Když se Češi ocitnou u dopravní nehody, jsou bezradní. Podle průzkumů se 82 procent z nich bojí poskytnout první pomoc a 31 procent by se o záchranu raději ani nepokusilo. Chybějí jim základní znalosti.

Přitom by tato problematika měla být součástí výcviku v autoškolách. Ve většině případů je však kurz první pomoci spíše formální, s malým důrazem na praktickou přípravu. Testy odhalují, že ve skutečnosti jen každý devátý nový řidič má alespoň základní potřebné znalosti.

DĚTI DOVEDOU VÍC

V budoucnu by ale situace mohla být mnohem lepší. Například První pomoc pro prvňáky, projekt Zentivy a Zdravotnické záchranné služby, už absolvovaly tisíce dětí a další je budou následovat.

„Malé děti se rychle učí a základy první pomoci si dobře pamatují. Navíc nejsou zatížené starými pravidly jako většina dospělých," vysvětluje Martin Houdek, ředitel Zdravotnické záchranné služby Středočeského kraje. „Pravidla první pomoci se před lety změnila, a to docela výrazně. Nově už se například nezjišťuje tep a další věci."

DOŽENOU TO DOSPĚLÍ?

Takže dospělí, kteří se se základy první pomoci setkali naposledy jako děti, mají co dohánět.

Znát alespoň základy poskytování první pomoci je morální povinností každého z nás. Pomoci při tom může třeba Český červený kříž. Jeho školení jsou určena pro všechny věkové kategorie od dětí v mateřských školách až po dospělé. Na projekt Výuka první pomoci dětí a mládeže plynule navazuje projekt Výuka první pomoci dospělých.

PRVNÍ POMOC

Mnoho lidí se první pomoci z různých důvodů obává. Jde o psychickou zátěž, se kterou je nutné se vyrovnat. Zmatek, strach, bezradnost nebo panika. To jsou nejčastější pocity, které zažívají svědci dopravních nehod končících vážným zraněním. Včasná a účinná první pomoc přitom rozhoduje o přežití zraněného člověka.

Mnoho lidí se však první pomoci obává. Vypráví o tom i pětatřicetiletý Roman z Roudnice nad Labem. „Jeli jsme s rodinou na výlet a v nepřehledném úseku před námi jsme náhle uviděli osobní auto nabourané ve stromu. Zastavil jsem u krajnice a vydal se na místo. Ve voze seděl vyděšený muž a malé děvče, které velmi silně krvácelo. Nejprve jsem se lekl a přemýšlel, co udělám," popisuje nepříjemný zážitek Roman s tím, že jako první zavolal na linku 155 a zdravotníkům popsal místo nehody a co se stalo. V tu chvíli na místě neštěstí zastavilo i další auto. „Vystoupila z něj žena, která očividně měla s první pomocí mnohem více zkušeností a začala dívce okamžitě pomáhat," líčí svou zkušenost a dodává, že během několika minut dorazila k nehodě rychlá záchranná služba, která si oba zraněné převzala.

Českolipský psycholog Miroslav Hudec na otázku, jak jsme připraveni dát první pomoc, říká, že ať si člověk předtím odpoví jakkoli, ve skutečnosti pravou odpověď získá teprve v okamžiku, kdy se stane svědkem skutečné dopravní nehody. Vidí zraněné, krev a slyší nářek.

PSYCHICKÁ ZÁTĚŽ

„Zda je běžný řidič či chodec na místě schopen pomoci, je sázkou do loterie. Sáhnout na bezvládného člověka, když máte například obavy z krve jako potenciálně infekčního materiálu kvůli HIV nebo také strach, aby jste nevhodnou manipulací zraněnému ještě více nepřitížil, je psychická zátěž, se kterou se musí člověk na místě vyrovnat," uvádí Hudec a doplňuje, že případy, kdy lidé od nehody raději ujedou, nemusí být pouze projevem lhostejnosti. Může jít o zkratkovitou reakci, projev paniky," upozorňuje Miroslav Hudec.

Lukáš Hutta z Asociace záchranný kruh uvádí, že v každém případě je však třeba konat, nejhorší je neudělat nic.

„Dále je nutné myslet na svou vlastní bezpečnost. Pokud projíždíme kolem místa nehody, zapneme varovné blinkry a svůj vůz odstavíme tak, aby netvořil překážku silničního provozu. Nevhodně odstavené a neviditelné vozidlo zachránce může být příčinou další kolize," varuje Hutta s tím, že nejzásadnější ale je ihned ohlásit nehodu záchranné službě či policii. Ta zaktivuje další složky integrovaného záchranného systému.

„A důležitá rada na závěr. Zachránce by neměl bezprostředně po příjezdu odborné pomoci sedat za volant. Přece jen přímé setkání s následky nehody, byť jen v roli nezúčastněného řidiče, je silně stresující zážitek," uzavírá Lukáš Hutta.

JAK SI VEDLI ČEŠTÍ ŘIDIČI

Pilotní výzkum v autoškolách provedený Centrem dopravního výzkumu ukazuje, že ve většině případů je kurz první pomoci spíše formální, s malým důrazem na praktickou přípravu. Jenom 57 procent řidičů se cítilo kompetentní účinně pomoci v praxi. Znalostní test bohužel odhalil, že ve skutečnosti jen každý devátý nový řidič měl alespoň základní potřebné znalosti.