Přes milion mužů bylo po rychlé mobilizaci v září 
v roce 1938 přichystáno bránit vlast. K boji byly připravené velké tvrze i malé pevnůstky rozestavěné kolem hranic i ve vnitrozemí. Obyvatelstvo se 
k ochraně první republiky nadšeně hlásilo, vydrželo jim to ale jen týden. Vláda a prezident Edvard Beneš přijali mnichovský diktát a Československo se bez boje vzdalo pohraničního území, a to i se sítí opevnění.

„Projevy obětavosti lidí, jejich vlastenectví a rozhodnutí bránit se byly obrovské. Armáda byla hrdá, že nosí uniformu a připravuje se na obranu, a občané byli zase hrdí na svou armádu. Nebylo to ale tehdy jednoduché, vždyť jsem měl u baterie část Němců, kteří nebyli příliš důvěryhodní," vzpomínal na zářijové události z roku 1938 armádní generál Tomáš Sedláček, který jako mladý poručík sloužil 
u 104. hrubého dělostřeleckého pluku v Hradci Králové. Nositel Štefánikova i Masarykova řádu zemřel loni v srpnu.

Když to všechno začalo, neměl tušení, jak mobilizace vypadá. Protože velel záložní baterii, rychle mezi mobilizačními papíry hledal časový rozvrh. Toho se pak celou dobu držel. Jeho baterie měla 120 lidí a 140 koní. „Polovička byli pivovarští valaši, kteří tahali houfnici rozdělanou na dvě části. Lafetu i hlaveň tahalo šestispřeží," řekl před lety Deníku.

Tomáš Sedláček byl celý život přesvědčen, že nám složení zbraní uškodilo. „Když se člověk nebrání a prodělá pak dvě totality, hřbet mu rovný nezůstane. Což nás poznamenalo," říkal. Za války pak bojoval ve Francii, Británii a Sovětském svazu.