O Václavu Havlovi nyní mnozí hovoří jako o největším Čechovi 20. století. V čem ta jeho velikost spočívala?

Nemám rád otázky tohoto typu… Velký a ve dvacátém století zcela nebývalý byl jeho životní příběh. Lidé dnes slyší jen na příběhy. Méně na myšlenky, ba nevěří ani na činy bez příběhu. Jednou se dostat do vězení za své názory, to se ale přihodí leckomu. Havel však šel do vězení třikrát! Politických vězňů, kteří se stanou hlavami států, bylo víc, i když ne mnoho. Někteří z nich se ale stali diktátory. Havel byl konsenzuální, demokratický prezident. Nad to byl myslitel, intelektuál. To je v úhrnu naprosto ojedinělé. Proto svět Václava Havla tak obdivoval a proto ho dodnes uctívá. Čím mám ale poměřit, zda byl "největší"? Určitě nejznámější, nejobdivovanější.

Havel přinesl do veřejného prostoru pojmy jako moc bezmocných, život v pravdě, občanská společnost. V posledních letech – po jeho odchodu z Hradu – jako by zapadly. Myslíte, že nastává čas pro jejich novou rezonanci mezi lidmi?

Máte pravdu, že to vypadalo, že zapadly. Jak už to u nás bývá, až smrt velkého člověka mnoho lidí probudí. Ti lidé ale byli dosud pod docela agresivním, ošklivým tlakem antihavlovské propagandy. Kolik lidé si najednou hnusilo "pravdu a lásku". Co ti troubové tím chtěli říci? Že má zvítězit lež a nenávist|? No, někdy to tak vypadalo… Vítězila přece korupce a vracela se normalizace, kdy lidé zalézají do svých nor, nikomu a ničemu nevěří, jen tomu, že svět kolem nás je zlý a chystá na nás nějakou habaďůru… U nás zkrátka víc než kde jinde platí, že doma není nikdo prorokem. Havel bylo naše špatné svědomí,. Když pak člověk Havel umře, všem jaksi odlehne a ozve se jejich lepší já. Věřím v naše lepší já, jen jsme ho zahnali do kouta.

Havel nebyl přítelem stranictví, vždy akcentoval občanskou aktivitu, zájem o věci veřejné. Myslíte, že v době obav o základní živobytí, strachu z budoucnosti EU, o rozpad eurozóny budou lidé ochotni podílet se na správě obecných záležitostí, nebo se spíš uzavřou do sebe a budou hledat vůdce, který jim ukáže tzv. správnou cestu?

Václav Havel nebyl přítelem stranictví, které nevyrůstá z husté tkáně občanské společnosti. Neměl snad pravdu? Bez aktivní veřejnosti samotná politika (soutěž o moc) schází na úbytě a strany degenerují.

Byli jste s Václavem Havlem dlouholetí přátelé. Zdá se, že to byl člověk, jehož břímě moci obtěžovalo. Nebo u něj převážil pocit odpovědnosti a jakési vědomí, že nikdo jiný to udělat nemůže?

Václav Havel byl až nemocný odpovědností. Nikoho druhého takového jsem v životě nepoznal. Skoro bych řekl, že takoví lidé se pro politiku nehodí. Také proto nemohl dělat politiku stranickou, třeba si založit si vlastní stranu. Což by jistě mohl. On by ale nedokázal slibovat nesplnitelné, tupit ty druhé, strašit lidi, jako je úspěšně straší třeba současný prezident Evropskou unií či Němci. Tomu mnoho lidí pochopitelně nerozumí a vysvětlovali si pak jeho činy a myšlenky všelijak. Pokud jde o moc, Václava Havla zajímala spíše kontrola moci než její hromadění. Proto mu tak záleželo třeba na Ústavním soudu a proto byl stoupencem Senátu. Se sněmovnou si, pravda, moc nerozuměl. Tam se moc hromadí, v těch prvních jmenovaných institucích se kontroluje, vyvažuje.

Co by si podle Vás měli lidé nejvíc z jeho odkazu připomínat?

Myslím si, že na to už přicházejí sami, i bez mých rad. Já sám si připomínám, že člověk musí za tím, čemu věří, stát jako on, i když to vypadá na momentální prohru. Jinak mu lidé neuvěří a pak nemá v politice co dělat. Doufám, že se v těchto dnech mnozí probouzíme k našemu lepší já a dohromady k našemu lepšímu my.