Nakonec Petr Mazal nechyběl na startu sobotního závodu horských nosičů v Peci pod Sněžkou. Na vrchol nejvyšší české hory vystoupal nejrychleji ze všech. „Byla to dřina. Jako každý rok," vydýchával se v cíli, obličej posetý krůpějemi potu. Počasí vyšlo nádherně, což ovšem pro nosiče nebyla zrovna ta největší výhoda. „Bylo ohromné vedro. Od Růžohorek doslova extrémní hicák, to je hodně těžké na dýchání. V lese to bylo příjemnější. Pokud by bylo pod mrakem, tak by se mi šlo líp. Takhle z člověka leje a tečou mu kapky do očí a po rukách, kloužou se hůlky v rukách. Ale počasí bylo jako ze žurnálu, takové teplo jsem v zimě na Sněžce ještě nezažil," povídal v cíli u České Poštovny.

ČTĚTE: Šerpou Sněžky je učitel hudby

Tam hned o pět minut později za ním dorazil jeho bratr, dvojče Martin. „Jeho jsem se bál nejvíc. Vypálil na startu hodně rychle, ale pak jsem ho předešel a šel pořád natvrdo," popisoval. Bezmála šestikilometrovou trasu z dolní stanice lanovky v Peci pod Sněžkou zdolal za 71 minut.

SPORTOVNÍ BLÁZEN S PŘÍČNOU FLÉTNOU

Petr Mazal označuje sám sebe za sportovního blázna. „Jsem spokojenej, když jdu do postele sedřenej," říká. Každý den si dá dvě, tři hodiny běhu nebo jízdy na kole, v zimě na rotopedu. Věnuje se lezení, jezdí na lyžích. Profesí by to vycházelo nejtrefněji na učitele tělocviku. Ba ne, tenhle dobrodruh z Poličky je učitelem hudby! V základní umělecké škole učí hru na příčnou flétnu. „Je to u mě takový paradox. Každý si myslí, že učím tělocvik. Ale hrát na flétnu i učit mě baví," prozrazuje s tím, že hudební geny má po rodičích. Oba jsou hudebníci.

LEŽEL V KRVI, PAK VE ŠPITÁLU BEZ ELEKTRIKY

Minulý rok se však museli v poličské hudebce obejít bez svérázného kantora. Vzal si neplacené roční volno a projel na kole svět. Nejdřív Asii, pak Afriku a nakonec Jižní Ameriku. Tu prosvištěl na trekingovém bicyklu od jihu k severu za 69 dní a ujel 12 tisíc kilometrů. Chybělo ovšem málo a jihoamerické cyklistické dobrodružství se nekonalo.

160 kg
 
Nejtěžším nákladem, který vytáhli horští nosiči na Sněžku, je 160 kg vážící a 2,5 m dlouhá ocelová roura pro stavbu meteorologické stanice. Vynesl ji Robert Hofer v březnu 1944. V roce 1929 dopravili nosiči na Sněžku i piano.

„Když jsem jel na kole v Africe, tak jsem v Zambii málem umřel," šokuje a vzápětí přiblíží ošklivý zážitek. „Zezadu do mě narazil kamion, ležel jsem v krvi a myslel, že umřu. Tam fakt šlo o život. Naštěstí na silnici zastavili dva běloši, kteří mě vzali do nemocnice v savaně. Tam to byl taky zážitek, nešla jim elektrika. Pak jsem přežil šestihodinový převoz do většího špitálu. Na strach není čas, člověk řeší, aby přežil a je rád, že nemá vnitřní zranění. Nakonec jsem měl jenom zlomených pět žeber a křížovou kost a pár odřenin. Jsem rád, že jsem to přežil." Dramatická situace, při které bojoval o život, změnila jeho pohled na svět. „Vážím si každého rána, kdy se probudím a otevřu oči," říká Petr Mazal.

ŽENSKÁ VÍTĚZKA JE LABORATORNÍ KRYSA

Vyjma partnera a jeho dvojčete dala všem ostatním chlapům na frak Iva Dolečková. Neberou to jako potupu, že je převálcuje ženská? „Neseme o polovinu méně, takže to nelze srovnávat. Když někdo nese 15 kilo a někdo 30, tak je to velký rozdíl," připomíná ženská vítězka a naoko si stýská při rozbalování nákladu. „Nesla jsem vody. To je hrozný! Kdyby v tom aspoň byla nějaká kořalka!" S partnerem společně trénují, zřejmě i proto jim to tak jde. „Běháme po horách. I přes Vánoce, které většinou netrávíme doma, ale třeba v Alpách. Snažíme se vyrážet s batohem na zádech s nějakou zátěží, po sjezdovkách nahoru a dolů, takže lidi, co nás potkávají, si ťukaj na čelo, co to tam je za blázny," usmívá se Iva Dolečková. Profesí je vědecká pracovnice soukromé firmy v Dolní Dobrouči. „Považuju se za molekulárního biologa. Jsem taková laboratorní krysa," culí se.