Pečovatel: Nebylo to tam zlé. Příbuzné bych tam ale nedal

Ředitelka bývalého stacionáře Naděje 2000 Jaroslava Lochařová a vedoucí pečovatelka Šárka Hatašová, které jsou obviněné z toho, že ve stacionáři po tři roky týraly své klienty, v pátek opět u soudu poslouchaly výpovědi svědků.

Jako první vypovídala pracovnice Městského ústavu sociálních služeb Jirkov (MěÚSS). Ještě před soudní síní si spolu s Lochařovu povídala. „Pracovali jsme s paní Lochařovou v roce 1993 U Dubu. Žádné neshody mezi námi nebyly, ale ani nejsme nijaké přítelkyně,“ odpověděla soudkyni na dotaz , zda spolu mají nějaký zvláštní vztah.

Svědkyně docházela do Naděje v případech, kdy zdejší klienti chtěli přejít pod MěÚSS. „Do stacionáře jsem chodila nepravidelně a neohlášená,“ informovala svědkyně. Personál se k ní prý vždy choval příjemně.

„Ve stacionáři to páchlo močí“

„Stacionář na mne ale působil depresivně. Byla jsem zvyklá na naše domovy, kde máme barevné zdi s obrázky,“ řekla hned úvodem.

Svědkyně se svěřila, že v oboru pracuje již čtyřicet let. V roce 1992, 1993, kdy nebyly inkontinenční pomůcky, tak podle ní i v domovech důchodců byla cítit moč. Dnes tomu už tak není. „Ve stacionáři byl cítit pach moči,“ sdělila soudu. „Pokud budeme nešikovně šetřit a dáme klientovi s třetím stupněm inkontinence pleny pro první stupeň, tak budou protékat a v zařízení bude cítit zápach,“odpověděla svědkyně na dotaz obhájkyně ohledně inkontinečních pomůcek.

Podle bývalé spolupracovnice Lochařové nemohla být péče ve stacionáři dostatečná. „Mohlo to být i počtem personálu. Kdyby byla dostatečná, neměla by tam být cítit moč,“ dodala.

Celý banán se jim zdál moc

Klienti, kteří přešli z Naděje do některého z domovů MěÚSS se podle ní také pozastavovali nad velikostmi porcí jídla. „Třeba když dostali celý banán nebo čokoládu, tak čekali, že jim ji ještě rozdělíme,“ uvedla svědkyně. Také velikost pokojů se jí zdála nedostatečná. „Jeden pokoj byl dvoulůžkový a na jednom pokoji byly čtyři až pět postelí. To se mi zdálo moc,“ řekla.

Problém byl také s jedním klientem, kterého MěÚSS přejímal s významnou proleženinou. „Byla až na kost,“ sdělila.

Další svědkyní dopolední části jednání byla slečna, která v Naději 2000 absolvovala svoji praxi v roce 2006. Ergoterapeutka si našla Naději na internetových stránkách sama.

„Měli tam vybavenou místnost pro ergoterapii, ale ergoterapeut tam nepůsobil,“ uvedla začátkem. „Nikdo mne nekontroloval, zda dělám svoji práci dobře,“ uvedla. „Praxe tam se mi nelíbila. Na 1. praxi jsem byla v LDN v Chomutově, tam byla péče lepší,“ konstatovala.

Také ona se setkala s tím, že byli klienti pomočeni. „ Stalo se mi, že po jedné klientce zůstala promočená židle. Řekla jsem personálu, aby ji plenu převlékli a oni mi řekli, že to udělají až po obědě a odvedli ji rovnou do jídelny,“ popsala jednu z nepříjemných vzpomínek mladá ergoterapeutka.

Strava klientů byla podle výpovědi svědkyně také zajímavá. „Všimla jsem si, že pro všechny klienty byla připravena dvě kuřata. Při grilování se griloval kousek salámu nebo buřt,“ dodala.

Neměla zaplaceno, tak spala na chodbě

„Jedna klientka ležela na válendě na chodbě. Ptala jsem se proč. Prý proto, že nemá uhrazený pobyt,“ informovala o dalším nepříjemném zážitku.

Jako třetí a poslední svědek dopoledního programu vypovídal pečovatel, který působil v Naději 2000 a ihned poté, co si Šárka Hatašová otevřela vlastní zařízení Pod Břízami, přešel k ní.

Jeho výpověď však byla víc než těžkopádná. Mnoho věcí se neshodovalo s tím, co uvedl při výslechu na policii. V závěru výpovědi uvedl, že stacionář nebyl tak špatný, jak se povídá. „Svoje příbuzné bych tam nedal,“ odpověděl na otázku. Důvodem proč by ji tam nedal, je podle něj především to, že byl drahý.

Další soudní jednání bude probíhat až v dubnu. Výslechy svědků však zatím nejsou ani v polovině. Verdikt soudu tak zřejmě v dubnu ještě nepadne.
Pokud by byly závěrem Lochařová a Hatašová uznány vinnými z trestného činu týrání svěřené osoby, strávily by ve vězení až osm let.