Bylo mu sedmasedmdesát let, a přesto se rozhodl skoncovat se životem. Napsal svým blízkým dopis na rozloučenou a udělal poslední krok. Krok do prázdna, když v pondělí po osmé hodině ráno skočil v centru krajského města z druhého patra bytového domu. „Lékaři, kteří na místo přijeli, už muži nemohli pomoci. Svým zraněním podlehl. Podle dosavadního šetření to vypadá, že důvodem jeho činu byly zdravotní problémy,“ uvedla mluvčí hradeckých policistů Anna Pešavová.

Podobný případ sebevraždy měli policisté na stole i před necelým týdnem. Ukončit svůj život se rozhodla čtyřiapadesátiletá žena. Pravděpodobně se otrávila léky.

Podle odborníků jsou podzimní měsíce a období blížících se svátků pro lidi velmi náročné. „V této době dochází i k nárůstu depresí,“ doplnil psycholog Miloslav Pleskač.

V tragickou událost se poté mohou proměnit osudy těch, kteří jsou ve finanční tísni, mají zdravotní potíže nebo řeší rodinné či osobní záležitosti. „Bývají to nejčastější důvody. Většinou jsou uvedeny v dopise na rozloučenou. Ten objevíme tak u čtyřiceti procent sebevražd,“ potvrzuje Anna Pešavová.

Psycholog: Důležitý je momentální stav

Psycholog královéhradeckých hasičů Ondřej Sezima uvádí, že je také velmi důležité, v jakém stavu se člověk zrovna nachází. „Rozhodující je, zda se sebevrah uchyluje k tomuto kroku v afektu, nebo po dlouhodobém rozvažování či se jedná o takzvanou manifestační sebevraždu. V posledním případě spíše člověk volá o pomoc, a dá se mu tento krok vymluvit,“ poznamenal.

K tragickým případům vyjíždějí i městští strážníci. „Naposledy jsme zasahovali v situaci, kdy mladý muž sám zavolal na linku 156 a oznámil, že chce spáchat sebevraždu, protože ho opustila přítelkyně,“ popisuje jeden zářijový večer mluvčí strážníků Eva Čížková.

Nakonec se podařilo policejní hlídce muže po několika telefonátech dohledat a přemluvit, aby nic takového nedělal. V krvi mu lékaři změřili 2,8 promile alkoholu. Pokud se však sebevrah po delších úvahách rozhodne se životem skoncovat a svůj čin myslí vážně, připraví si takové podmínky, aby vše dokonal.

Za nejtragičtější měsíce podle statistik platí listopad, únor a červenec. Letos od začátku září se rozhodlo odejít ze světa už šest lidí. Další tři se o to pokusili.

Pomoci může i naprostý laik, tvrdí psycholog

Sám ještě tváří v tvář sebevrahovi nestál. Do role přímého vyjednavače se zatím nedostal. Na pomoc kolegům se však vydal již nesčetněkrát.
Psycholog královéhradeckých hasičů Ondřej Sezima říká, že důležitý je přístup. „Je potřeba projevit lidskou účast a blízkost,“ tvrdí.
Z pohledu psychologa a vyjednavače je vůbec možné lidem takový krok rozmluvit?
Velmi důležité je, v jakém stavu se člověk zrovna nachází. S tím souvisí také způsob jednání. Může se tak jednat buď o sebevraždu v afektu, manifestační sebevraždu nebo bilanční.

V jakém z těchto případů má vyjednavač „nejjednodušší“ pozici?
Nejčastější bývají případy manifestační sebevraždy, kdy spíše člověk volá o pomoc. Svým jednáním chce změnit svoje životní podmínky. Hodně záleží na přístupu k takovému člověku. Hraje se o čas. Čím déle se podaří udržet se sebevrahem komunikaci, tím lépe a zvyšuje se pravděpodobnost úspěchu. Kupříkladu ale u bilančních sebevražd, ke kterým lidé dospějí po dlouhodobém rozvažování, se většinou přijíždí bohužel už k dokonaným činům.

Může se pokusit sebevrahovi jeho čin rozmluvit kdokoliv. Nebo je potřeba skutečně vyjednavač profesionál?
V té první fázi komunikace stačí i laik, který nemá zkušenosti s krizovou intervencí. Záleží hodně na citlivém přístupu. Je potřeba projevit lidskou účast a svou blízkost tomu člověku.

Je tedy dobré s člověkem soucítit a projevit svou účast. Jak je to s formulací vět, záleží na ní?
Do jisté míry. Je dobré sebevrahovi postavit to, co se chystá udělat, jako fakt. Aby se nezbavoval odpovědnosti za své činy. Například: Chystáte se skončit se životem, je to vaše právo volby, ale pojďte si o tom ještě promluvit.
GLOSA ZUZANY PLOCKOVÉ: Třeba by pomohlo vidět i z druhé strany

Je to pár let a stalo se kdesi na Hradecku. Ten kluk, ten mladý Werther, je dnes živý, zdravý, veselý. Možná by se styděl, poznat se v tomhle vzpomínání . Tehdy mu svět bůhvíproč zčernal a on už nechtěl dál žít. Vymyslel smrt skokem do hlubiny. Našel si kopec s vysokou konstrukcí. Vylezl na ni. Bylo to zkraje podzimka, průzračný vzduch. Domýšlím se, že tam tak seděl, koukal do krajiny: kolem létaly poštolky, k horám se ploužil vláček… Asi mu začalo být tam nahoře teskno.

Vytáhl telefon a začal psát: „Sedím tady, skočím dolů, zabiju se.“ Zprávičku poslal rodičům, slečně, kamarádům, pro jistotu i záchrance. Přijeli všichni. Hasiči s žebříkem a plachtou, sanitka, policie, novinářské štáby, vrtulník, rodiče s psychologem. Za pět minut byl dole. „Kdo tenhle výjezd zaplatí?“ ptám se záchranářů. „To se tak nesmí brát. Hlavně že kluk žije,“ povídal jeden. A dodal: „Někdy si říkám, že než psycholog nebo pár facek, prospělo by těmhle mládencům, kdyby s námi tak měsíc dva sloužili.“