Rozpad Rakouska-Uherska? To je neopakovatelná šance na překreslení hranic. A Československo drží vysoké karty – Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš si udělali v Paříži, kde během války v exilu působili, zvučná jména. Ostatně i díky nim Československo v prvních dnech republiky odvrátilo ambice sudetských Němců na odtržení příhraničních provincií. Záhy se ovšem objevil problém další, s Poláky, a jejich ambicemi na území Těšínského knížectví.

Těšínsko se rozprostírá od Frýdku-Místku a přes Třinec sahá až do hloubi Polska, k městu Bielsko-Biała. Území je sice historicky české, získané Janem Lucemburským v roce 1327, etnicky však bylo z poloviny polské, ze čtvrtiny české, zbytek uváděl původ německý či židovský. Dalším „obyvatelem" Těšínska byla rozsáhlá ložiska uhlí, před válkou se tu otevíral jeden důl za druhým. Navíc tudy vedla bohumínsko-košická dráha, klíčová pro spojení se Slovenskem.

Síla Čechoslováků nebyla závratná, čítala 8 praporů, asi 4000 mužů

Ve Varšavě nepočkali na mírovou konferenci v Paříži (ta začne 19. ledna 1919) a již v listopadu 1918 Těšínsko obsadili a hned tu začali připravovat volby do polského parlamentu, sejmu.

Československá pozice byla složitá. Improvizovaná armáda se poslepila z rakousko-uherských navrátilců a legionářů z Francie a dále ze sokolských a dobrovolnických formací. Na scéně ještě mohli být italští legionáři, ti přispěchali o síle dvou divizí, ovšem byli převeleni na potřebnější bojiště, na jižní Slovensko, kde se rozžehl územní spor s Maďarskem.

Ministerstvo obrany ČSR s vojenskou akcí vyčkávalo, vyvolalo ji až vyhlášení polských voleb na 25. ledna. Šest dnů předem přišel rozkaz k vojenskému obsazení polského Těšínska, velením byl pověřen podplukovník Josef Šnejdárek, legionář z Francie, hrdina z druhé bitvy na Marně. Později ve svém deníku zavzpomínal: „Přijeli jsme do Těšínského zámku, kde byl polský štáb a kde se konala nějaká politická schůze." Rozmluva byla krátká. „Těšínsko nevyklidíme a budeme se bránit do poslední kapky krve," odsekl velitel generál Franciszek Ksawery Latinik.

Síla Čechoslováků nebyla závratná, čítala 8 praporů, asi 4000 mužů. Poláci však početně strádali ještě víc, jejich čerstvě nabytou nezávislost totiž začala 12. ledna od východu ohrožovat sovětská armáda (polsko-sovětská válka trvala dva roky, Polsko svou celistvost uhájilo). Těšínsko bylo ve srovnání s tím druhořadé, velitel Šnejdárek si jistě nestěžoval.

Boje konečně propukly po poledni 23. ledna a rychle postupovaly vpřed; do 26. ledna jsme hladce získali Bohumín a Ostravu, za citelných ztrát dobyli Karvinou. Těšín byl osvobozen 27. ledna. Bezmocní Poláci ustoupili až za řeku Vislu a 30. ledna měl Šnejdárek na dosah město Skoczów; k jeho dobytí však nedošlo.

Na diplomatický nátlak z Paříže. TGM sice oponoval, horoval pro zisk celého Těšínského knížectví, leč Edvard Beneš, vedoucí československé delegace na mírové konferenci, rozhodl ve jménu budování dobrých vztahů s velmocemi.

O rozuzlení Sedmidenní války a vytyčení hranic, dodnes platných, se tak postará mezinárodní arbitráž. Ta Československu přizná ostravsko-karvinský uhelný revír s přilehlými polsky mluvícími městy, zemi zůstane i bohumínsko-košická dráha.

Dovětek

V Polácích ulpí chuť na revanš. V předvečer druhé světové války 2. října 1938, pouhé dva dny po Mnichovu, obsadí část českého Těšínska včetně Českého Těšina, Karviné a Třince. Z území se Polsko raduje necelý rok, do vpádu hitlerových vojsk. Po válce již otázka Těšínská není aktuální, i na popud Sovětského svazu. De iure případ uzavře bilaterální smlouva z roku 1958.