I letos musíme bohužel konstatovat, že pokles zájmu veřejnosti o originální dárek trvá. Příjemná a vstřícná paní poštmistrová Andrea Holátková totiž ve čtvrtek odpoledne shrnula: „K dnešnímu dni jsem orazítkovala okolo šesti set padesáti dopisů. Je to zatím trošičku slabší, ale možná je to tím, že rok od roku klesá 
i zájem médií o valentýnské razítkování v Milostíně.“

I přesto má ale Andrea Holátková v tyto dny mnohem více práce než obvykle, ale to jí vůbec nevadí, vše zvládá. Pro ilustraci je třeba říci, že v předešlých letech bylo v Milostíně orazítkováno i 3200 zásilek!

Žádosti až z Koreje

Po speciálním razítku, které se rok od roku mění, touží jak zamilovaní, tak i sběratelé, a to dokonce i z velikých dálek. „Letos přišly žádosti o razítko například z Bangladéše, Ukrajiny, hodně jich přišlo z Ruska, ze Slovenska, Koreje,“ nastínila Andrea Holátková. Podoba razítka je letos ve tvaru srdíčka, ve kterém je nápis „Sv. Valentýn“. Nad srdíčkem jsou pak dva nápisy: datum a Milostín. „Je takové jednoduché, ale hezké,“ zdůraznila Andrea Holátková.

Autorkou letošního razítka je akademická malířka Marina Richterová. Pošta založila valentýnskou razítkovací tradici v roce 2002. Valentýnská tradice v Milostíně tedy letos slaví 10 let své existence. Pro valentýnské razítko si do Milostína jezdí někteří lidé i osobně. „Jsou to známé tváře, které tady zaklepou každý rok. Třeba jeden pán z Teplic. Ten nikdy nevynechá. Nebo takoví dva mladí kluci, kteří sem jezdili před léty pro přáníčko svým přítelkyním a dnes už manželkám,“ potvrdila Andrea Holátková.

Srdeční hodnota

Během našeho rozhovoru si na milostínskou poštu přišla pro přáníčka také Marta Becherová: „Já tu jsem také každý rok. Kupuji je a posílám svým rodičům. Tatínek odsud pochází, takže tohle přání má pro něho skutečně srdeční hodnotu.“ Marta Becherová, která bydlí přímo v Milostíně, dále vysvětlila, že rodiče žijí v Mostě, ale ona se do Milostína vdala. „Rodičům je šestapadesát a sedmapadesát let a jsou spolu třicet let,“ prozradila ještě paní Marta.

Andrea Holátková letos razítkuje přání již šestým rokem, a protože je velmi pečlivá, víme přesně, že za posledních pět let otiskla razítko na 
10 967 přání. „Manžel se synem určitě i letos přáníčko dostanou, zrovna tak babička, rodiče i příbuzenstvo,“ dodala Andrea Holátková.

Cesta pro razítko byla jen malým výletem

Milostín – Venku se chumelí o sto šest. Na schodech milostínské pošty sedí dvě dámy v nejlepších letech. Posilňují se svačinou z domova a popíjejí čaj z termosky.

„Přišly jsme si sem pro razítko,“ dovídám se od Barbory Sémové. Její kamarádka Ludmila Salačová přikyvuje. „My jsme ale z Loun, nevadí to?“ Brání se nejdříve paní Božena, když je chci trochu vyzpovídat. To vůbec ne.

O tom, kde se tu vzaly, se paní Božena krásně sama rozpovídá: „Byly jsme tady už loni, to jsme se dozvěděly, že tu dají získat valentýnská razítka. Od té doby si to nesmíme nechat ujít. Poslaly jsme pohledy celé rodině i známým a kamarádkám. Jedno razítko si dáme samozřejmě do kroniky, kterou si společně píšeme.

Na masopust

Dámy přijely vlakem do Kounova a odtud došly pěšky do Milostína. To byl podle nich jen takový kratší výlet. Jinak se pravidelně vydávají i na výlety o hodně delší. O tom všem si pečlivě píší kroniku. A činí se. Už načaly třetí. O víkendu se chystají do Úštěku na masopust a jarmark. A každou trasu mají jako správné cestovatelky pečlivě zpracovanou.

„Cíle si hledáme na internetu a na mapách. Pak si vypíšeme, kudy půjdeme, co v jednotlivých vesnicích uvidíme. Třeba si najdeme, ze kterého století je tamní kostel. Zkrátka všechno, co nás zajímá,“ vysvětluje paní Božena. A má pravdu. Itinerář výletu pro razítka má pečlivě vypsaný na papíře.

Odjezd vlaku z Loun, příjezd do Kounova, otevírací dobu milostínské pošty, cestu zpět a odjezd vlaku. Nechybí ani zastávka v kounovské restauraci.
Nabízí se otázka, jestli jsou tyhle čiperné dámy z nějakého spolku. „Kdepak,“ vyvede mě z omylu paní Ludmila. „My jsme spolu byly léta v lounské nemocnici jako zdravotní sestry. Jednou jsme se potkaly na náměstí a řekly si, že bychom mohly něco dělat, když už jsme v důchodu. Bylo to v roce 2004. Zkraje jsme takhle chodily čtyři. Teď jsme zbyly jen dvě.“

Velmi pečlivá

Ještě loni vypracovávala paní Božena graf, kdo kolik ušel kilometrů. Vycházelo to až tisíc kilometrů za rok. „Já jsem na to zapisování tak trochu blázen. Dělala jsem dříve vrchní sestru,“ přiznává se paní Božena. „A byla velmi pečlivá,“ dodává Ludmila. Ženy vyráží za každého počasí, protože je to baví a hýbat se musí. Mají vnoučata, ta občas hlídají. Posilovny a tělocvičny je nelákají.

Dámy už mají naplánováno plno výletů dopředu. A nechodí jen po okolí. Nejdál se dostaly do Polné na Moravě. Vypravily se tam za kolegyní, která tam šla za prací na umístěnku. „Dříve jsme neměly na výlety čas. Dělaly jsme na směny. Až teď v důchodu se rozkoukáváme a poznáváme, kde co je. A že je na co se koukat,“ zkonstatovaly obě dámy a vyrazily na cestu do Kounova.

Paní Božena na sebe ještě prozradila, že organizuje srazy zdravotních sester z lounské nemocnice. Schází se jich prý hodně a dokonce i mladé, které ona nezastihla. „V nemocnici se nám líbilo, vždyť jsme tam sloužily více jak třicet let. Bylo nám spolu dobře a udělaly jsme kus pořádné práce. Bohužel, dneska je to všechno pryč.“