Do 70. let vstoupily československé aerolinie ukrutně smolně, během čtyř let došlo k pěti pádům dopravních letadel. Začalo to 26. ledna 1972 u severočeské Srbské Kamenice s 24 mrtvými, následovalo 19. února 1973, kdy se na Ruzyni vzňal letoun Tupolev - zahynulo všech 66 pasažérů.

Do třetice pak 20. srpna 1975 havaroval československý stroj Il-62 u letiště v syrském Damašku, důsledkem bylo rekordních 126 obětí.

Asi nejznámější havárii, volně ztvárněnou i v seriálu Sanitka, přinesl poslední říjnový den 1975 – v pražském Suchdole zemřelo 75 cestujících.

Ovšem k tomu nejhoršímu na našem území se teprve schylovalo. Blížil se let ČSA 001 z Prahy do Bratislavy, letenku měl i Pavol Hammel.

28. července 1976 vládlo od rána dusné horko, v letištní hale pražské Ruzyně bylo nedýchatelno, k zalknutí. Zmožený Pavol Hammel spal jako nemluvně. Mejdan z předchozího dne měl až takové grády, že jej nyní neprobudí ani patero výzev k „odbavení letu ČSA 001 na lince Praha – Bratislava, s pravidelnou dobou odletu v 8:52.“ Let se přesně v 9:37:30 navždy odmlčí. Ale nepředbíhejme.

Vraťme se do nebe, na palubu „Boženky“, tak čtyřmotorovému Iljušinu Il-18B něžně přezdívá posádka, která se včera vrátila z náročného letu z libyjského Tripolisu. Let to byl klidný, kapitán zaznamenal jen banální problém, těsně před přistáním v Praze se rozblikala červená kontrolka pravého vnějšího motoru č.4, vytékal z něj olej.

Vše bylo přes noc rutinně napraveno, ale pro všechny případy byl na druhý den povolán k letu do Bratislavy mladý mechanik, jeho úkolem bude monitoring onoho motoru. Spolu se na palubě sejde čtyřčlenná posádka, čtyřčlenný tým mechaniků a obsluhy, dvě letušky a 69 platících cestujících – celkem 79 osob.

Vše probíhá celkem normálně až do času 9:35:10. "Klesáme do letové hladiny 90," ohlašuje se letoun z Prahy, dispečer z bratislavského letiště zareaguje: "Rozumím, oudržujte hladinu 80." Moment – 90 (2750 metrů) nebo 80 (2350 metrů)? Zkrátka a dobře, kapitán s dispečerem jsou "každý jinde", na vině je možná nesoustředěnost, možná špatná artikulace – to už se nedozvíme. Každopádně právě v této chvíli se rozehrál řetezec omylů a nepřesností, které za pár desítek sekund stočí letoun do vývrtky.

V 9:36:15 byl nešťastný letoun stále o tři sta metrů výše (a o padesát kilometrů za hodinu rychlejší) než podle dispečera, což by samo o sobě nebylo fatální; jen kdyby dispečer, který později absolvuje negativní test na alkohol v krvi, nevypočetl nesprávně vzdálenost letadla ČSA 001 od bratislavského letiště. Splete se o zásadních 15 kilometrů.

V čase 9:36:35 piloti konečně zjišťují, že něco nehraje, evidentně jsou už takřka nad Bratislavou a mají na vybranou – buď zvolí hodně střemhlavý přistávací manévr anebo to vezmou pozvolnou zatáčkou. Bude to strmý manévr, rozhoduje kapitán.

Během 100 sekund by již Boženka měla dosedat na rampě bratislavského letiště. Posádka je ve stresu, musí totiž odpojit autopilota a přejít na manuální ovládání.

To sice klapne, jenže zároveň s tím, jak letoun nabírá rychlost, zhasne vnitřní pravý motor č.3. V čase 9:36:55 okamžitě přidá ruku k dílu bezpečnostní mechanik, který měl za úkol haprující motor sledovat. Jenže to šlo o vedlejší motor č.4! Vystresovaný technik, fixovaný na „svůj“ motor, nepochopitelně vypne ten nesprávný. Najednou letadlo táhnou jen dva motory na levé straně, stroji teď reálně hrozí, že padne do vývrtky.

V 9:37:20 Iljušin pluje v zanedbatelné výšce 100 metrů a jen těsně míjí řídící věž bratislavského letiště. Bratislavané, kteří se v té době pomalu scházejí na pláž jezera Zlaté piesky, nevěří svým očím. Od letiště, které s rekreačním areálem přímo sousedí, se na ně se na ně řítí letoun, přecházející do vývrtky. Na útěk není čas. Poslední, co z komunikace v letadle odešlo, bylo zděšené: "Ona to byla čtyřka, ano?“

V 9:37:30 škrtne o hladinu jezera křídlo, které se rázem odlomí, trupem letadla otřese mocný náraz – v tu ránu je už odhadem dvacet pasažérů mrtvých.

Další rychle přibývají, tonou – letoun se totiž noří pod hladinu jezera.

Na pláži ani v modravé vodě Zlatých piesků jen šťastnou náhodou nezahyne žádný z rekreantů. Desítky z nich posléze pohnutě vylíčí, jak se z vnitřku trupu ozývala bouchání a volání, která postupně utichala, jak se stroj nořil pod hladinu a plnil se vodou.

Zachránili se jen tři šťastlivci, kteří seděli na samém chvostu letounu, kde se vytvořila vzduchová bublina. Víc podrobností známo není, režim vydal na neštěstí informační embargo.

Jistá jsou jen dvě následná fakta: Zlaté piesky byly až do roku 1979 uzavřeny pro veřejnost, údajně proto, že bylo třeba odčerpat 6,5 tuny leteckého benzínu. Další, skrznaskrz dobrou okolností havárie pak bylo zpřísnění letové bezpečnosti – od 28. července 1976 nespadne na území Československa a později Česka žádné dopravní letadlo.

Zdroj: Youtube