VYBERTE SI REGION

Pěstounka: Dětem lásku a bezpečí, zbytek je na nich

Brno /ROZHOVOR/ – Před patnácti lety viděla Jitka Jiráčková dokument o pěstounské péči. Inspiroval ji k tomu, aby se stala náhradní matkou v brněnské SOS vesničce.

27.12.2009 4
SDÍLEJ:

Jitka Jiráčková.Foto: DENÍK/Lubomír Stehlík

První pěstounkou, která se před sedmi lety usadila v jednom z krychlových domků brněnské SOS dětské vesničky v Medlánkách, byla Jitka Jiráčková. Ze svobodné jedenatřicetileté ženy se stala ze dne na den trojnásobná matka. „Pro děti jsem jen náhradní máma. Nepřivlastňuji si je,“ připomíná Jiráčková.

SOS vesnička v Medlánkách poskytuje zázemí pro desítky dětí, které z různých důvodů nemohou vyrůstat ve své rodině. Jak se vesnička liší od individuální pěstounské péče?
Jako pěstounka jsem součástí organizace. Jsem tu na dohodu, nemáme uzavřený pracovní poměr. Maminky v SOS vesničce dostávají peníze, každá rodina bydlí ve vybaveném domě. Navíc má k dispozici tým odborníků a dalších lidí, kteří pomáhají. Ale SOS vesnička se také zásadně liší od dětského domova. U dětí se nestřídají tety ani další zaměstnanci ústavu. Fungujeme jako rodinné jednotky.

Kolik takových rodin momentálně v medlánecké SOS vesničce bydlí?
Je plně obsazená. Deset pěstounek se stará o celkem téměř padesát dětí.

Odkud děti do vesničky přicházejí?
Většinou z dětských domovů, někdy i z azylových domů. Přednost mají větší sourozenecké skupiny, protože běžné pěstounské rodiny velký počet dětí do rodiny většinou přijmout nemohou. A asi polovina dětí je romských.

O kolik dětí v současnosti pečujete?
Starám se o pět romských dětí ve věku od devíti do čtrnácti let. Mám tady dvě sourozenecké skupiny. Nejprve přišel nejstarší chlapec a dvě holčičky. Byly jim tehdy čtyři, šest a sedm let. Po třech letech jsem přibrala ještě dva brášky. Těm bylo sedm a osm let.

Říkají vám „mami“?
Říkají.

Jak vypadá obyčejný den v SOS dětské vesničce, kde se svou rodinou bydlíte?
Ve všední den chodí děti do školy, takže budíček mají ráno před půl sedmou. Připravím jim svačinu a po snídani odcházejí do školy. Domů se vrací po obědě a odpoledne mají různé kroužky.

Čemu se věnují?
Každé baví něco jiného. Třeba Dominik hraje na klavír a chodí do modelářského kroužku. Dušan chodí do rybářského kroužku, který pro děti z vesničky i ze sídliště organizuje místní správce. Baví ho taky cyklistika a chodí na vaření. A Jirka hraje fotbal a futsal.

A co holky?
Evička domů nosí hodně hezké výrobky z keramiky. Věruška hraje tenis. A holky chodí taky na rybářský kroužek, ježdění na ryby je moc baví. Tři děti chodí do skautu.

Pomáhají děti doma?
Chystají samy třeba večeři. I když někdy je to jen namazaný chleba. Dlouho jsem to dělala já, ale pak jsem uznala, že už by se děti mohly začít osamostatňovat. A povinnosti mají i potom. Máme systém, ve kterém se děti spravedlivě a přiměřeně svému věku střídají. Někdo zametá, někdo umývá nádobí. Je pravda, že když je člověk sám, děti se zapojovat zkrátka musí.

Jak jste se k pěstounství dostala?
Přemýšlet jsem o tom začala už kolem třiadvaceti. Viděla jsem tehdy nějaký dokument v televizi. Jeho součástí byl rozhovor s pěstounkou. Díky té ženě vlastně v Medlánkách jsem. Začala jsem si tehdy s tou myšlenkou pohrávat a o dva roky později jsem kontaktovala koordinátorku matek. Podívala jsem se i do SOS vesničky ve Chvalčově na Kroměřížsku, ale v té době mi ještě pěstounství nedoporučili.

Může se vůbec člověk stát v pětadvaceti letech pěstounem?
Je tu několik žen, které začaly velmi brzy. Ale odborníci doporučují, aby žena měla přes třicet let a nebylo jí zároveň více než pětačtyřicet. I když pokud je žena vitální a velmi chce děti, dá se všechno dohodnout individuálně.

Když vás jako pěstounku nevybrali, čemu jste se věnovala?
Tehdy jsem přemýšlela o partnerském životě a o manželství. Měla jsem také zaměstnání. V Pardubicích jsem se vyučila zdravotnicí. Pracovala jsem od domova důchodců přes internu, kojenecký ústav až po ústav pro mentálně postižené děti. Dělala jsme i pokojskou a servírku.

Co vás ve třiceti letech přimělo zkusit to jako pěstounka ještě jednou?
To byla spíš pocitová záležitost. I když jsem měla známost, pořád mě to spíš táhlo k pěstounství než k tomu, abych s mužem založila rodinu. Z mých vnitřních dilemat se nakonec zrodilo rozhodnutí stát se pěstounkou v SOS vesničce.

Jak jste se z Pardubic dostala do Brna?
Vysloveně kvůli vesničce. Bydlela jsem nedaleko Vysokého Mýta, ale vždycky mě to táhlo na Moravu.

Co vám na to říkalo vaše okolí?
Některé kamarádky mi fandily, některé se divily. Jeden kamarád mi řekl, že se jdu do vesničky zahrabat. Je pravda, že člověk v běžném zaměstnání má kolem sebe kolektiv lidí, kdežto tady jste stále s dětmi. Hlavně když byly úplně malé, nedostala jsem se prakticky vůbec mezi lidi.

Z ženy, která nemá děti, jste byla ze dne na den trojnásobnou matkou.
Přesně tak. Nikdo jiný tady nebyl. Najednou za vámi všude běhají tři svišti. Pořád na vás volají „mami“. Ani nechtějí nic říct, jen se ujišťují o tom, že opravdu mají mámu. V cizím prostředí jsou strašně nejisté a neklidné, takže zlobí. Aby si k vám vytvořily citové pouto, nesmíte se od nich první tři měsíce v podstatě ani hnout. Bylo to těžké i proto, že jsme v medlánecké vesničce byli první rodina. Po čtvrt roce jsem byla nadšená, když jsem se mohla sama projet tramvají.

Jak jste těžké začátky překonala?
Děti postupně zjistily, že když odejdu, zase se vrátím. Že i když zlobí, budu je mít pořád stejně ráda. Pomalu získávaly jistotu díky pravidelnému režimu a opakujícím se rituálům.

Testovaly, kam až mohou zajít?
Ano, v podstatě mě zkouší pořád. Teď už je mám prokouknuté, ale dřív jsem k tomu přistupovala až naivně. Děti například ze začátku simulovaly. Klukovi, který chodil do první třídy, se nechtělo do školy. Tak na mě nahrál, že ho bolí noha. Strašně naříkal, ale paní doktorka zjistila, že s nohou nic vážného nemá a dala nám nějakou mast. Doma jsem pak poctivě mazala. A krátce po poledni milý chlapeček najednou vyskočil a byl plný energie.

Proč jste se po třech letech rozhodla vzít si další dvě děti?
V SOS dětské vesničce pěstouni mívají dětí víc. Proto jsem s tím počítala předem. Nemám žádné další zaměstnání, starat se o děti je pro mě jedna z hlavních životních náplní. Vezměte si, že třeba vychovatelky v dětském domově se starají celý den o děti. Když přijdou domů, čeká je vlastní rodina a povinnosti. Já se díky vesničce dětem můžu plně věnovat.

Žárlily děti, když dostaly sourozence?
To tedy určitě. Když přišli ti dva kluci, nejmladší holčička přišla o pozici benjamínka. Začala víc křičet, snažila se získat pozornost. Nebylo to pro ni jednoduché, ale musela si zvyknout. Samozřejmě tehdy byly i chvilky, kdy jsem si ji jedinou vzala na klín nebo ji držela na procházce za ruku. Všechno musí jít postupně, aby to nebolelo.

Jaké mají děti vztahy mezi sebou teď?
Když přišly, bály se jedno o druhé. Pořád sledovaly, kam brácha jde, a jestli mu někdo neubližuje. Což teď se už říct nedá. Občas přijdou na řadu i sourozenecké bitky. Jeden z kluků byl ale nedávno nemocný. Bylo hezké vidět, že zrovna bratr, se kterým se obvykle spíš hádá, mu udělal čaj. Život v rodině je pro děti výborná škola. Učí se vycházet s druhými a navazovat vztahy.

Říká se, že malé děti znamenají malé starosti, velké děti velké starosti. Jste připravená na období jejich dospívání?
Jsem teď na určitém rozhraní. Děti už jsou samostatnější. Už i já se jich pomalu začínám ptát na otázky jako: kdes byla, s kým, a proč jsi nepřišla včas domů? Zatím nejde o nic zásadního, ale určitě mě to nemine. Tak jako všechny ostatní rodiče, kteří řeší záležitosti s puberťáky. Přijde čas diskuzí a konfrontací. Každé období má nějaký svůj problém, ale tak to má být. Důležité je pořád o tom mluvit. Když už dítě do něčeho půjde, musí vědět, co všechno se může stát.

Jak budete slavit letošní Štědrý večer?
Pojedeme za mojí maminkou, která bydlí sama.

Děláte to tak každý rok?
Vždycky jsme slavili ve vesničce. Letos to bude jiné proto, že první tři děti budou slavit Vánoce s biologickou maminkou. Přála si, aby na Vánoce byly s ní, a já s tím nemám problém. Když se děti na mámu těší a chtějí ji vidět, proč ne.

Jaký k ní mají děti vztah?
Někdo si k ní na začátku cestu musel najít. Jedna z holčiček byla na matku naopak velmi fixovaná. Měla za to, že kvůli mně nemůže být u své pravé maminky. Proto hodně pomohlo, když za dětmi máma začala jezdit, a že jsme se mezi sebou dokázaly bavit. Děti se díky tomu dostaly do větší pohody a vztahy se urovnaly.

Jak si děti vysvětlují, že se k nim kromě vás hlásí ještě jedna máma?
Berou to tak, že mají dvě mamky. I když jedna z holčiček má větší pouto ke své biologické matce.

Nepřipadá vám to někdy trochu nefér?
Šla jsem dělat pěstounku, tedy matku náhradní. Mým posláním je zajistit jim zázemí a bezpečí. Ne být matkou, která si děti majetnicky přivlastňuje.

Co se s dětmi z SOS vesničky stane, když oslaví osmnáctiny?
Pokračují v takzvané komunitě mládeže. To je součást naší organizace, je ale v jiné části Brna. Tam se osamostatňují. Zvykají si na to, že musí hospodařit s penězi. Pak pokračují v polozávislém bydlení. Polovinu bydlení jim pomáhá zaplatit vesnička, na zbytek si ale musí vydělat samy.

Jak úspěšný bývá přechod dětí do úplně samostatného života?
Určitě je to lepší než v klasické ústavní péči. Většina dětí se vyučí, některé mají střední školu s maturitou. Ve výjimečných případech získají vysokoškolské vzdělání, jindy ale nedodělají ani základní školu. Pak už záleží na nich samých. Byly tu i děti, z nichž se později staly bezdomovci. Dokud měly dozor, držely se a měly nějaké výsledky. V určité chvíli to ale vzdaly.

Je to tím, že jsou ovlivněné nelehkým dětstvím?
Určitě. Pokud dětem chybí v raném věku zázemí, zůstává to v nich. Výchovou můžeme leccos ovlivnit, ale není možné to úplně smazat.

Máte o budoucnost svých dětí obavy?
Přála bych si, aby se nechytily špatné party. Nedělám si iluze, že všechno bude krásné. Že všechny děti budou mít maturitu a budou mi děkovat. Tak to v pubertě zkrátka nechodí. Ale to, co jim můžu dát, je vnitřní klid, pocit bezpečí a jistoty. Dál už to bude na nich a na troše štěstí.

Jak vidíte svou budoucnost vy? Dovedete si představit, že byste z vesničky jednou odešla?
Matka má možnost vzít si další děti. Je ale třeba zvážit, jestli je schopná jim dát dostatek lásky a energie. Vidím to spíš tak, že tuto skupinku dětí dovychovám a další si přibírat nebudu. Děti budou matku potřebovat pořád. Domek, který obýváme, musí být podle pravidel SOS dětské vesničky vždy využitý. Takže pokud starší děti odejdou, budu se muset také odstěhovat. Zřejmě si s těmi mladšími dětmi najdu něco menšího a dovychovám je jako individuální pěstounka. I když všechno může být nakonec jinak.

Jakému zaměstnání se pak chcete věnovat?
Ráda se učím novým věcem v životě. Vím, že po čtyřicítce bude složitější hledat zaměstnání. Trochu obavy z toho proto mám, ale říkám si, že to nějak dopadne. Nechávám tomu volný průběh, zřejmě bude pracovat s lidmi nebo dětmi. Radikálně se měnit nebudu.

Kdo je Jitka Jiráčková

- Narodila se 2. dubna 1971 ve Vysokém Mýtě

- Dříve pracovala ve zdravotnictví

- Stala se první matkou-pěstounkou brněnské SOS dětské vesničky v Medlánkách

- Stará se o tři chlapce a dvě děvčata

- Ráda jezdí na kole, chodí do kina a divadla a cestuje

Autor: Lucie Hrabcová

27.12.2009 VSTUP DO DISKUSE 4
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies