Dozrál čas na změnu volebního systému?
Na zásadnější změnu je zralý od samého počátku. 
V České republice volíme od roku 1996 do sněmovny podle pravidel známých z voleb do ČNR, tedy velmi proporčně. Když se v dobách opoziční smlouvy ODS a ČSSD pokusily tento systém změnit, část jejich volební reformy zrušil Ústavní soud. Před volbami roku 2002 pak narychlo vznikl kompromis, který nikomu nevadil, ale nebyl ani nijak promyšlený. Ten platí dosud.

Nyní se ale objevují převratné návrhy, které by volby zcela změnily. Podle Přemysla Sobotky či Karla Janečka by se do sněmovny mělo volit většinově, čili podobně, jako dnes vybíráme senátory. Je to možné, aniž by se musela překopat ústava?
Ústava by se musela měnit v každém případě, ale varoval bych před tím, aby podobu volebního systému vymýšleli politici nebo političtí aktivisté. To je u nás velká móda, ale v zahraničí to funguje jinak. Významné úpravy tam probíhají tak, že politická elita se shodne na potřebě volební reformy a sdělí odborníkům, jaké cíle se jejím přijetím mají naplnit. Expertní komise pak navrhne alternativy, jak jich dosáhnout.

Tak to asi u nás nemáme šanci.
Chyba je, že naši politici rovnou dávají na stůl návrhy, přičemž ani nemají představu, že toho, co sledují, by šlo dosáhnout mnohem elegantněji a bez vedlejších účinků.

Co je největší slabinou současného systému?
To, že produkuje takové složení sněmovny, v němž nelze zajistit hlasy pro stabilní a akceschopné vlády. Ty se opírají o křehké poslanecké většiny, což je činí slabými, zatímco jednotlivé poslance silnými. Je to obrovské korupční prostředí, kdy zájmové skupiny přes poslance mohou vládu vydírat či manipulovat, aby prosadily své dílčí cíle.

Jde to změnit bez převrácení poměrného na většinový systém?
Dá se to, nemusí jít o klasický většinový systém. Ovšem zdaleka ne všechny nápady, které se teď objevily, hodlají řešit výše popsaný problém. Reforma Karla Janečka chce pomocí jiného systému dostat do politiky slušné lidi, kteří se nijak nezapletli. To je ale nesmysl, to neumí žádný volební systém.

Velký zájem o přímou volbu hlavy státu ukázal, že lidé vítají větší podíl na výběru politiků. Proč podle vás neprošel návrh Jiřího Dienstbiera na možnost víc ovlivnit pořadí na kandidátkách?
Protože jde o souboj o to, do jaké míry mají do složení sněmovny promlouvat voliči a do jaké stranické sekretariáty. Samozřejmě voličovým zájmem je mít vliv co největší, ale z pohledu fungování parlamentní demokracie to tak jednoznačné není. Je totiž záhodno, aby vedení stran do sestavování kandidátek mluvit mohlo. Pokud učiníte volební systém příliš soutěživým uvnitř politických stran, jejichž poslanci budou mezi sebou soupeřit víc než s opozičními kolegy, strany budou vnitřně rozhádané, nesourodé. A to nepovede ke stabilním vládním většinám, ale naopak k vytváření frakcí. Ještě ve větší míře by to platilo při uplatnění tzv. panašování, o němž mluví Miloš Zeman. Je proto potřeba najít rovnováhu, aby volič mohl dostatečně efektivně ovlivňovat personální zastoupení ve sněmovně, ale zároveň zabránit vnitřnímu rozložení stran. Myslím, že v posledních sněmovních volbách systém kroužkování zafungoval slušně. Z 200 poslanců bylo 47 zákonodárců zvoleno díky preferenčním hlasům