Najednou se ale přihnalo tornádo a všechno bylo jinak. V těle se jí objevil zhoubný nádor. Mladá holka, nadšená sportovkyně, se najednou musela vypořádat s bolavou pravdou. Zvládla to a přidala ještě něco navíc. Spojila svou přirozenou snahu pomáhat ostatním s nepříjemnou zkušeností a založila neziskovou organizaci Loono, jejímž prostřednictvím se snaží šířit osvětu o nemoci, která všechny děsí.

Mám velký den

Z hlavního vchodu mostecké nemocnice vyběhla s výrazem olympijské vítězky ve tváři. Úsměv od ucha k uchu a pohled, kterým ke všem kolemjdoucím vysílala vzkaz: Dneska mám fakt dobrej den. Měla k tomu jedinečný důvod. „Poprvé jsem vedla porod. Od vyšetření po zašití. Všechno jsem dělala úplně sama. Všichni jsou v pořádku. Mám velký den," vysvětlila svou „sluníčkovou" náladu Kateřina Vacková. Oblečená do „doktorských montérek", se stetoskopem kolem krku a s brýlemi posazenými do vlasů přírodní zrzavé barvy.

Úspěšná premiéra na porodním sále se odehrála v rámci povinné letní praxe před nástupem do šestého a posledního ročníku medicíny. A rozhodně nevyřešila dilema čtyřiadvacetileté budoucí lékařky, jakému oboru se bude v budoucnu věnovat. „Z miminek jsem úplně paf. Momentálně váhám mezi pediatrií, respektive neonatologií, a gynekologií," říká na chodbě nedaleko centrálního příjmu.

Gynekologie pro ni neznamená jen tak nějaký obor. Má k ní od listopadu roku 2013 zvláštní vztah. Právě tehdy se jí totiž změnil život. Dostal nové uspořádání. Takové, o které absolutně nikdo nestojí. Zlomil se na dvě části. Najednou tu byla doba před rakovinou a doba s rakovinou. A dnes je Kateřina Vacková díky včasnému zásahu ve třetím dějství. V tom, ve kterém člověk už navždy jinak přemýšlí. V tom po rakovině.

Ve dvaadvaceti letech se rozhodla, že vysadí antikoncepci. Pak začaly nenápadné potíže. Vyústily však ve fatální problém. „Nedostala jsem menstruaci. Jeden měsíc, dva měsíce. Šla jsem ke gynekoložce a nějakou dobu jsme pak kvůli tomu sledovaly vaječníky. A najednou tam začalo něco růst. Nevím, jestli v závislosti na té antikoncepci, nebo jestli to byla shoda náhod. Každopádně to rostlo neuvěřitelně rychle," vrací se na začátek svého příběhu.

Následovala operace a nekončené čekání na výsledky. Za předlouhých čtrnáct dní se dozvěděla, že se jednalo o zhoubný nádor. Vzápětí se však dozvěděla i velké pozitivum – nemusela podstupovat žádnou brutální léčbu. „Protože to bylo zachyceno včas, tak mi po operaci akorát podpořili imunitu. Chemoterapii nasadit nemuseli," pokračuje studentka 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Reagovala jako většina ostatních v téhle situaci. Ptala se, proč zrovna ona. Co udělala špatně. Zda někdy bude moct mít rodinu. „Vyoperovali mi ten nádor spolu s vaječníkem a vejcovodem a doporučili, abych měla co nejrychleji děti. No jo, ale řekněte to holce v tomhle věku, která nemá ani přítele."

Ještě hůře všechno prožívali další členové rodiny. Její rodiče se dostali do pozice, která je pro správné mámy a táty proti přírodě. Dítě jim vážně onemocnělo a oni byli jen svědky, co nic nezmůžou. „Trápili se, ale zároveň se mě snažili povzbudit. Tenkrát mi řekli, že mám tři možnosti. Buď se můžu sesypat, nebo můžu bojovat, nebo z toho můžu vytřískat maximum. Já jsem to vzala postupně," říká. Když si prohrabuje vlasy, nejde si nevšimnout jejího nenápadně umístěného tetování na levé ruce. Anglicky psané motto: „Nakonec bude všechno v pořádku. Pokud to není v pořádku, tak to ještě není konec."

Po dvou dnech, během nichž jen těžko vstřebávala svou diagnózu, si začala uvědomovat, jaké měla ve skutečnosti štěstí, že se na všechno přišlo tak brzy a že je potřeba jít dál. Dnes je za prožitá muka svým způsobem i vděčná. Nakopla ji k většímu pomáhání ostatním.

Jako normální zdravý člověk

Rozhodla se založit neziskovou organizaci Loono. Jejím cílem je naučit lidi, jak „na to přijít včas". „Založila jsem ji kvůli své nemoci i kvůli tomu, že chci působit na lidi nejen jako doktor a léčit je. Chci je vést k prevenci," vypráví. Se svými parťačkami z neziskovky pořádá například vzdělávací workshopy, na kterých ukazují, jak se správně samovyšetřují prsa a varlata. „Máme na to gumové modely. Chlapi se při tom smějí, ale pak většinou hned odcházejí na toaletu, kde se rychle kontrolují. Učíme i kluky, aby vyšetřovali holkám prsa. Holky, aby vyšetřovaly kluky. A také všem říkáme, jak často mohou chodit na různé preventivní prohlídky." Momentálně už šíří osvětu také ohledně rakoviny tlustého střeva a kůže.

Kateřina se zároveň stýká s nemocnými a povídá si s nimi. Nechtějí odbornou diskusi, chtějí pokec s někým, kdo má za sebou něco podobného. Proto volají jí. Kromě toho stíhá pracovat ještě jako projektová manažerka ve společnosti zabývající se zdravím. Občas si odskočí na noční službu do porodnice U Apolináře v Praze, kde navštěvuje „gynekologický kroužek".

Proč si rakovina vybrala zrovna ji, dodnes netuší. Odhalit příčinu se jí, stejně jako mnoha jiným, nepodařilo. „Ze stresu? Až v takovém jsem nebyla. Nevím. Každopádně se dnes vůbec necítím na to, že mám něco takového za sebou."

Nemoc ji naučila, že nemá na nic čekat. Proto v lednu vyrazí na stáž do Rakouska a pak do Portugalska. V obou zemích si domluvila praxi na gynekologii. V minulosti už byla na stáži ve Frankfurtu nad Mohanem. O místu, kde bude jednou vykonávat své povolání, zatím přemýšlí. Možná to bude Most, možná Praha, možná zahraničí.

Ať už se ale vydá kamkoli, všude ji bude doprovázet její zkušenost, kterou prožila jako neúměrně mladá. K tělu si ale rakovinu hodlá připouštět jen v dobrém slova smyslu, jen v tom, který ji posílil. „Teď chodím každé tři měsíce do onkologické poradny na sledování. Nezbývá než doufat, že se to nevrátí. Ale já jsem hodně pozitivní člověk, takže v to pevně věřím. Psychika je hodně důležitá, pozitivní přístup je polovina úspěchu. A navíc, já mám tolik aktivit, že mi nezbývá čas, zabývat se černými scénáři. Teď se cítím jako normální zdravý člověk."