„Nejsou zdaleka jen v politice, ale ve všech sférách společnosti. Jejich úspěch umocňuje chaos v našem právním řádu. Chtěl bych přispět k jeho zlepšení a tím ke zkrocení mocižroutů,“ uvedl herec Kratina v rozhovoru pro Pražský deník.
Tyto senátní volby jsou vaším prvním pokusem o vstup do aktivní politiky, že?
V zásadě to tak je. V roce 2010 vzniklo v Praze 2 jakési občanské sdružení „za spokojené bydlení“. A já jsem je v jejich průniku do politiky malinko podpořil tím, že jsem byl na zadním místě kandidátky. Jinak jsem nikdy nebyl v žádné straně ani hnutí, ani v pionýru, protože u nás na venkově se to tak nebralo. Tímto typem politiky jsem tudíž zatím nepostižený.
Vnímáte fakt, že ve vašem volebním obvodě číslo 26 je konkurence dost silná? O senátorské křeslo se tam uchází několik podobně laděných osobností, například pánové Gabal, Hilšer a Michálek.
Já to tak nevnímám. O protikandidáty se nějak zvlášť nezajímám. Volby ani neberu jako nějaký vyhraněný boj. Z podstaty jsem totiž nesoutěživý. Přistupuji k tomu tak, že jsem se v Praze 2 narodil a žiji tady přes čtřicet let. Chodím tu pěšky, jezdím tramvají, zajdu do vinárny, nakupuji, znám zdejší lidi a povídám si s nimi. Snažím se jim vysvětlit, jak já vnímám svět, co je podle mě dobré sledovat a snažit se napravovat, na čem je dobré trvat. Tak se snažím s lidmi komunikovat a uvidíme, jestli dají na má slova, na můj způsob myšlení. Jinak se nikterak proti nikomu nevymezuji.
Proč jste se vůbec rozhodl jít do voleb?
Vůbec jsem o to neusiloval. Byl jsem osloven už loni na podzim, tedy s velkým předstihem, lidmi z místní ODS v Praze 2 a 3. Nějakou dobu jsem to řešil a nakonec jsem po poradě s kamarády dospěl k tomu, že mi vadí spousta věcí v tom, jak probíhá správa našich věcí veřejných. A zároveň jsem dospěl k tomu, že v hospodě se to nevyřeší, což je jasné skoro každému. Naše společnost bohužel stále trpí určitou apatií a lhostejností ke správě věcí veřejných, což je reziduum bolševika. ODS má, myslím, necelých dvacet tisíc členů, ale třeba lidová strana v Rakousku jich má dvě stě tisíc. Vysvětluji si to tak, že lidé v déle trvajících demokraciích právě už pochopili, že v té hospodě se to nevyřeší, a proto se na politice aktivně podílejí. Přičemž nemají zrovna ambici být předsedou vlády. Ale scházejí se ve svém rajónu a řeší místní problémy a záležitosti. Já jsem k té nabídce přistupoval z podobné pozice – buď nadávat ve vinárně, nebo se snažit s dalšími lidmi na něčem domluvit a něco prosadit, nebo naopak něčemu zabránit. Třeba právě v Senátu.
Vladimír Kratina
Narodil se 25. 2. 1952 v Praze v Londýnské ulici, jako dítě vyrůstal na Křivoklátě, dalších sedm let prožil v Ostravě, odkud se vrátil zpět do Prahy, kde žije přes 40 let. Vystudoval pražskou DAMU, kterou absolvoval v roce 1975. Kromě jiných divadelních scén hrál také v pražském Studiu Ypsilon (1980-1988) a v Činoherním klubu (1988-1999). Hostoval i v Národním divadle. Za inscenaci Hrdina západu (2007) byl nominován na Cenu Thálie.
Co konkrétně vám dnes nejvíc vadí ve správě veřejných věcí?
Stál jsem v Laterně magice v řadě, když se za sametové revoluce optovalo do Federálního shromáždění. Tam to šlo fofrem, protože to byla vypjatá doba – jdeš, nejdeš. A když to přišlo na mě, tak jsem řekl, že nejdu. Tehdy jsem to tak cítil. Měl jsem dlouhý kožený kabát a vypadal jsem jak revolucionář z Ruska. Byl jsem tehdy takový rebel a zkrátka mi to nějak nedocvaklo. Nicméně celých těch třicet let poměrně podrobně sleduji, jak probíhá správa našich věcí. A v poslední době to ve mně dozrálo, protože pozoruji tendence k něčemu, čemu říkám chorobně ambiciózní mocižrouti. A netýká se to zdaleka jen politiky. Jsou to všichni manipulátoři, intrikáni, takové typy lidí jsou všude – v práci, v rodinách, v každém společenství. Je to i všude ve světě. Tito mocižrouti s námi manipulují marketingovým inženýrstvím. Využívají našich strachů – například z migrace. To jsou společenské jevy, které se mi nelíbí. Těch věcí je ale celá řada.
8
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
