Vše začne na Pražském hradě, kde se uskuteční mezinárodní fórum. Diskutovat se nebude o historii, ale o současnosti a budoucnosti antisemitismu, extremismu a rasismu ve světě. Mezi řečníky zasedne prezident Evropského židovského kongresu Moše Kantor, evropští historici i filozofové. Vrcholem dneška bude slavnostní večeře pro 500 hostů 
v Obecním domě.

Osvětimské výročí, které připadá na zítřek, se bude připomínat i na Pražském hradě. „Pan prezident bude zahajovat fórum Let My People Live (Nechte žít můj lid) v úterý," upřesnil Deníku prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček. Hlava státu by přitom měla přednést „zásadní projev". Následně se delegace včetně devadesáti přeživších holocaustu přesune do Terezína, kde se odpoledne uskuteční pieta.

Rozeslání pozvánek

Prezident Miloš Zeman rozeslal pozvánku čtrnácti prezidentům včetně hlav pěti vítězných zemí, z nejvyšších představitelů států ale nakonec přijede jen slovenský prezident Andrej Kiska a prezident Bulharska Rosen Plevneliev. „Byl jsem požádán, abych tyto lidi oslovil, což není totéž, jako bych je pozval sám. Jde o iniciativu Evropského židovského kongresu a Evropského parlamentu. Proto také na toto setkání přijede jeho předseda Martin Schulz a asi třicítka předsedů národních parlamentů, což je velmi slušná účast," upřesnil prezident 
v nedávném rozhovoru pro regionální Deník. „Jsme pouze hostitelská země, která byla 
o tuto roli požádána, a to 
i v souvislosti s Terezínem. Neměli jsme důvod tuto žádost odmítnout, ostatně dovedete si představit, co by se stalo, kdybychom ji odmítli?" dodal prezident pro Deník.

Podle odborníků na mezinárodní vztahy ale může mít dnes zahájená akce také širší politický dopad. „Diskuze se v poslední době vedou pod heslem zabránění revizi výsledku druhé světové války. Například v Polsku se na řadě míst tyto připomínky konají bez ruské přítomnosti, naopak na oslavy v Rusku prezident poslal pozvánky všem státníkům. Oslavy se tedy mění v jakousi politickou deklaraci toho, 
s kým „hrajeme", koho považujeme za partnera a koho nikoli," řekl Deníku šéf Ústavu mezinárodních vztahů Petr Kratochvíl.
To, že Rusko konflikt na Ukrajině spojuje s vítězstvím ve druhé světové válce, dokládá podle Kratochvíla tzv. svatojiřská stužka, kterou nyní někteří politici demonstrují svůj souhlas s anexí Krymu. „Tato stužka byla původně připomínkou vítězství Ruska 
ve druhé světové válce," dodává Petr Kratochvíl.

Bezpečnostní opatření.

Pomohl mi esesman, rodák ze Sudet, říká František Lederer

Praha – V Teplicích patřili Ledererovi k lepším rodinám. Spoluvlastnili továrnu na textil, jezdili na dovolené do zahraničí a měli Pan Lederer na archivní fotce (vlevo). vychovatelku
i služku. Válku ale z čtyřčlenné rodiny přežil pouze František.

Ze sudetského města se rodina kvůli zhoršující se situaci v pohraničí přestěhovala do Prahy. Františkovi se v Praze líbilo, chodil hrát s bratrem fotbal, poznal se dokonce s fotbalistou Josefem Bicanem. Pak ale přišla německá okupace a židovským klukům zůstalo jen malé hřiště za školou.

Z Prahy odjeli Ledererovi
v říjnu 1941, transport je dovezl do ghetta v polské Lodži. Prvními pěti transporty do Lodže totiž jeli bohatí, obchodníci a továrníci. Další jeli do Terezína. „Dala se koupit lebeda, něco jako špenát, a se šlupkami od brambor to matka umlela na takovém malém strojku. Nevím, jestli si to už přivezla s sebou z domova, nebo jestli to sehnala v ghettu
v Lodži. Tím jsme mleli ten špenát, tu lebedu, s těmi šlupkami a sacharinem, přidala se nějaká mouka a voda a z toho jsme dělali takovou bábovku. Ráno jsme to pak jedli k náhražkové kávě z melty," vzpomíná na první dny v Polsku. Jednoho dne je Němci vyhnali z bytů a odvezli do věznice. V noci v cele viděli bratři své rodiče naposledy, odvedli je totiž do kanceláře, kde museli podepsat, že zůstávají jako „potřební pro válečnou industrii". Už nikdy se nedozvěděli, kde rodiče skončili.

Nejdřív bratři bydleli sami, protože to ale nebylo jednoduché, přihlásili se do místního sirotčince. Asi po čtrnácti dnech se Františkův bratr dostal do potyčky s jiným židovským chlapcem, zranění hrudníku v kombinaci s tuberkulózou ale nepřežil. Tak zůstal dvanáctiletý František sám.

V sirotčinci zůstal do srpna 1944, pak ho s ostatními sirotky deportovali do Birkenau. Přestože mu bylo pouhých čtrnáct let a byl úplně sám, prošel dvěma selekcemi. V té druhé ho zachránil jeden příslušník SS – rodák ze Sudet. „Už jsem byl vybraný do té skupiny slabých, kteří šli potom do plynu. My jsme nevěděli, kam jdou. Najednou mě volá zpátky a povídá: ‚Odkud jsi?' A já mu povídám: ‚Aus Teplitz-Schönnau.' To se jmenovalo dřív Teplice-Šanov. A on povídá: ‚Jsme krajani. Já jsem ze Žatce.' – ‚To je ale náhoda,' povídám německy. A on povídá: ‚Ty jdeš tadyhle sem!' A to mě zachránilo," vypráví František.

Z tábora si pamatuje, jak po nich opilí příslušníci SS házeli kameny, jak každému bloku šéfovali Poláci s bambusovou holí. „Když někdo v noci zakašlal nebo promluvil se sousedem po desáté hodině, tak musel vystoupit, vyhrnout noční košili a dostal holí od toho Poláka tři, čtyři, pět ran na zadek. A když dostal tu čtvrtou, pátou, tak už o sobě nevěděl, protože omdlel. A ten, co ležel vedle něho, si pak pro něho musel přijít a odtáhnout ho zpátky," líčí.

Z Birkenau Františka přesunuli do Osvětimi, kde jemu a dalším dvěma českým chlapcům pomáhal český lékař. Aby byli kryti před selekcemi v táboře, dostal je do nemocnice. Když se měly konat selekce v nemocnici, lékař chlapce včas varoval, takže se na chvíli zase přesunuli do tábora. Ke konci docházel v Osvětimi na stavební kurz, odkud měl být odvezen na stavební práce do bombardováním poničeného Německa.

K tomu už ale nedošlo, František dal totiž na radu spoluvězně, aby se příliš nesnažil, protože tak zůstane 
v táboře déle. Navíc tábor přišli osvobodit Sověti. 

(Příběh pana Lederera zaznamenali dokumentaristé sbírky Paměť národa. Znáte zajímavé pamětníky z vašeho regionu? Napište nám do redakce nebo na info@postbellum.cz.)

Osvětim.

Z padesátičlenné rodiny jsme přežili pouze tři

Praha – Pražský rodák Felix Kolmer, dnes světově uznávaný odborník na akustiku, přežil Terezín i Osvětim. Většina jeho příbuzných takové štěstí neměla.

Jako židovský skaut byl roku 1941 uvězněn v Terezíně. Dodnes je přesvědčen, že právě skautské ideály mu pomohly všechny útrapy přežít. „Jako skaut jsem slíbil, že budu vždy pomáhat slabším, 
a na to jsem se soustředil
i v koncentračním táboře," vrací se ve vzpomínkách dvaadevadesátiletý profesor.

„Sledovat, jak vedle vás denně umírají lidé, bylo skličující," říká. Povzbuzoval proto ty nejubožejší alespoň slovem, jindy vysíleného spoluvězně odnesl a pracoval za něj, kdo už nezvládal jíst, toho krmil.

Mnoha lidem v koncentráku pomohl, svou maminku, která zde byla rovněž vězněna, už zachránit nedokázal. Zemřela mu v náručí.
„Vzpomínám si, jak byla lehounká, vůbec jsem ji 
v náručí necítil. Když jsem se k ní tajně v táboře dostal, byla již v bezvědomí." Přidělili ho pak do komanda, které kopalo její hrob. „Byl to zvláštní pocit, ale jsem rád, že tak alespoň vím, kde dodnes leží."

V Terezíně potkal i svou kamarádku z dětství, s níž se zde sblížil. „Ještě než mě přemístili do Osvětimi, vzali jsme se." Přestože Liana s ním chtěla do Osvětimi odjet, bylo štěstí, že jí to dozorce nedovolil. „Šla 
s touto troufalou žádostí za nejpřísnějším dozorcem, který na ni vytáhl hůl," vypráví profesor Kolmer. Z transportu 2500 lidí přežila jen hrstka. Čekala by ji tam jistá smrt. „Už druhý den nás bylo pouhých 250. Postarala se o to selekce doktora Mengeleho a jeho mužů. Posílal Židy do plynových komor a byl při tom usměvavý a vyrovnaný."

Den za dnem pak musel Felix Kolmer sledovat, jak jiní umírají. „Zpočátku vůbec netušili, že jdou na smrt. Dětem měřili výšku tak, že procházely pod provazem. Když prošly, byly příliš malé a šly zemřít. Příšerné. Všechny ženy šly s nimi, ty měly osud zpečetěný hned. Osvětim byla táborem smrti, což jsme rychle pochopili. Vraždy tam byly na denním pořádku, odehrávalo se jich několik denně. Stačilo, aby byl některý z vězňů zraněný a nemohl pracovat. Ihned byl umlácen k smrti. Nebrali nás jako lidi," vzpomíná Felix Kolmer.
Později se dostal do menšího pracovního tábora a odtud na konci války na svobodu. Tehdy už byl sice uzavřen mír, ale Němci dál zabíjeli.

Rusové však zničili nedalekou elektrárnu a odpojili tím tábor a jeho ostnaté opevnění od proudu. Tehdy se vězni odhodlali 
k útěku, který se podařil. Všichni se ale obávali, že je budou Rusové považovat za Němce.

Že je opravdu na svobodě, si uvědomil až ve chvíli, kdy potkali ruského vojáka. „Mohlo mu být kolem 17 let. V levé ruce měl kompot a v pravé zbraň. Nikdy nezapomenu na jeho nevinný výraz. Chvíli se s námi objímal, pak nám vrazil ten kompot a mazal do boje. Pak už jsem ho nikdy neviděl."

Felix se vrátil do Prahy 
a zjistil, že z padesáti lidí, kteří byli v transportu, přežili jen tři. „Z rodiny přežila má žena a babička. S Lianou jsme pak prožili ještě krásných čtyřicet let," uzavírá vzpomínky na válku profesor Kolmer.