VYBERTE SI REGION

Paní Věra: Kvůli Heydrichovi nás v noci vytáhli z postelí a prohledali nám byt

Malešice - Byly jí čtyři roky, když Němci přijeli do Prahy. „Stáli jsme s dědečkem na chodníku a oni jeli s motocykly kolem nás. Viděla jsem jim do obličeje. Dodnes před sebou vidím ty obličeje! Vyzařovalo z nich takové zlo, že už jako malé dítě jsem to chápala," vrací se zpátky v čase devětasedmdesátiletá Věra z Vinohrad.

8.3.2014 12
SDÍLEJ:

DLOUHO SE STARALA O SVOU MAMINKU, a tak devětasedmdesátiletá Věra věděla, kolik úsilí a času stojí péče o příbuzného.Foto: DENÍK/Veronika Cézová

Její dědeček měl doma mapu, do které si tajně zakresloval jednotlivé linie.

„A dělal to snad záměrně, že mě nechal, abych se na to jako dítě dívala. Už odmalinka jsem kvůli tomu jinak prožívala válku. A dodneška, když si na to vzpomenu, tak mám husí kůži."

Husí kůži má Věra i při vzpomínce na to, jak je po atentátu na Heydricha v roce 1942 v noci navštívili esesáci.

Bezmoc? Ta na nás zapůsobila nejvíc

„Vytáhli nás z postelí a prohledali nám byt, jestli se u nás někdo neschovává. Podobné namátkové kontroly dělali v celém baráku. Všichni jsme z toho byli patřičně vytřeštění. A nejvíce nás jako děti nedeprimovala ani ta situace jako taková, ale ty city rodičů a prarodičů. Ten děs a bezmoc dospělých na mě působil úplně nejvíc. Proto si to asi stále tak živě pamatuji…"

Další silný vjem má Věra z února 1945. „I když se chodilo do školy, byla jsem zvyklá, že jakmile zahoukaly sirény, museli jsme se hned schovat do nejbližšího sklepa. Ale to jsem nedodržovala, protože mi doma říkali, že když to jen trochu půjde, ať se radši vrátím domů. A tak jsem těm Luftschutzpolizei, kteří to kontrolovali, vždycky utekla a mazala jsem domů."

Tam už měla nachystaný malý kufříček. A v něm mýdlo, ručník, dva krajíčky chleba, vodu a octový hadříček.

„Vždycky, když začal houkat ten hlavní tón, což znamenalo vrcholné nebezpečí, všichni jsme museli do sklepa. A stále vidím tu hrůzu v očích mých rodičů a prarodičů, když jsme se běželi skrýt do krytu. To bylo tak hrozné!"

Bolest nezhojily ani desítky let

Protože byly školy obsazené Němci, učila se Věra v privátu. „Seděli jsme zrovna v Koperníkově ulici na Vinohradech, naproti nám jsme se dívali na velikánskou Lebenhartovu vilu, kde bydleli Židé. Začaly houkat sirény. A pak přišel ten zásah. Viděla jsem, jak na vilu letí bomba. A barák padnul k zemi…" Věra dál nepokračuje. Oči má zalité slzami. Přestože je to už téměř sedmdesát let, bolest neodezněla… Tlaková vlna odnesla všechny po schodech dolů. Věra se kutálela po schodech, které byly plné skla až do sklepa. Tam už nosili první raněné…

Půl hodiny po náletu za Věrou přiběhla maminka. „Byla jen tak naboso, letěla za mnou a mou mladší sestrou, protože viděla, jak je vila před námi srovnaná se zemí. Tak strašně se o nás bála!"

Zraněná naštěstí Věra nebyla. I díky tomu, že byla zima. „Všichni jsme na sobě měli svetry. Navíc mizerně topili, protože se šetřilo. Byli jsme tedy tak nabalení, že jediné, co nám maminka musela udělat, bylo, že nám z textilu vytahala sklo."

Dobře po náletu nedopadl ani byt na Vinohradech, kde Věra s rodiči a prarodiči bydlela. „Bylo to v ulici Labská, kterou pak přejmenovali po generálu Rybálkovi, kousek od Grébovky. Tam bydlelo Hitlerjugend, měli tam uskladněných 52 klavírů. A teď si představte, když tam vlítla ta bomba! Všechno to vzplálo, do bytu nám lítaly jiskry, všechna okna byla vysklená a k tomu všemu byl únor, velká zima…"

Ze dne na den tak přišli o střechu nad hlavou. „Naštěstí se nad námi slitovala babiččina sestra a vzala nás do Podolí. A tam to bylo ohromné."

Slepice Amálka

V Podolí si to Věra rychle zamilovala. Nejen kvůli ochočené slepici Amálce. „Když jsme tam jako děti přišly, Amálka byla uvázaná u stolu a snášela vajíčka. A klidně se nechala hladit. Teta ji měla jako psa, ale ještě ke všemu užitečnou," směje se Věra, které se na tetě líbilo jedno. Byla umělkyní. „A s tím souvisí, že nebyla milovník extra pořádku, což se nám dětem samozřejmě líbilo. Jen jsme si musely dávat pozor na jediné abychom Amálku netrefily třeba míčkem."

Z Podolí se přestěhovala Věra na pár let k dědovi a babičce do Šanova u Rakovníku. „Byla to poslední vesnice, která byla ještě Böhmen und Mähren, dál už byly Sudety. A pro mě byl velký zážitek, když jsme viděli ty Američany, piloty černochy, kteří nad námi létali tak nízko! A na vagony, ve kterých měli Němci aprovizaci, pouštěli hilzny. A některé z nich se nám dokonce zavrtaly do střechy!"

Když se breptalo, zasáhl řídící

V Šanově chodila Věra i do jednotřídky, ve které se učily tři ročníky. „Strašně moc mě to tam bavilo! A úžasné bylo, že se ke mně pan řídící choval jako k ostatním. Nedělal mezi námi rozdíly. Ani když se třeba při vyučování breptalo… To se pak musela nastavit ruka a on říznul ukazovátkem." Vesničku poblíž Rakovníku si Věra zamilovala. A mohl za to dědeček.

„Děda byl nimrod a bral mě vždycky na čekanou. Vzal dalekohled a pozorovali jsme sysly, králíky a zajíce. Už jako desetiletou mě dokonce naučil střílet ze vzduchovky! A tak pro mě nebyl nikdy problém si na pouti vystřelit růži," usmívá se Věra, kterou děda zasvětil i do tajů botaniky.

„Když jsme šli třeba polní cestou, zkoušel mě ze všech kytek, které tam rostly. Když jsem pak v Praze na gymplu měla botaniku, už jsem se ani nic nemusela učit."

A proč se Věra tak upnula k dědečkovi?

„Neříká se mi to lehce, ale můj tatínek byl individualista. Nás si moc nevšímal. Sám hrál v orchestru na housle, pěstoval tenis a volejbal, doma se moc nezdržoval…" A když už přeci jen doma byl, vyžadoval absolutní klid. „Se sestrou jsme si tam nesměly zpívat, dělat hlouposti, byla jsem tím hodně omezená. Proto mě prakticky vychoval můj děda."

Za dochvilnost čaj a zázvorky

Kromě lásky k přírodě jí děda, ředitel pošty v Moravské ulici, naučil i dochvilnosti. „Jako dítě jsem byla zvána k dědovi a babičce na svačinu. Musela jsem přijít přesně v půl třetí. Když jsem přišla v půl třetí a pět minut, nic jsem už nedostala. Když jsem přišla za minutu půl, také nic. Věděla jsem tedy, že musím přijít přesně ve chvíli, kdy začalo houkat rádio. A to jsem pak dostala čaj a zázvorky."

Když se Věra vrátila zpátky do Prahy, chodila do školy v Polské, která byla naproti vile Osvěta, kde pobýval i Masaryk. A tam dostávali od kantorů lístečky.

„Když jsme dostali modrý, znamenalo to, že jsme všechno uměli, když růžový, že jsme ukáznění. A když jsme přišli domů bez lístku? To bylo špatné něco se nevědělo. Sice tedy tehdy nebyly žákovské knížky, rodiče ale měli denně přehled, jak se nám vede."

Pak se Věra dostala na elektrotechnickou průmyslovku, zavítala i do Tesly Karlín, kde se naučila svářet a dělat kabelové formy.

Měla i větší ambice. Vysokou školu. Jenže jí do cesty vstoupil její budoucí manžel.

Láska na první pohled

„Přišel po vojně do výzkumného ústavu, kde jsem byla vedená jako zaměstnanec. Šéf mi ho představil. A v tom momentě, když jsem ho uviděla, jsem věděla, že je zle. A taky že jo! V dubnu ho akorát propouštěli z vojny a 1. srpna 1956 už jsme byli svoji!"

Ale cesta ke společnému štěstí nebyla úplně snadná. Věra totiž chodila s jedním mládencem.

„Byl o hodně starší, z doktorské rodiny. A už tehdy se mi nelíbily jeho způsoby. Když jsme šli třeba do divadla, přišel pro mě, poprosil moji maminku, pak mě zase doprovodil domů… Měla jsem pocit, že mě někdo stále vodí za ruku… A pak přišel takový statný voják!" směje se Věra.

To, že spolu chtějí být napořád, jim bylo jasné hned, jak se uviděli. Byla to láska na první pohled. Bláznivá, jako z románu. „Bylo mi devatenáct a za čtrnáct dní jsme se dohodli, že se vezmeme. Máti z toho měla málem mrtvici. Ten doktor měl postavení a já si začala s klukem, který lítal na motorce! Ale právě tou bezprostředností si mě získal."

Věra, která byla vedená od jeptišek, věděla, že hrátky před svatbou jsou nepřípustné. „Ale také jsem věděla, že se brzo musím vdát. Proto ten rychlý obřad. Věděla jsem, že jinak to nevydržím," říká s šibalským úsměvem.

Vysněnou Jugoslávii zarazila nehoda

S dcerou Věrou a Alenou byla devět let doma. A když si za normalizace zažádala, že by se chtěla konečně dostat za hranice do Jugoslávie, srazil ji motocykl. „Byla jsem celá polámaná a děti se mě bály, byla jsem jak sněhulák." Na rehabilitaci chodila do Vinohradské nemocnice, kde po čase začala uklízet. Kvůli zdravotním problémům však musela přestat. Protože s Věrou však byli spokojení, nabídli jí místo v inventárním oddělení. A dotáhla to až na vedoucí osobního oddělení.

Problémy s estébákem

„Ale co jsem si užila s komunisty! K nám na oddělení přišel asi pětatřicetiletý náměstek, estébák, a mně bylo hned jasné, že tam spolu nemůžeme vycházet. On si totiž zval k sobě třeba sestřičky, kterým pak dával „za služby" větší odměny než zasloužilým starším pracovnicím. Tak jsem mu narovinu řekla, že nejlepší bude, když se spolu rozloučíme."

Na to ale náměstek nepřistoupil. A jeden z náměstků jí dokonce lámal, aby vstoupila do strany.

„Kvůli strýci, který byl sedlák, jsem ale nemohla. To by mi srdce nedovolilo. Tak jsem mu to narovinu řekla. On byl uznalý, vážil si toho, že jsem našla tolik odvahy mu to říct. Jenže pak právě přišel ten mladý, a tomu jsem byla trnem v oku. No považte vedoucí osobního a nebýt ve straně? To pro něj vůbec neexistovalo." Nakonec se spolu rozloučili. Ale pokoj Věře náměstek nedal ani po odchodu. „Sbalil veškeré mé materiály, a kde jsem si sehnala místo, tam on ty materiály neposlal. Všichni si proto mysleli, že jsem do něčeho zapletená, a tak radši z opatrnosti dali ode mě ruce pryč."

Když už tyto naschvály trvaly delší dobu, manžel se nabídl, že jí pomůže se sháněním práce. „Ale to jsem odmítla. Žádnou protekci jsem nechtěla. Řekla jsem mu, ať mě nechá být, že si to nějak zařídím."

Bude ráj? To jsme si mysleli v euforii

Nakonec našla místo v plynárně v ekonomickém oddělení. Vypočítávala výplatu pro 75 lidí, spolupracovala se Slováky, jezdila po celé republice. V plynárně prožila i revoluci. „Na Rusáky jsme psali pamflety, vzali jsme prapor a šli na Václavák. Byla to velká euforie… Ale vím, že kdyby žil můj děda, určitě by mě zkrotil, že všechno bude jinak. Kdežto my jsme si mysleli, že tu bude za rok za dva ráj. Nebyl. A není. Už maminka říkala, že je potřeba, aby se do toho procesu zapojilo co nejvíce slušných lidí, kteří by sloužili národu. To se ale bohužel nestalo…"

Autor: Veronika Cézová

8.3.2014 VSTUP DO DISKUSE 12
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies