstev, které začaly růst v průběhu 90. let. Vlna výstavby vznosných sídel si vynutila i nový název, který má spíše pejorativní význam, a to „podnikatelské baroko“.

Statisíce lidí dodnes žijí v panelácích. Podle architektů se ale nejedná o nekvalitní bydlení. „Já na to rozhodně nemám kritický pohled,“ říká architekt Petr Hrůša. „Nová satelitní městečka totiž mají daleko větší nároky na dopravu a energii než některá dobrá sídliště, jako je třeba Lesná v Brně,“ dodává. Podle něho bude podobná výstavba i řešením do budoucna, ovšem s tím, že drahý panel patrně vystřídají jiné materiály.

Úplně první panelák? Postavili ho Holanďani

I když jsou téměř na každém rohu, nejsou paneláky ani zdaleka českým vynálezem a už rozhodně nejsou vynálezem komunistů. První panelové domy se totiž objevily v Nizozemsku po první světové válce. Ve dvacátých a třicátých letech tento nový typ bydlení zdomácněl v Německu a Francii. Například Paříž měla svůj první panelák už v roce 1939.

Česko se dočkalo až v padesátých letech. Tvrdí to alespoň internetová encyklopedie Wikipedie. První panelové domy byly postaveny v roce 1956 v Praze 4. Ovšem ten opravdový boom přišel o dva roky později a vlastně trval až do začátku devadesátých let. Z panelu se dokonce budovala celá města, v Česku to byl Most, jehož staré město muselo ustoupit těžbě hnědého uhlí.

Rychlou výstavbu umožňovaly i unifikované stavební plány. V tuzemsku se v podstatě stavěly tři základní typy panelových domů, jejichž provedení se mohlo čas od času lišit v závislosti na lokalitě. V současné době se odhaduje, že v panelových domech je v Česku přes 1,16 milionu bytů. Více než polovina je už starší 35 let, což je na hranici životnosti.

Socialistické víkendy? Na chalupě

Pátek, dvě hodiny odpoledne. Zní zvuk tovární sirény a všichni se ženou na vrátnici. Sbalit jídlo, věci, nacpat to všechno do kufru „embéčka“, vzít děti a co nejrychleji z města na chalupu. Vzpomínáte? I to přinesla do českých rodin totalita.

Objevuje se celá řada teorií, proč se v tehdejším Československu chalupaření tak hluboce zakořenilo. Jedni tvrdí, že to byla náhražka za zavření hranic, druzí zase, že lidé měli hodně peněz a málo příležitostí si za ně něco koupit. Ať tak či onak, čeští chalupáři vynikli neobyčejnou kreativitou, kterou by jim mohl leckdo závidět.

„Lidé se často nemohli realizovat v zaměstnání, proto se přestali zajímat o pracovní výsledky. Naopak na chatě naplno propuklo jejich kutilství, kreativita a lidová tvořivost. Často až do absurdních rozměrů,“ říká sociolog Jan Vyšín.

Chataření a chalupaření byly únikem před šedivou každodenností. „Člověk si mohl na chalupě vytvořit svůj vlastní svobodný svět,“ svěřuje se Petr Čermák z Prahy.

Se změnou režimu se ale zdá, že nadšení výrazně opadlo a generace chalupářů začíná vymírat. Dostupné je široké spektrum jiné zábavy a hlavně, koupě nemovitosti jen pro víkendové povyražení se stala nedostupným luxusem.

31.10.2009 VSTUP DO DISKUSE 77
SDÍLEJ:

Třetina mladých Japonců věří, že se upracuje k smrti

Mladické nadšení a optimismus u Japonců do třiceti let nehledejte. Z celé planety jsou nejvíce pesimističtí. Mají strach z budoucnosti a bojí se mít i děti.

Italský premiér Renzi po prohře v referendu ohlásil svou demisi

Řím - Italský premiér Matteo Renzi Renzi po těžké porážce v nedělním referendu o reformě ústavy ohlásil, že dnes podá demisi. V televizním vystoupení řekl, že výsledky referenda jsou naprosto jasné a že přebírá plnou odpovědnost za porážku.

Z izraelského nákupu ponorek prý bude profitovat i Írán

Tel Aviv - Aféra kolem nákupu dalších tří ponorek pro izraelskou armádu nabrala nové obrátky. Objevily se totiž informace, že v německé společnosti ThyssenKrupp, která je měla dodat, má podíl i úhlavní nepřítel židovského státu Írán. Informovala o tom agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies