Páter Halík: Úkol nežít ve lži se týká každého člověka

„Opět bychom mohli říct, že „naše země nevzkvétá“. Na každém z nás je díl odpovědnosti za to, aby se to změnilo, říká duchovní Halík.

Každý si z myšlenkového světa i reálného života Václava Havla vybíráme to, čím nás oslovil nejvíc. Co je to ve vašem případě?

Výzva k životu v pravdě, k občanské statečnosti – zkušenost, že moudré, statečné, výstižné slovo v pravý čas je samo už velkým činem.

Říkal jste, že Havel, stejně jako Karel Čapek, zemřeli v čase vánočním, oba v turbulentní době, kdy lidi nečekalo klidné období. Je taková paralela vskutku namístě?

Smrt Václava Havla mi opravdu v leččems připomíná smrt spisovatele Karla Čapka o Vánocích 1938, když se nad naším národem a Evropou stahovala hrozivá mračna. Tehdy se také jako dnes i v našem národě zdvíhal mravní kal, který se tak často v našich dějinách obracel právě proti lidem, kteří vyčnívali z řady. Přiznám se, že i já dnes musím nejednou bojovat s černými mračny starostí a úzkostí o věci obecné v době, o níž – při pohledu na téměř vyčerpaný kapitál důvěry, který demokracie potřebuje ještě víc než kapitál ekonomický – by znovu bylo možno říci „naše země nevzkvétá“. A jsou to starosti nejen o náš malý dům, ale i o naši širší vlast, jak ji právem Havel nazýval, o onen velký domov sjednocující se Evropy, do něhož nás úsilí mužů, jako byl Václav Havel, znovu uvedlo z hnilobné, násilné, nebezpečné izolace. Avšak pevně doufám, že nynější připomenutí osobnosti Václava Havla probudí – zejména v mladé generaci – odhodlání nerezignovat, být aktivními spolutvůrci občanského života, zodpovědnými Čechy a dobrými Evropany – to nejde od sebe oddělit.

Václav Havel v jednom ze svých projevů uvedl: „Nejjednodušší je samozřejmě o pojmu vlasti moc nepřemýšlet a držet se jeho tradičního významu. Případně pojetí vlasti jako uzavřené struktury ještě dál posilovat a prohlubovat. Je to cesta nejen nenáročná, ale pro určité společenské vrstvy, a tím i pro určité politiky dost přitažlivá: neklade totiž na nikoho žádné zvláštní intelektuální či mravní nároky, ale nabízí naopak každému pohodlné spočinutí v podušce známých reálií a v náručí známé komunity.“ Je tohle jedno z nebezpečí, jichž se máme obávat?

Ano, zodpovědnost za to, aby Češi byli nezaměnitelným hlasem v orchestru evropské kultury, je pravé vlastenectví – opak hloupého „národovectví“, kterému Václav Černý výstižně říkal „čecháčkovství“.

Veřejný prostor je nyní plný vzpomínek a detailů životní poutě Václava Havla. Zákonodárci přijmou zákon, v němž se praví, že V. Havel se zasloužil o svobodu a demokracii. Je tohle cesta, jíž bychom si měli Havlův odkaz připomínat a rozvíjet?

Ten zákon je právní anomálie, ale pokud už tu je, Havel si jistě zaslouží být také tím symbolicky přiřazen k Masarykovi. Havel obstál v obou velkých úkolech českého prezidenta: důstojně reprezentoval naši zemi před světem a doma nikdy nevzdat nekončící zápas o kultivaci veřejného života. Stavěl noblesu proti hulvátství, kritické myšlení proti lacinému populismu a ideologickým schématům. Zápas proti lidské hlouposti, malosti a zlobě nelze vyhrát, není však dovoleno jej vzdát: a on v něm vytrval. Nesmíme nechat Havlův politický a mravní odkaz zarůst plevelem tatíčkovských legend, nýbrž každý svým nezaměnitelným způsobem, na svém místě a podle svých možností na něj kriticky a tvořivě navázat. Úkol „nežít ve lži“ (a vzpomeňme také na Masarykovo „nebát se a nekrást“!) se týká úplně každého člověka.