Pratur a tarpan přírodě chybí, říká biolog Robovský

Žila zde řada živočichů, kteří se živili spásáním trávy. Dva klíčové druhy pro tento ekosystém, pratura a divokého koně tarpana, však člověk v minulých staletích vyhubil.

V současnosti se v řadě oblastí Evropy uvažuje o obnově původní divočiny, a jako jeden z problémů se objevuje, že bez tarpana a pratura, dvou ze tří velkých kopytníků Evropy, se původní biotopy velmi těžko obnoví a budou udržovat...

Je třeba se jasně dohodnout, co budeme považovat za původní přírodu. V posledních 120 tisících let v Evropě dominovala v posledním glaciálu „mamutí step“ – chladná a suchá step. V té době lesů bylo lesů málo – souvislejší lesní celky ve Středomoří a ostrůvky lesů snad i severněji. Dost lidí ale vnímá původní evropskou přírodu jako kontinuální neprostupný les, což byla spíše epizodická záležitost současné doby meziledové, zvláště pak v takzvaném atlantiku (období 7500-4500 let nazpět).

Ale i když připustíme jako původní přírodu Evropy les, pak je naprosto zřejmé, že určitá místa byla i při maximu rozšíření lesa bezlesá a vliv kopytníků byl zřejmě významný. Pro náš středoevropský prostor připadá v potaz oproti dnešku, kdy se u nás přirozeně vyskytuje srnec, jelen, los, prase divoké, v dřívějších dobách pratur, zubr, divoký kůň a možná divoký osel (Equus hydruntinus). Jinak považuji za důležitý fakt, že v dnešní přírodě nemáme vlastně striktního původního spásače. Prase je všežravé a všichni jelenovití jsou typičtí okusovači, byť i jelen může být příležitostný spásač.Chybí nám „poctivý“ spásač, kterými jsou typicky tuři a koňovití.

V této souvislosti se občas uvažuje o možnosti získání původního genetického materiálu z pratura či tarpana, jejich naklonování a vypuštění do přírody. Byl už přečten kompletní genom pratura, aby se zjistilo, jak daleko od něho jsou zpětně vyšlechtěné formy z primitivního domácího skotu?

Jak se to vezme. Domácí tur je zvláštním typem pratura a jeho kompletní genom prakticky už známe, byť nám ještě kousek zbývá. Nicméně původ domácího skotu je určitelný už nyní, jak z hlediska divokého předka, tak časové stránky jeho původu - nepotřebujeme tedy mít k dispozici celý genom. Nově víme, že dříve vymezované poddruhy pratura - evropský (primigenius) a asijský (namadicus) jsou odlišné druhy a domestikací každého vznikl jiný domácí tur. Domestikací pratura vznikl náš domácí skot, domestikací „asijského pratura“ vznikl zebu.

Druhotně došlo, například v Africe, k hybridizaci obou a vznikla nová plemena. Může nás zarazit křížení mezi druhy, jenže zrovna turovití se kříží poměrně slušně a někdy zjevně i plodně, dokladů máme zřejmě několik. Ohledně geografických variant „evropského pratura“ se zdá, že existoval minimálně větší kontinentální forma a menší blízkovýchodní forma. Domestikací blízkovýchodní formy evropského pratura vznikl domácí evropský skot a to v neolitu. Dnes na základě genetických dat víme, že při dotažení domácího skotu do Evropy patrně docházelo k příležitostným přikřížení s větším evropským praturem. Nevíme, zda záměrně (odchyt divokých praturů a křížení „na povel“) či bezděčně např. při volnější pastvě domácího skotu.

Pokračují dále pokusy o zdokonalení zpětně vyšlechtěných jedinců, přeci jen někdy před osmdesáti lety v Německu neměli k dispozici takový genofond primitivních plemen, jako nyní v rámci celé Evropy?

Přesně nevím, v Zoo Chomutov by Vám asi odpověděli přesněji. Ale dnešní pratuři jako celek mají zřejmě stále návaznost na pokusy bratří Hecků (Lutz Heck byl řadu let ředitel berlínské zoo, a jeho bratr Heinz Heck mnichovské zoo). Oba se rozešli, co se rekonstrukce pratura týče a tedy i protěžování určitých selektovaných znaků. Důležité je, že oba Heckové míchali „páté přes deváté“, aby získali něco, co by bylo praturovi podobné. Ostatně podobně tomu bylo i při pokusech o zpětné vyšlechtění tarpana. Nicméně jedno se jim nemůže upřít, že to tehdy dělali s vervou, kterou dnes těžko hledat... Navíc měli takové kontakty, že si uměli získat to, co chtěli. Uvědomte si také, jestli mohu trochu spekulovat, že tehdy nebyla určitá plemena tolik promíchaná, což by mohlo být pro získání pratura lepší, protože by v žilách primitivních plemen tehdy asi mohlo krve pratura kolovat více.

Mohlo by být dlouhodobě úspěšné případné vypuštění zpětně vykřížených praturů do přírody?

Odhlédneme-li od faktu, že dnešní „pratur“ je domácí kráva a navíc mix mnoha plemen, tak je důležité, že pokud zdivočí domácí skot, tak se u něj nastartují původní instinkty. Krávy například odkládají telata a pak se k nim občas vrací, aby je nakrmily. Takže by to neměl být až takový problém.

Existovaly mezi pratury v Evropě různé geografické variace? V čem se lišily?

Kromě toho, co už jsem zmínil, se toho moc netuší. Zřejmě ano. Pratur zřejmě měl několik odlišných forem, menší na jihu a větší v kontinentální Evropě. Odlišnosti, co se zbarvení a podobně týče, jsou spekulativní a nemáme pro ně žádná data.

Kde se maleb praturů zachovalo nejvíce? Může to napovědět něco o četnosti jejich výskytu v dané oblasti?

Na některých kresbách či rytinách bývá problém odlišit, zda je to pratur či stepní vymřelý zubr či vyhynulý stepní bizon (Bison priscus) - pokud si autor nedal moc záležet. Pokud ano, pak je určení poměrně jednoznačné. Bizonů je, mám dojem, na vyobrazeních více. Nejvíce kreseb je na Pyrenejském poloostrově, ale zřejmě kvůli tafonomii. To neznamená nic jiného, než že se zde zkrátka kresby na jeskyních zachovali, třeba kvůli stabilitě klimatu a podobně. Četnost jejich výskytu nelze určitě zmapovat na základě vyobrazení.

Obecně vzato se v období „lovců mamutů“ napříč Eurasií táhla mamutí step a v ní byli bizoni i pratuři poměrně běžnými formami. Kdysi se u nás vyskytující zubr vznikl asi mezidruhovou hybridizací až na konci doby ledové, matka byla pratuřice, otec bizon. Podle všeho oba druhy, pratur i bizon, měly rády step, pratur možná raději lesostep. O zubrovi nemáme moc informací, pravděpodobný je původní výskyt také ve stepi-lesostepi. Kvůli středověkým informacím vnímáme pratura, zubra i tarpana jako lesní prvek, například výskytu v lesních celcích na území dnešního Polska. Zapomínáme, že to mohl být důsledek druhotného zatlačení těchto zjevně stepních prvků do méně vhodného prostředí, kde se ale udržely nejdéle, patrně kvůli kombinaci bažin, nedostupnosti lesů a podobně.

Zůstaly po praturech, kteří se lovili ještě ve středověku, alespoň nějaké trofeje, vydělané kůže a podobně? Něco, z čeho by se dal získat materiál pro případné klonování?

Řada uchovaných rohů či lebek praturů v archeologických kontextech zjevně souvisí s trofejní „úlohou“. Nemáme ale jedinou kůži. Analýza DNA z kosterních zbytků je možná a podařila se. Výsledek je jasný - pratur, alespoň jeho menší blízkovýchodní verze, je uchován ve formě domácího skotu. Odlišnosti mezi blízkovýchodní a kontinentálně-evropské formy nebyly podle všeho velké. Klonování by bylo plýtváním finančním prostředky. Pokud by se někdy našly prostředky na získání genomu kostí pratura a domácího skotu, neměl by být problém si časem vyrobit pratura, je otázkou, zda by se „přecvakáním“ všech odlišných nukleotidů podařilo získat exteriér pratura. Ale on tu opravdu pobíhá, jen je zdeformovaný mnoha tisíci let domestikace. Nicméně v současnosti máme lepší kandidáty na klonování, například vakovlka, mamuta nebo prakticky vyhubeného severního tuponosého nosorožce. Zůstává ovšem otázka, především u zcela vyhynulých druhů, zda jsme takového klonování v současnosti schopni...

A jak jsme na tom u původního evropského divokého koně? Podařilo se rozluštit jeho kompletní genom?

Veškeré genetické analýzy ukázaly průšvih: máme problém odlišit plemena koní, tarpana a koně Převalského. Kůň Převalského i tarpan vlastně zapadají do genetické variability domácího koně, což může znamenat tři věci:
a) tarpan i kůň Převalského jsou zdivočelí domácí koně, něco jako američtí mustangové.
b) domácí koně pochází z řady divokých koní, jedna linie je okruh koně Převalského, jiná okruh tarpana a další okruh nám ne zcela známých koní. V souhrnu by to ale mohlo znamenat i nějakých 20 až 30 odlišných druhů koní, kteří se podíleli na vzniku domácího koně.
c) Domácí kůň vznikl domestikací tarpana. Podle všeho vytvářel dva poddruhy, evropský – tzv. stepní tarpan a asijský – tzv. kůň Převalského. Někdy se uvažuje existence takzvaného lesního tarpana - dnes se soudí, že jde jen o stepní forma tarpana zatlačenou člověkem do lesa. V současnosti se za předka domácího koně považuje tarpan, divoký kůň rozšířený napříč Eurasií a Severní Amerikou. Některé genetické analýzy naznačují, že k domestikaci byly využitý různé linie tarpana napříč Eurasií. Je tak pravděpodobné, že v krvi domácího koně máme zachovanou velkou část bývalé genetické rozmanitosti tarpana.
Pokud kůň Převalského či stepní tarpan, představovali jen menší výsek z celkové variability tarpana, tak prostě mohou či musí zapadat do genetické variability domácího koně.
Ve své podstatě vládne nejistota, jak tyto výsledky vysvětlit. Já bych byl asi pro variantu c). Jinak fakt, že kůň Převalského a klasický dochovaný tarpan (holotyp) zapadají do variability domácího koně, vychází na základě mitochondriální DNA. Poněkud se zapomíná, že kůň Převalského nese znaky typických divokých koní (např. stojatá hřívě) a jak on, tak tarpan jsou oproti všem plemenům domácího koně morfologicky dobře odlišitelní. Uvidíme, jak diskuse nad koněm Převalského a tarpanem dopadne...

Pravěké nástěnné malby, alespoň ty, které jsem viděl já, ukazují divoké koně, kteří jsou téměř shodní s dnešními koni Převalského. Je mezi nimi nějaký podstatný rozdíl? Neboli nemohl by být dnešní kůň Převalského skutečně zároveň původním evropským divokým koněm a odlišnost tarpanů, kteří byli šediví a neměli stojatou hřívu, dána spíše křížením se zaběhnutými domácími koňmi?

Na malbách je řada odlišných typů koní, jakoby stepní tarpan, jakoby kůn Převalského, jakoby mohutný kůň a podobně. Jenže systematika koní je strašně komplikovaná, a i když třeba naleznete téměř celou kostru, můžete být bezradní. Malby nejsou většinou asociované s kosterními zbytky, a tak nevíme, o jaké koně vlastně jde. U takzvaných „převaláků“ na kresbách je problém, dle mého soudu, že nikdo neřeší možnou oxidaci barvy. Podstatné je, že zřejmě nemáme jediný fosilní zbytek koně Převalského z Evropy, podle všeho je asi opravdu asijský endemit. Kresba pískového koně jako doklad tohoto koně v Evropě je pak minimálně problematický. Že by tarpan byl v poslední době ledové v Evropě pískový i šedý a na východ od řeky Volhy se ustálil výskyt jen pískového, tedy kůň Převalského?

Nevíme, jsou to jen spekulace. Pískoví koně mohou dokonce odpovídat i jiným druhům-poddruhům koním. Nicméně hodně kreseb z paleolitu ukazuje koně jak s pruhy na hlavě, tak krku a na končetinách. To by koni Převalskému také příliš neodpovídalo (někdy bývá pruhovaný na nohách) Obecně je kolem koňů posledního glaciálu a holocénu velké nejasno. Nikdo neví, kolik poddruhů či druhů koňů zde žilo a jak tito koně přispěli k domestikaci. Nyní se vědci alespoň shodují na názoru, že se v celé Eurasii, ale i v Severní Americe, vyskytoval tarpan a ten měl řadu poddruhů. Archeologicky máme podloženou domestikaci stepního tarpana z východní Evropy, ale nové nálezy ze severního Kazachstánu vlastně spadají do uvažovaného areálu koně Převalského. Opět ale s tím nikdo jakoby neumí moc pracovat, všichni se specifikaci, o jakého koně zde šlo, snaží vyhnout...

Pokročil nějak výzkum v tom, do jaké míry je tarpan, respektive jeho poslední zachovaný kus -vyfotografovaný a vycpaný, opravdu původní divoký kůň a do jaké míry už šlo o jedince prokřížené s domácími koňmi?

Za křížence bývá občas považován jak stepní tarpan, z něhož se zachovala jedna kostra, jedna lebka, a pár fotografií, ale i kůň Převalského. Je pravděpodobné, že k hybridizaci mohlo docházet, ale morfologicky a podobně jsou od domácích koní hodně odlišní a tudíž se zdá, že tarpan (a kůň Převalského coby jeho východní varianta) byl opravdu divoký kůň a jejich domestikací opravdu vznikl domácí kůň. Co se týče křížení stepního tarpana a koně Převalského: patrně máme historické údaje, že mezi řekami Ural a Volha byla přechodná zóna mezi těmito koni, tedy výskyt jak pískových, tak šedých zvířat na jednom místě.

Na pravěkých malbách jsou, jestli se nepletu koně, se stojatou hřívou. Poslední vyfotografovaný tarpan však má hřívu poléhavou. Mohl by ji druh přirozeným vývojem jen za několik tisíc let nahradit hřívou poléhavou? Nebo se opět nabízí, že šlo již jen o křížence, byl kastrován...

Pravěká vyobrazení zachycují vždy stojatou hřívu, jen občas čupřinu, což je typické jen pro domácí koně. Ale je otázka, zda tyto kresby jsou až tak věrohodné. V této souvislosti bych chtěl jednou udělat pokus a nechat různými lidmi nakreslit nějaké divoké koně a pak zkontrolovat, kolik z nich spontánně nakreslilo koně se stojatou hřívou a bez čupřiny. Myslím, že třeba čupřina bude proměnlivě kreslena. Všichni divocí koně mají stojatou hřívu, občas může poléhat vlivem stresu, zdravotnímu stavu a podobně. U tarpana se řeší, zda neměl částečně poléhavou. Myslím si, že měl spíše stojatou a poléhavá vznikla vykastrováním chovanců či stresem v zajetí. Divocí koně totiž mění hřívu jednou za rok, domácí jednou za dva roky a pak je prostě tak dlouhá, že nemůže stát. Souvisí to možná s určitou juvenilizacípři domestikaci.

Ještě jednou se vrátím k barevnosti. Jaká byla barevnost divokých koní zachycených na pravěkých malbách? Opět malby, které znám z populárních knížek já, jsou do pískova, téměř jako dnešní Převaláci...

Na vyobrazeních je jak šedá, tak písková varianta. Písková je asi běžnější, ale nemám k tomu přesná čísla. Nedávno se objevila zajímavá studie, která odhaluje barevnost koní na základě studia „pravěké DNA“. Podle výsledků se zdá, že nejstarší koně byli plaváci bez žádné barevné proměnlivosti typické pro domácí koně (různé barevny a kresby, např. skvrnitost). Bylo by úžasné, kdyby do budoucna šlo rozlišit i jemnější tóny barvy a případné kresebné prvky, jakými je třeba pruhování nohou apod.. Pokud by to bylo časem možné, mohli bychom určit, zda kosti toho či onoho koně patřili pískově či šedě či jinak zbarvenému koni a zda a jak moc byl případně pruhovaný a podobně. Už nyní nám ale studium pravěké DNA poskytlo informace, o kterých se nám mohlo před pár lety jen zdát.